James Barr: Fundamentalismus; Westminster Press, Philadelphia 1978. Str. 379.

Vynikající britský starozákonník, známý především svými pracemi z oboru biblické lingvistiky, se ujal neobvyklého úkolu: Zevrubně referovat o myšlenkovém systému, který se zaměstnává křesťanskou biblí z docela jiných premis, než jaké jsou běžné a nepostradatelné pro biblického badatele. Výsledkem je nepřeberný zdroj poučení, které zejména teologové a biblisté – laici, pracující v „terénu“ svých sborů, budou moci ocenit možná víc než leckteré klasické příspěvky akademické biblistiky.

Autor věnuje svou pozornost pouze tomu druhu fundamentalismu, který se objevuje v rámci hlavního proudu institučního křesťanství, a svou práci odkazuje těm, kteří se v tomto rámci ocitají pod vlivem fundamentalistických argumentů a pod dojmem zdánlivé přitažlivosti jejich pozice, kteří však přesto zůstávají dosud otevřeni i pro odlišná stanoviska.

Co je fundamentalismus? Na to přináší odpověď pečlivé a do nuancí jdoucí ohledání všech možných aspektů této otázky. Fundamentalismus není – ač to o sobě sám rád hlásá – dědicem či pokračovatelem novozákonního křesťanství a reformace; je to zcela zvláštní druh religiozity a jako takový je v podstatě novodobým jevem. Obsahuje sice mnohé prvky tradičního křesťanství, ale vnitřní kontinuita s dějinami církve (včetně reformace) je v rámci jeho ideologické struktury takřka eliminována. Je ovšem příznačné, že fundamentalisté se od počátku naopak pokládají za nositele pravověří a s jinými dogmatickými koncepcemi nakládají jako s běžnými herezemi z církevních dějin.

Pro fundamentalistické myšlení a jednání je charakteristické rozlišování mezi „formálními“ a „skutečnými“ křesťany, odvozené z náboženské zkušenosti probuzeneckých hnutí z 18. a 19. století. Při nynější aplikaci tohoto schématu však rozlišujícím faktorem už není „kázání a slyšení pravého evangelia“, ale předávání a přijímání konzervativní (tj. fundamentalistické) doktríny. Kdysi až morbidní důraz na emocionální aspekty „obrácení“ byl nahrazen důrazem na doktrinární konformitu. Tato tendence se v posledních desetiletích ještě prohlubuje. Současný fundamentalismus je v mnoha ohledech hluboko pod úrovní památných „Fundamentálek“ z let 1910–15.   

Základním dogmatickým principem – a v jistém smyslu i jediným „tématem“ – fundamentalismu je neomylnost či bezchybnost bible. Všechny výpovědi a argu­menty fundamentalismu jsou vposledku výpověďmi a argumenty ve prospěch této „neomylnosti“. Fundamentalismus budí zdání, že principielním zájmem biblické kritiky je objevování „chyb“ a „omylů“ v Písmu a energicky se staví do role dlouho postrádaného obhájce ohrožené biblické autority. (Autor k tomu podotýká, že ve skutečnosti právě pozice biblické kritiky poprvé umožnila chápání biblické literatury bez potřeby užívat kategorie „omylu“.)   

Charakteristické je, že fundamentalistům nejde jen o autoritu bible vůbec, ale o založení a definování této autority čistě na principu „neomylnosti“. Bible je v jejich pojetí jakýmsi „korelátem ke Kristu“: jejich role jsou komplementární, přičemž svrchovaným (protože „objektivním“ kontrolním činitelem se stává právě posvátná a nedotknutelná bible. Tato symbolická funkce bible, spojená s vysokým míněním o její „autoritě“, v praxi znamená, že fundamentalistický názor na bibli může být účinně šířen a předáván – bez jakéhokoli podstatného používání bible samé. 

Neomylnost neboli „pravdivost“ bible chápe fundamentalista výlučně jako „shodu s vnější skutečností“. Ověřování této „shody“ – v dnes již hojné literární produkci fundamentalistických biblistů – má přednost před jakýmkoli ověřováním významu. Autor poznamenává, že dnes už dávno neplatí, že vyšší vzdělání je fundamentalismu na překážku. Liberální teologie bývala obviňována z nekritického přijímání výsledků přírodních věd jako normy pro obsah křesťanské víry. Dnes je tomu obráceně: „Fundamentalisté přijímají z přírodních věd své pojetí pravdy a domnívají se, že pravda bible je rovněž tohoto druhu.“

Fundamentalistické zacházení s biblí je dokumentováno množstvím ukázek ze starších i nejnovějších reprezentativních publikací. Ukazuje se, že fundamentalistický exeget nebere bibli „doslovně“ – jak se často má za to, – protože jeho řídícím principem není doslovnost, ale právě neomylnost. Tato „neomylnost“ je zajišťována tím, že metoda interpretace se podle potřeby mění: Někdy je zastáváno doslovné znění, někde ne. Oblíbenou a hojně užívanou vykladačskou metodou je harmonizace.

Velmi svobodně zacházejí fundamentalisté také se zázraky. Jednou se odvolávají na „nadpřirozeno“, vzápětí (zdá-li se to výhodné) mají po ruce racionální vysvětlení. Podobně je tomu s verbální inspirací: Ačkoliv zůstává dogmatickou zásadou fundamentalismu, jeho vlastní exegeti jsou neschopni řešit její pomocí textové problémy, a proto nejednou reklamují „pokažený text“. Konservativní fundamentalistická interpretace jde tedy docela jinou cestu, než jak by se očekávalo na podkladě divokých a nevybíravých útoků fundamentalistů na kritickou metodu. Je to jeden z mnoha důkazů intelektuální nepoctivosti ideových předáků hnutí. Jejich notorické obviňování biblické kritiky z předpojatosti není ničím jiným než „horou pokrytectví“.   

