Preambule

Jižní baptisté, když formuluji pravdy své víry, musí v každé generaci mít na zřeteli zejména problémy ovlivňující misii a službu jejich doby. Problém, který vyvolal vznik tohoto prohlášení, je vzestup tzv. „nového kalvinismu" mezi Jižními baptisty. Zmíněné hnutí má za cíl prosazovat ve sborech výlučné kalvinistické pojetí spásy, pro něž je příznačné agresivní trvání na tzv. „naukách milosti" (TULIP) a záměr učinit kalvinismus základním jihobaptistickým postojem v otázce Božího plánu spásy.

Ačkoli kalvinismus byl mezi jižními baptisty přítomen od samých počátků a podílel se nepominutelným způsobem na naší historii a teologii, většina Jižních baptistů kalvinismus nevyznává. Ba i menšina Jižních baptistů hlásících se ke kalvinismu vesměs zmírňuje svou nauku, aby se vyhnula některým nepřijatelným závěrům (např. anti-misionismu, hyper-kalvinismu, dvojí predestinaci, omezenému smíření apod.). Už jen to, že existuje na kalvinismus více náhledů vyrovnávajících se s těmito slabinami (mj. „tříbodový", „čtyřbodový", „umírněný" apod.), mělo by vést k obezřetnosti a pokoře vůči systému i vůči těm, kdo s ním nesouhlasí.

Jižním baptistům povětšinou stačí odsouvat neshody o kalvinismu do pozadí spolu s jinými, důležitými sice, ale „nepodstatnými" teologickými problémy. Jižní baptisté většinou pěstují bezproblémová společenství se svými kalvínskými bratry a přitom odolávají kalvinismu samému. A budiž kvitováno s povděkem, že většina jihobaptistických kalvinistů nepožaduje přijetí svých názorů za normu. Bývalo by stačilo, kdyby tento konsenzus pokračoval, avšak někteří novokalvinisté zdá se usilují tento dlouhodobý status quo od základu změnit.

Máme za to, že vyznání většiny Jižních baptistů o spáse lze právem označit za „tradiční" jihobaptistickou soteriologii v kontrastu k soteriologii „kalvinistické". Tradiční jihobaptistickou soteriologii obecně vyjadřuje Baptist Faith and Message, čl. IV. Některé starší baptistické konfese bývaly pod vlivem kalvinismu, ale od r. 1925 se tato BF&M kalvinismu zřetelně vzdaluje. Už bezmála sto let Jižní baptisté zakoušejí, že lze učit, zachovávat a hájit zdravou, biblickou soteriologii, a nezastávat kalvinismus. Tradiční soteriologie Jižních baptistů se zakládá na přesvědčení, že každý člověk může a musí být spasen osobním a svobodným rozhodnutím na základě evangelia tím, že uvěří v Krista Ježíše jako jediného Spasitele a Pána. Evangelijní zvěst spásy milostí skrze víru jen v Krista rozhlásili Jižní baptisté po světě bez opory kalvinismu. Baptistům bohatě stačila prostá a jasná soteriologie založená na faktu, že Kristus chce a může spasit jakéhokoli a každého hříšníka.

Nový kalvinismus nás staví před nutnost a možnost vyjádřit pečlivěji, co Jižní baptisté všeobecně věří o spasení. Popisovat svou identitu tím, jak mnoho má kdo společného s kalvinismem, už přestává stačit. Jistěže netrváme na tom, aby se každý jihobaptista na důkaz příslušnosti k jihobaptistickému společenství ztotožnil s níže uvedeným vyjádřením soteriologie, tvrdíme však, že naprostá většina Jižních baptistů nejsou kalvinisté a nechtějí, aby standardním názorem v jihobaptistické praxi se stal kalvinismus. Máme za to, že nastal čas, aby baptistická soteriologie už kalvinismus zcela opustila.

Níže představujeme, co považujeme za podstatu „tradičního jihobaptistického pojetí Božího plánu spásy". Věříme, že většině jižních baptistů, ať vyjadřují vlastní pojetí nauky o spáse jakkoli, bude následující prohlášení znít v souladu s tím, co učí Bible a co Jižní baptisté všeobecně věří o povaze spasení milostí skrze víru v Ježíše Krista.

Články souhlasné a nesouhlasné 

Článek první: Evangelium

Tvrdíme, že evangelium je dobrá zpráva, že Bůh životem, smrtí a vzkříšením Pána Ježíše Krista otevřel cestu spasení každému člověku. To odpovídá Boží touze, aby každý člověk byl spasen.

Popíráme, že schopných přijmout evangelium by bylo jen několik vyvolených, kdežto ostatní by byli předurčeni k věčnému zatracení.

Gn 3,15; Ž 2,1-12; Ez 18,23.32; L 19,10; L 24,45-49; J 1,1-18; 3,16; Ř 1,1-6; 5,8; 8,34; 2K 5,17-21; Ga 4,4-7; Ko 1,21-23; 1Tm 2,3-4; Žd 1,1-3; 4,14-16; 2P 3,9

Článek druhý: Lidská hříšnost

Tvrdíme, že kvůli Adamovu pádu dědí každý člověk povahu a prostředí náchylné ke hříchu a každý člověk schopný mravního jednání hřeší. Hřešení každého člověka stačí samo vyvolat hněv svatého Boha, narušit s Ním společenství, zhoršovat sobectví a zkázu, způsobit smrt a věčné zatracení v pekle.

