Vážená redakce 

Jsem ještě protestant ? 

Předat panu kazateli ing. Janovi Kvasničkovi 

Nad stránkami Evangelického týdeníku rád prožívám chvilky zamyšlení, uspokojení, sounáležitosti, či nadšení. Co však dělat s tím,když mne nad četbou přepadne zděšení, jak se mi to stalo s článkem „Stanovisko baptisty k exkluzivitě baptistů“ v ET 10-11/2013, pod nímž je podepsaný pan ing. Jan Kvasnička. Udělal bych lépe, kdybych si své zděšení nechal pro sebe ? Snad to redakce spravedlivě rozsoudí. 

Z médií se dovídáme, že české křesťanství se ocitlo ve zvláštní situaci, v jaké ještě nikdy nebylo. Dostalo nabídku rozdělit si obrovskou částku peněz – několik miliard korun. Údajně jako jakési odškodné. A nám křesťanům je z toho podivně. Je to dar od Pána Boha ? K tomu se pokouší vyslovit nejen inkriminované „Stanovisko“. 

Je s podivem, že v ochromení nad tím obrovským darem jsme najednou zapomněli, co do nás marxismus hustil celých 40 let, že kapitál vzniká jako průvodní fenomén při hromadné výrobě toho, co si masy lidí kupují jako potřeby ke svému životu. Průmyslová výroba lidských potřeb produkuje kapitál. Nedivíme se, že majitel vynálezu založil továrnu a zbohatl a že jeho bohatství lze dědit a dále zvětšovat. To je přirozená kapitalistická zákonitost. 

Nechci dělat reklamu marxismu, ale přesto si myslím, že marxismem informován mám právo, ba dokonce povinnost zeptat se, jak ten obrovský kapitál dnes určený k rozdělení mohla nashromáždit církev, která nikdy žádné továrny či jiné výrobny nevlastnila. Jak to tedy lze vysvětlit, že církev disponuje tak obrovským kapitálem, i když nemá žádné tomu odpovídající výrobní kapacity jež by to ospravedlňovaly? 

Stále ještě se hlásíme k přesvědčení, že jsme potomci a dědicové učení protestantů minulých století. Ale jak to s tím naším děděním protestantismu opravdu je ? Když protestant patnáctého, šestnáctého, sedmnáctého století uslyšel z kázání slovní vazbu „velká nevěstka“, nikdo mu nemusel vysvětlovat, co to znamená. Protestantem byl proto, že se svou vírou upínal ke křesťanství, jaké bylo před čtvrtým stoletím, než se organizování církve ujal císař římské říše Konstantin Veliký. Ten se rozhodnul, že církev mu pomůže vyřešit problémy, které má s vládnutím a on se za to církvi přiměřeně odmění. Právě ta odměna se stala počátkem všeho toho jmění. Co potřebuje církev, se neptal, rozhodující bylo, že to potřebovala jeho vláda. 

Už v té době se ozývaly hlasy, že stav, kdy je církev donucena pomáhat vládci vládnout se podobá znásilnění a pokud je to stav trvalý, je to podobné cizoložství. A pokud znásilněná církev ve svém stavu, pro odměny které tím získala, nalezne dokonce zalíbení, je to nevěstčí zalíbení. Přestává být nevěstou Kristovou, je nevěstkou vládce, chráněna jeho zákony. Velká nevěstka. 

Za své nevěstčí služby, které svému pánu poskytuje, je odměňována, často bohatě, (majetky těch, jejichž vyhubení svými doktrínami ospravedlňovala) a protože původcem darů je vládce a tvůrce zákonů, jsou jeho dary zákonné, tedy děditelné. A nevěstka se může o svůj takto nabytý majetek i soudit (restituovat).. Má na to právo.A kdo by jí vytýkal nemravnost takto nabytého majetku, může dopadnout jako M.J.Hus (anebo Baptisté). Protestanté minulosti mluvili i o dcerách velké nevěstky. K nim byla matka velká nevěstka laskavá, ohleduplná. Nu co, peníze prý nesmrdí, řekl jeden náš pan president a pisatel se stydí za každého, kdo je na sebe tak namyšlený, že si troufá nemyslet totéž co on. Zkuste to, přivoňte si k nim, řekl římský císař Dioklecián, když zdanil používání římských záchodků. A krása svatopetrského dómu v Římě se nevytratí, když se dozvíme, že jeho stavbu financovaly římské nevěstince. Kdo by dnes na to myslel. Přece nám nezkazí naši tak dobrou vůli jedna jediná zapadlá větička z pentateuchu : „nevneseš mzdu nevěstky a mzdu gigola do domu Hospodinova“. Dt 23,18. Jen nějaký povýšenec by se tím nechal poplést, míní pisatel 

