Sarkastická poznámka na úvod by mohla být, že model Ježíšovy rodiny dneska celkem frčí. Starší partner s patnáctiletou svobodnou matkou, otec miminka nejasný…

Vedle soboty je manželství nejstarší Boží ustanovení – ale jak vidíme už na příkladu Svaté rodiny, není to všechno tak jednoduché.

Gn 1,1 až 2,4 – člověk („adam“) je muž a žena dohromady. To ukazuje k jednomu z podstatných rozměrů manželství. Manželství je vztah, kde jedinec překračuje hranice vlastní lidské osobnosti. To, co vyjadřuje obrazné vyjádření „jsou jedno tělo“ a současné právo postihuje společným jměním manželů. Proto manželství ukazuje až k Bohu a tajemství nejsvětější Trojice. Druhá zpráva o stvoření (Gn 2,18) pak přidává postřeh, že i muž ženu potřebuje jako pomoc, která mu ovšem bude postavena na roveň. Teprve s ženinou pomocí je muž kompletní. Pak se příběh vrací k původní intenci – poté, co muž opustí rodiče a přilne ke své ženě, stávají se jedním tělem. Prvotní určení dostává své naplnění.

Pokud bychom ale brali ráj jako vzorový příklad, moc si nepomůžeme. Nejsme vegetariáni, nechodíme nazí, zásadní problémy vyvolává i otázka, kde by vzali manžely a manželky „historické“ děti Adama a Evy, a jestli je tedy incestní vztah v rajském Božím plánu. Potud těžko tímto příběhem obhajovat i striktní lpění na monogamním páru jako jediné podobě. Je to obrazný příběh, který vzniká v době babylónského zajetí. V té době už vlivem společenského vývoje mnohoženství vymizelo v Egyptě, Babylónii i mezi Židy. Prostě se v běžném životě neosvědčilo (a biblické příběhy to potvrzují) a vidíme ho jen jako rozmar vysoce postavených osob.

Potud nějaký jediný správný biblický model manželství a role muže a ženy těžko hledat. V průběhu staletí měnilo svoji podobu, aniž by k tomu potřebovalo nějaké náboženské vysvětlení. Apoštol Pavel sice ví, že není žádný principiální rozdíl mezi mužem a ženou (Gal 3,28), ale v realitě tohoto světa dává praktické pokyny, které odpovídají tehdejší dobové a kulturní situaci. Ve shromáždění žena mlčí (1Kor 14,34), patří-li muži, pak se modlí s hlavou zakrytou „kvůli andělům“ (1Kor 11,10) a vůbec má být muži podřízena (1Tim 2,11n).

Tím se ovšem otevírá široký prostor pro vykladačské směry. Jsou ty které modely (tedy pro nás především Pavlovy příkazy) závazné i v našem prostředí, nebo se máme vrátit k principiální rovnosti? Co je věrnost Písmu, co je lpění na liteře, co je rozpoznání Ducha Písma?

Osobně striktní držení Pavlových formulací vidím jako nenáležité lpění na liteře. Vidíme, že i v průběhu biblických dějin se vztah k manželství měnil. Učebnicový příklad je zmíněný fakt mnohoženství. Po tisíciletí bylo standardním modelem manželského života. V souladu s chápáním postavení otroka tu máme i situace, kdy manželka za sebe vysílá do postele otrokyni jako náhradu s tím, že její děti budou chápány jako děti v manželčině dědické linii (Jákob a jeho ženy). Zjevně tento stav nebyl chápán jako prohřešek proti Lábanově výzvě, že Jákob nesmí „pokořit jeho dcery Líu a Ráchel“ tím, že by si vzal i jiné ženy (Gn 31,50). Zároveň z tohoto verše ale mezi řádky čteme i jakési vymezení proti mnohoženství, minimálně v té podobě, že by Jákob své první dvě ženy nějak zanedbával.

Další dobovou podmíněností je fakt dohodnutých sňatků. Rodina ženicha se dohodla s otcem nevěsty (Sd 14,1–2), vyjasnila se ekonomická stránka věci a nevěsta byla postavena před hotovou věc. Potud i nevěra byla vnímána nejen jako morální přečin (smilstvo), ale i jako zásah do mužova majetku. Obdobně byl vnímán i předmanželský sex – jako zásah do majetkových práv otce (Ex 22,15–16). Oproti tomu sex muže s otrokyní (Lv 19,20) či prostitutkou (Gn 38,15n) nepředstavuje problém. Žena žádnou takovou možnost nemá.

Prostor k diskusi máme ale i u pozice muže jako pána rodiny. I zde už je to naznačeno použitým pojmem – otec rodiny je pán, ovšem vždy neutrální „baal“ a nikdy ne „ádón“, tedy pán ve smyslu „majitel“ (dejme tomu otroka).

Nikdo by asi dnes nehoroval pro levirátní sňatky, kdy za zesnulého manžela je povinen zplodit své švagrové potomky jeho bratr, ale tyto děti jsou brány právně jako děti zesnulého. Také v rozvodové praxi jistě očekáváme rovná práva, a ne biblický přístup, kdy žena nemá šanci a muži stačí prohlášení (Oz 2,2) či „lístek zapuzení“ (Iz 50,1). Ani Ježíšovo razantní zpřísnění tehdejší rozvodové praxe (Mt 19,3n) zcela v duchu tehdejší doby vůbec neuvažuje o rozvodu ze strany ženy.

Nejstarší novozákonní texty o rodině jsou pak zásadně ovlivněny očekáváním brzkého konce světa. Je ale příznačné, že zatímco Ježíš mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království (Mt 19,12) a v raných epištolách Pavel preferuje celibát (1Kor 7,1), nebo aspoň neměnit dosavadní stav (1Kor 7,26), tak v pozdějších, pastorálních epištolách už mladým vdovám doporučuje svatbu (1Tim 5,14).

Hledáme-li tedy biblickou podobu manželství, nacházíme různé vrstvy odpovídající myšlenkovému schématu té které doby. Pojem „tradiční křesťanská rodina“ mnohem více vypovídá o našem myšlenkovém světě než o svědectví Písma.

Jaroslav F. Pechar

Zdroj: http://notanebe.cz