Autor si dále na řadě příkladů všímá toho, jak fundamentalisté, kteří z prestižních důvodů sledují tvorbu kritické biblistiky, tíhnou ze svých vlastních ideologických pohnutek vždy předem ke konservativním stanoviskům v literárně a historicko-kritických otázkách. Připomíná, že je třeba jasně rozlišovat mezi historickým (a tedy ne-teologickým) konservatismem některých kritických biblistů a teologickým konservatismem fundamentalistů, kteří se na ně odvolávají. 

I konservativní biblická kritika je s fundamentalisty v nijak neumenšeném dogmatickém konfliktu a fundamentalisté se k výtěžkům její práce hlásí jen za cenu nedorozumění a často i falešné interpretace. Fundamentalisté touží po uznání, že je též „konservativní strana“, ale to je právě to nedorozumění. Existuje jen jedna kritická biblistika; je v ní místo pro mnoho názorů a stanovisek, ale není tu žádná konservativní strana. Dychtění po intelektuálním uznání a chlubení se racionalitou a erudovaností své konservativní apologetiky, patří k nejnechutnějším rysům současné fundamentalistické literatury.  

Funkcí fundamentalistické biblistiky je uklidňování čtenářů. Ve středu zájmu jsou historické otázky – teologické nepřijdou na řadu vůbec. Fundamentalistické apologetické spisy o „pravdě bible“ jsou plné rekonstrukcí a hypotéz, které mají podpořit důvěryhodnost a autoritu, chybí v nich však jakýkoliv pokus o nějaké náboženské poselství – kromě nepřátelských referencí na adresu teologů a biblických kritiků.

A tu se rýsuje další základní poznatek: Fundamentalismus je bez-teologické hnutí. Odcizení vůči teologii je dokonce větší a propastnější než konflikt, v němž fundamentalismus stojí vůči biblické kritice. Po obhájení biblické „neomylnosti“ se nezdá pro teologii zbývat žádné téma. Teologická reflexe je fundamentalismu cizí. V podstatě sdílí sekularizovaný pohled na teologii jako „disciplinu, která se sice tváří oficiálně, ale ve skutečnosti je založená na čisté spekulaci“.   

Argumenty fundamentalistů proti teologii nevycházejí nikdy z pokusu porozumět tomu, jak nekonservativní křesťané skutečně smýšlejí. Je to příznačné: Obraz toho, o co jde v teologii, je modelován na pozadí dialektické kontroverze z 18. století a udržování tohoto starého obrazu je nezbytné pro životnost celého fundamentalistického mýtu. Bez mýtu „liberalismu“ a „modernismu“ by fundamentalistická rétorika neměla své základní téma ani svou ideologickou základnu.   

Fundamentalisté netouží po dialogu; vystačí si sami. Jejich běžná „biblická hodina“ je rituální repeticí toho, co fundamentalisté jako uzavřená skupina věří. I diskuse je jakýmsi nácvikem normálního fundamentalistického názoru. Třebaže fundamentalisté zůstávají (většinou) v rámci svých denominací, které samy fundamentalistické obvykle nejsou, duchovně jsou zcela odděleni. Pro jejich činnost jsou charakteristické mimocírkevní organizace (převážně studentské), které existují výlučně na zásadě absolutní ne-spolu-práce s „liberalismem“, „modernismem“ a s nimi spojenou moderní biblickou kritikou. 

Rozdrobení křesťanství není pro fundamentalisty zdaleka takovým neštěstím jako existence biblických kritiků. „Základní etos ekumenického hnutí – přijímání těch, kdo patří k rozdílné dogmatické a eklesiologické tradici, jako bratří a sester ve víře – je pro fundamentalisty anathema.“ Vlastní doktrinární struktura je jim dražší než možnost obecenství s jinak smýšlejícími křesťany. 

Jestliže fundamentalismus není sektou organizačně, je jí bezesporu intelektuálně. „Osudovou cenou fundamentalistické doktríny a ideologie není vnitřní konflikt její argumentace; vlastní cena této doktríny a ideologie – aplikované na způsob života – je spíše osobní.“ Fundamentalismus, opovrhující všemi, kdo nesdílejí jeho stanoviska – nejenom jako teology či biblickými kritiky, ale i jako lidmi a křesťany –, to je křesťanství ve svém patologickém stavu.

V předmluvě k americké edici své práce autor výrazně rozlišuje mezi fundamentalisty a tzv. evangelikálními křesťany. Fundamentalismus není přirozeným pokračováním evangelikální zbožnosti. Naopak: Svou typickou intelektuální apologetikou fundamentalismus ryzí náboženské prvky evangelikálního křesťanství soustavně ničí a překračuje. Fundamentalistická apologetika, nahrazující víru závislostí na racionální evidenci, je prostředím, ve kterém ctnosti evangelikalismu rychle orodují.

Barr se skutečně podíval fundamentalismu na jeho „vnitřnosti“. Za odpudivý a skličující dojem, který tento pohled zanechává, on ovšem odpovědnost nenese. Jisté je, že jeho rozbor, vystihující především současnou anglosaskou situaci, může být v mnohém opraven a doplněn. Autor sám stojí na trochu jiné hermeneutické pozici než jako probojovávala právě např. naše domácí evangelická biblistika. Její kritika fundamentalistického přístupu k bibli by možná byla v lecčems ještě hlubší a radikálnější. To však neubírá nic na hodnotě a významu této práce.  

Petr Macek

Zdroj: Křesťanská revue 1979, str. 186–188