Tolstoj zaznamenal bajku o muži, který těžkou prací vydělával peníze, aby je vynakládal na pomoc ubožákům. Na jeho dobročinnost shlížel se zalíbením i Pán života. To se nelíbilo jeho věčnému odpůrci a ten začal vymýšlet, jak to změnit. A tak jednoho dne ten dobročinný muž při své těžké práci objevil velkou hroudu zlata. Byla jen jeho, nikdo se k ní nehlásil. Začal přemýšlet o štěstí které ho potkalo a jak mnoho dobrodiní s pomocí toho zlata bude moci vykonat..Kolik hladových nakrmí, kolika lidem poskytne přístřeší, kolika otrhancům zajistí odění, Jeho nadšení ho pro tu chvíli úplně pohltilo, ale nakonec se přece jenom začal tou zlatou hroudou důkladněji zabývat. Najednou si všimnul, že ta hrouda zlata nějak podivně zavání sírou. To ho vytrhlo ze snění. Pochopil, co to znamená. Uvědomil si, že se stal terčem ďáblova pokusu mít na jeho dobrých činech také svůj ďábelský podíl a tím mu být zavázaný. Být zavázán ďáblovi se mu vůbec nelíbilo. Jakkoliv silné to ďábelské pokušení bylo, nakonec mu odolal. Pánu Bohu se bude líbit víc jako chudý, než jako bohatý. Tuším, že tak to v Bibli je. 

Můj duchovní učitel mi zanechal pro mne nezapomenutelné dědictví, poučení, radu, která se mi mnohokrát osvědčila a osvědčí se každému.. Řekl mi, že „devadesátiprocentní pravda je stoprocentní lež.“ .Jak vypadá taková devadesátiprocentní pravda ? Mt 4,5.6. Ježíš na vrcholu chrámu a ďábel ho vyzývá : „No tak se nám předveď, ať vidíme, co opravdu jsi, skoč dolů. Je přece psáno, že andělé tě zachrání, aby se ti nic nestalo“ Už na první pohled ďábel říká pravdu a to dokonce pravdu Písma. Ale devadesátiprocentní. A takovými pravdami se hemží nejen onen inkriminovaný článek, ale vlastně celá ta debata o církevních restitucích. Pokud si to připustíme. 

Kdo mě superkřesťanovi dal právo chodit jako farizej za lidmi a říkat jim, že je na místě Kristově žádám, aby se smířili s Bohem ? . Co si to o sobě myslím, když se opovažuji přisvojit si takové privilegované postavení v Boží přízni, když tak veřejně dávám najevo jak jsem povznesený nad ty, které si troufám vyzývat ke změně života? Co když tu změnu, podle pisatele potřebuji spíš já, Pokud pisatele neposlechnu, podepsal jsem si už rozsudek, prorokuje stejně naléhavě jako Jr 23,16.17.; 6,13. ; 14,14. atd. 

Nakonec tady vyvstává otázka, která sluší být položena : „Budou mít důvod ty statisíce prostých, mě podobných křesťanů své zbohacené církve milovat víc, než dnes ? Stanou se církve svým obohacením milováníhodnější ? Zkusím si také zaprorokovat, ale bez fantazírování. Loni se církve dověděly ze sčítání lidu, že se za jejich stoupence pokládá o 20% méně občanů, než před deseti lety. Pokud restituce církevního majetku proběhne jak je naplánováno, a já věřím, že bez ohledu na tento dopis tomu tak bude, potom v příštím sčítání lidu za deset let se k církvím přihlásí pod vlivem této restituce zase nejméně o dalších 20 % občanů méně. Ale církve budou bohatší. Protože mi je skoro 90, nevím jestli se toho dožiji, abych si to ověřil. Ale jsem ještě protestant ? 

Šlechta – Pardubice     

slechta.m@seznam.cz

Zveřejněno v EVANGELICKÉM TÝDENÍKU č. 14/2013