Kázala u nás ve sboru sestra ze sousedního sboru, jedna z mála v Bratrské jednotě baptistů. kterým jejich sbor kázání umožňuje. I jedna sestra z našeho sboru, která jindy – a od sester mne to bolí snad ještě víc než od bratří – tvrdila, že sestry Božím slovem sloužit nemají, mi na můj dotaz, zda tedy není Martina opravdu Bohem povolaná kazatelka, odpověděla kladně. Je mi to dalším potvrzením, že Boží povolávání sester do služby – a nejen v besídce, chvalách nebo diakonii, ale na všech úrovních, tedy i v kazatelství, staršovstvu, vedení sboru či nadsborových složek atd. – opravdu existuje.

Věřím také, že není výjimečné: možná je stejně časté nebo dokonce častější než povolávání bratří. Jako výjimečné se v některých církvích jeví pouze proto, že jejich vedení vlivem zažitých předsudků a mylného, tendenčního výkladu Písma úplnému spektru služby sester brání a omezuje je právě jen na besídku apod. – a také proto, že i samy sestry v BJB (a i v jiných podobně zaměřených církvích, například v CB), které jsou Pánem podobně povolány do téže služby a ne méně než muži (možná dokonce více) pro ni obdarovány, ale kvůli postoji svých sborů ji nemohou vykonávat (nebo jen s omezením, například v besídce nebo ve chvalách), případně samy se o ni ani nehlásí a když jim taková myšlenka přijde, tak ji – naprogramovány tím postojem sborů a zakořeněnými předsudky – zahánějí v domnění, že je to nějaké „ďáblovo pokoušení k pýše“, ačkoli se může jednat o skutečné Boží povolání.

I Martina, jak mi jednou řekla, toto své povolání zpočátku odmítala, až později zřetelně poznala, že je opravdu od Boha – a díky němu nalezla ve svém sboru podpůrné prostředí, což je opravdu žel velice vzácný případ. A jak lze poznat z jejích kázání, může právě nepřenosný ženský estetický a emotivní přístup, správně biblicky nasměrovaný, být v kázání pro posluchače velkým osvěžením a přínosem, a to zdaleka nejen pro děti nebo pro nějaké skupinky sester, nýbrž pro všechny, tedy i pro muže.

Pavel sice píše, že starší ženy a vdovy mají vyučovat mladice, což je určitě zvlášť vhodné vzhledem k jejich zkušenostem, ale není tím řečeno, že by už neměly vyučovat nikoho jiného. Tím, co píše jinde, totiž že ženy nemají učit – zvlášť když dále je řečeno, že nemají vládnout nad mužem – se podle kontextu zřejmě myslí nějaké beztaktní poučování vlastního manžela, zvláště na veřejnosti, s jakým se asi například v duchovně problematickém sboru v Korintě a snad i jinde  setkal, tedy něco podobného, jako jak si počínala Míkal vůči Davidovi, když tančil před truhlou smlouvy. 

Určitě tím nemyslí vážné a uctivé vyučování, jako když třeba Priscilla, stejně jako její manžel, vyučovala Apolla nebo když ony starší ženy vyučují mladice, ale ani jakékoli jiné poctivé vyučování kohokoli jiného. Vždyť poctivý učitel – ani učitelka – nikdy nechce „vládnout“ svým posluchačům, naopak jim svým vyučováním napomáhá k samostatnému rozletu a vzestupu. O takových učitelkách se dozvídáme například z krásné autobiografické knihy Lucy Maud Montgomeryové „Anna ze zeleného domu“ a jejích četných pokračování. Poctivý učitel je naopak rád, když jej pak jeho žáci dokonce svými znalostmi, osobním vzrůstem i pozitivním vlivem na veřejnost předstihnou.

Pavel také nezakazuje kázání sester; vždyť počítá s jejich veřejným prorokováním – a co jiného je prorokování než spontánní, přímo na místě Bohem inspirované kázání? Myslím, že předem připravené psané kázání, které sám nezmiňuje, se z toho spontánního vyvinulo až později, v souvislosti s legalizací a postupující institucionalizací církve.

Když ženám zakazuje „mluvit“, je z kontextu jasné, že tím nemyslí jakékoli mluvení – a vůbec už ne vážnou službu Božím slovem (jak by potom mohly ženy prorokovat?) – nýbrž žvanění, drbání, šuškání, vyrušování, skákání do řeči, nevhodné vyptávání přímo na místě, které si podle něj mají nechat až na doma – tedy zase nějaké nevhodné projevy, s nimiž se v církvi setkal a které by určitě kritizoval i u mužů, kdyby u nich na to narazil. Vytrhnout takto slovo „mluvit“ z kontextu a argumentovat jím proti duchovní službě sester je asi podobně nepatřičné, jako když se vegetariáni odvolávají na přikázání Desatera „Nezabiješ“: hebrejština tam užívá slova, kterého se v Bibli neužívá pro zabíjení zvířat, nýbrž výhradně lidí.

Zdůrazňuji, že mi v této úvaze nejde o mne – sama mám zcela určitě jiné poslání než veřejnou službu slovem, mým povoláním je písemné překládání – ale nejde mi ani o nějaká „práva žen“, protože před Bohem my lidé, muži ani ženy, nemáme právo na nic: všechno je jen Pánova milost a jeho svobodné, tedy i na lidských tradicích – a také na mužském šovinismu (který žel často negativně pokřivuje i myšlení žen) – nezávislé rozhodování. Jde mi jednak o zabránění bezpráví mužů vůči ženám, ale především o neuhašování Ducha, který kam chce věje a povolává, koho ráčí povolat.

