V minulém čísle časopisu Protestant Jan Škrob vyjádřil své znepokojení nad některými signály, které jsou pozorovatelné v prohlášeních Ekumenické rady církví či jejích jednotlivých představitelů. V článku „Za koho mluví Ekumenická rada církví?“ se soustředil především na pletivo témat spojených s Istanbulskou úmluvou, manželstvím stejnopohlavních párů či formulací mužských a ženských rolí ve společnosti. Jan Škrob z perspektivy, která dnes bývá trochu nešťastně označovaná jako liberální, vyjádřil obavu, jestli se ERC přespříliš neidentifikuje s autoritářskými, silně konzervativními a pravicovými tendencemi některých církví.

Není bez zajímavosti, že velmi podobný okruh témat hraje centrální roli také v jiné vlně kritiky ERC, která se v současnosti probudila v táboře několika fundamentalistických sborů Bratrské jednoty baptistů. Čtyři sbory a jedna kazatelská stanice, které patří k nejradikálnějším z nich, oznámily před nedávnem své rozhodnutí opustit alianci Bratrské jednoty baptistů. Jedním z hlavních důvodů byla mimo jiné také trvalá spolupráce českých baptistů s ERC. Ta je ovšem podle mínění fundamentalistů příliš liberální a zejména v benevolenci k sexuálním menšinám zatahuje baptisty mezi církve hříšně volnomyšlenkářské a nevěrné Písmu.

Tato „dvojí palba“ naznačuje, v jak obtížné situaci se ERC v současné době nachází. Ostatně, není se čemu divit. Étos ekumenického hnutí byl od samého svého počátku trnem v oku pro všechny, kdo se domnívali, že úkolem církví je především zaujímání jasných stanovisek ve věroučných, etických či politických otázkách. Stanovy ERC sice deklarují, že jejím cílem je „spolupracovat ve věcech, jež se týkají společného zájmu“, zdá se ale, že není (a asi ani nikdy nebylo) zřejmé, co vlastně by tímto společným zájmem mělo být. Snad tím nejpodstatnějším úkolem a smyslem ekumenického hnutí by mohlo být nové a nové ujasňování této otázky. Činovníkům ERC tak není co závidět v těžkém břemenu, které na sebe vzali.

Kritický pohled na směřování ERC je jistě možný a není na něm nic špatného. Pohyb vzájemného porozumění a sbližování protichůdných tendencí v církvích by se měl dít bez naivity a s korektivem i různých polemických hlasů. Zároveň by ale nebylo dobré, kdyby se ERC stala rukojmím názorově úzce vyprofilovaných skupin v českém křesťanském prostředí. Ambice stát se „hlasem křesťanů“ v celospolečenských otázkách by mohla ERC proměnit z otevřené platformy rozhovoru na další lobbistické hnízdo, protlačující do médií a politiky okoralé, ale stále populární „křesťanské hodnoty“.  Jaké hodnoty to jsou? Jedna strana nám tvrdí, že se de facto kryjí se sekulárním humanismem s nátěrem filosofické postmoderny. Druhá zas, že jsou prakticky totožné s konzervativním pravičáctvím s lehkou příchutí fašismu.

Těžko říct, jestli je existence ERC nutná. Je nepochybně dítětem své doby a v průběhu času se může ukázat, že myšlenkám ekumenismu se vitálněji daří mimo její strukturu. Nebyla by to ostatně žádná tragédie. Dokud ale ERC trvá, bude jejím břemenem hledání nejlepších cest, které by pomohly naplnit její cíle. Jak se to bude dařit, záleží nejen na moudrosti jejích představitelů, ale také na otevřenosti a ochotě k rozhovoru na straně církví a současných tváří jejich polarizovaných tendencí. Za koho mluví ERC? Možná, že není potřeba, aby za někoho mluvila. Snad postačí, když bude mluvit se všemi.

Jáchym Gondáš

Zdroj: http://www.jachym-gondas.estranky.cz/clanky/clanky/postaci--kdyz-bude-mluvit-se-vsemi.html

Článek vyšel též v časopisu Protestant 2/2019