Když v některém sboru nebudou ve staršovstvu a mezi kazateli žádné sestry, protože tam Pán svým Duchem povolal pouze muže, kdežto v jiném sboru budou (a budou třeba tvořit i celé staršovstvo), protože je tam Bůh povolal, bude to v pořádku. A nejvíc v pořádku to bude tehdy, až takovéto krajní jevy všeobecně přestanou vyvolávat emoce.

Ale když dojde k jiným, ne Bohem, nýbrž lidmi vyvolaným krajnostem – když v některém sboru budou některé ženy (nebo i někteří muži!) zastávat tyto funkce ne z Božího povolání, nýbrž na základě sebeprosazení nebo nějakých v zoufalství zavedených „kvót“, nebo když v jiném sboru – podle dnes běžné praxe – nebudou žádné ženy ve staršovstvu a mezi kazateli ne proto, že by tam žádná nebyla Bohem povolána, nýbrž proto, že těm povolaným to sbor nedovolil nebo si ani samy netroufly se k takovému svému povolání přiznat – pak to v pořádku NENÍ a NEBUDE.

Ještě k tvrzení některých, že ženy kazatelky se zákonitě stávají lesbami: podle mne jde o optický psychologický klam. Jsou ženy lesby a jsou ženy kazatelky – oba jevy jsou nápadné – a když někdy dojde k průniku obojího (což se opravdu může stát), je to ještě nápadnější a stává se to snadným argumentem pro odpůrce služby žen. Muži jsou kazateli běžně, to se považuje za normální, a když někdy dojde k průniku obojího tam – muž je kazatel a zároveň gay – projde to leckdy bez povšimnutí, nebo se o tom někdy taktně mlčí (ačkoli někdy díky Bohu také ne).  Pokud to přece vyvolá rozruch a pohoršení, pak ne do té míry, jako když jde o ženy. Nevím, zda je víc gayů nebo leseb; myslím, že to bude asi vyrovnané, že rozdíl bude spíš v zaměření – že u mužů jde především o vášeň a nemají problém s promiskuitou, kdežto ženám jde většinou o stálost, něhu a intimitu, tedy o náhražku skutečného manželství.

Existuje však jiná sexuální úchylka, v níž myslím muži jednoznačně převažují, a to je závislost na pornografii. Je, pokud je mi známo,  dost rozšířená mezi kazateli – někteří z ní činili pokání, jiní s ní zápasí a další v ní jsou zřejmě dosud  až po uši. A přece nikdo – leda možná nějaké vyšinuté feministky (jenž kde by se vzaly mezi znovuzrozenými křesťany?) – nekřičí: Muž kazatel je zákonitě závislý na pornografii! Pryč s muži kazateli – ženy na jejich místo! Chápete jistě, jak by takový pokřik vůči službě mužů byl absurdní. A podobná výše zmíněná „sexuální“ argumentace proti službě žen má být v pořádku.

Argumentovat tím, že ženy nemají být kazatelkami, staršími a pod., protože jejich hlavním povoláním je rodina a domácnost, je asi podobné, jako se kdysi argumentovalo proti stoupenkyním ženského volebního práva, vyššího vzdělání či kvalifikovaného zaměstnáni. Jenže i zde platí: jsou ženy povolané Bohem buď k jednomu (veřejná politická a jiná činnost, vyšší studium a kvalifikované zaměstnání nebo právě církevní služba ve staršovstvu, ve vedení sboru a v řadách kazatelů), nebo k druhému (rodina a domácnost) –  a jsou ženy Pánem povolané, obdarované a zmocněné k tomu, aby poctivě a k Boží slávě vykonávaly obojí. Myslím, že právě Martina, její požehnaná služba ve sboru i její krásná, vyspělá a po všech stránkách dobře opečovávaná rodina  je v tom zářným příkladem.

Zkrátka – Duch vane, kam chce, je nebiblické mu bránit. Výslovné Boží požadavky na kteréhokoli služebníka na jakémkoli stupni služby  jsou dva – aby byl do této služby opravdu povolán Bohem a aby vedl posvěcený život (což v případě, že má rodinu, zahrnuje vzornou péči  i o ni, a to se zdárnými výsledky). Žádná další omezení a podmínky si Bůh neklade – tedy ani omezení ve smyslu pohlaví.

Závěrem ještě jedno shrnutí:

Nedopouštěním služby k tomu Pánem povolaných sester jako kazatelek, starších, vedoucích sborů a nadsborových složek apod. se děje trojí újma a křivda, a to:

1) těmto sestrám samotným, když jsou připraveny poslušně, věrně a s vážností vykonávat jim Pánem svěřené povolání, ale není jim to umožněno;

2) členům a návštěvníkům sboru, kteří jsou tak ochuzeni jak o osobní přínos té či oné sestry, tak o specifiku ženského úhlu pohledu a empatického přínosu jako takového, který není nahraditelný přínosem mužským (což jistě platí i naopak);

3) Pánu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelná (Římanům 11,29; nebo podle formulace Bible Kralické: Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje) a který trpí, když mu lidé svévolně „vyměřují cíle“ (jak překládají Kraličtí v Žalmu 78,41) – totiž, když vanutí Ducha svatého a jeho vůle nejsou respektovány. 

Autor:  Ivana Kultová ze sboru BJB Cvikov

Zdroj: www.krestandnes.cz