Popíráme, že by Adamův hřích připravil každého člověka o svobodnou vůli nebo uvalil na kteréhokoli člověka vinu, než osobně zhřeší. Ačkoli žádný hříšník není ani v nejmenším schopen získat si spásu vlastním úsilím, popíráme, že by nějaký hříšník byl spasen, aniž by se svobodně dal Duchem svatým přitahovat prostřednictvím evangelia.

Gn 3,15-24; 6,5; Dt 1,39; Iz 6,5; 7,15-16; 53,6; Jr 17,5.9; 31,29-30; Ez 18,19-20; Ř 1,18-32; 3,9-18; 5,12; 6,23; 7,9; Mt 7,21-23; 1K 1,18-25; 6,9-10; 15,22; 2K 5,10; Žd 9,27-28; Zj 20,11-15

Článek třetí: Vykoupení v Kristu

Tvrdíme, že jediná dostupná a dostatečná oběť za hříchy každého člověku je Kristus, který nesl trest místo něj.

Popíráme, že by toto smíření působilo spásu, aniž by ji dotyčný svobodné přijal pokáním a vírou. Popíráme, že by Bůh udílel nebo odpíral toto smíření bez ohledu na úkon svobodné vůle člověka. Popíráme, že by Kristus zemřel jen za hříchy těch, kdo budou spaseni.

Ž 22,1-31; Iz 53,1-12; J 12,32; 14,6; Sk 10,39-43; Sk 16,30-32; Ř 3,21-26; 2K 5,21; Ga 3,10-14; Fp 2,5-11; Ko 1,13-20; 1Tm 2,5-6; Žd 9,12-15.24-28; 10,1-18; 1J 1,7; 2,2

Článek čtvrtý: Boží milost

Tvrdíme, že milost je štědré Boží rozhodnutí komukoli poskytnout spásu dík jedině své iniciativě umožňující smíření, zdarma nabízející evangelium v moci Ducha svatého a sjednocující věřícího s Kristem vírou skrze Ducha svátého

Popíráme, že by tato milost rušila nutnost svobodného přijetí vírou nebo že jí nelze odolávat. Popíráme, že by takové přijetí vírou bylo v jakémkoli smyslu záslužný skutek, jaký zavdává na spásu nárok.

Ezd 9,8; Př 3,34; Za 12,10; Mt 19,16-30; 23,37; L 10,1-12; Sk 15,11; 20,24; Ř 3,24.27-28; 5,6.8.15-21; Ga 1,6; 2,21; 5; Ef 2,8-10; Fp 3,2-9; Ko 2,13-17; Žd 4,16; 9,28; 1J 4,19

Článek pátý: Znovuzrození hříšníka

Tvrdíme, že kdokoli pokáním a vírou přijme evangelium, mocí Ducha svatého se narodí znovu. Je nové stvoření v Kristu a v okamžiku uvěření vkročil do věčného života.

Popíráme, že by se někdo znovuzrodil buď dříve než - či snad bez toho, že - vyslechne a přijme evangelium.

L 15,24; J 3,3; 7,37-39; 10,10; 16,7-14; Sk 2,37-39; Ř 6,4-11; 10,14; 1K 15,22; 2K 5,17; Ga 2,20; 6,15; Ko 2,13; 1P 3,18

Článek šestý: Vyvolení ke spáse

Tvrdíme, že ohledně spásy vypovídá vyvolení o věčném, milostivém a jistém Božím plánu v Kristu mít vlastní lid získaný pokáním a vírou.

Popíráme, že vyvolení znamená, že by Bůh od věčnosti předurčil některé lidi ke spáse a jiné k odsouzení.

Gn 1,26-28; 12,1-3; Ex 19,6; Jr 31,31-33; Mt 24,31; 25,34; J 6,70; 15,16; Ř 8,29-30.33; 9,6-8; 11,7; 1K 1,1-2; Ef 1,4-6; 2,11-22; 3,1-11; 4,4-13; 1Tm 2,3-4; IP 1,1 2; 1P 2,9; 2P 3,9; Zj 7,9-10 

Článek sedmý: Svrchovanost Boží

Tvrdíme, že spásy či odsouzení každého člověka si je Bůh vědom od věků a má nad tím svrchovanost.

Popíráme, že by Boží svrchovanost a znalost nutila Boha způsobit, že konkrétní člověk přijme nebo odmítne víru v Krista.

Gn 1,1; 6,5-8; 18,16-33; 22; 2S 24,13-14; 1Pa 29,10-20; 2Pa 7,14; JI 2,32; Ž 23; 51,4; 139,1-6; Př 15,3; J 6,44; Ř 11,3; Tt 3,3-7; Jk 1,13-15; Žd 11,6; 12,28; 1P 1,17

Článek osmý: Svobodná lidská vůle

Tvrdíme, že Bůh projevuje svou svrchovanost tím, že udílí každému skutečně svobodnou vůli (schopnost volit ze dvou možností), kterou nutno užil pro přijetí či odmítnutí milostivého Božího volání ke spáse Duchem svatým prostřednictvím evangelia.

Popíráme, že by rozhodnutí víry byl čin Boží, a ne lidská odezva. Popíráme existenci „účinného volání" určeného některým lidem, které by se lišilo od „obecného volání" komukoli, kdo slyší evangelium a rozumí mu.

Gn 1,26-28; Nu 21,8-9; Dt 30,19; Jz 24,15; 1S 8,1-22; 2S 24,13-14; Est 3,12-14; Mt 7,13-14; 11,20-24; Mk 10,17-22; I, 9,23-24; 15,17-20; Ř 10,9-10; Tt 2,12; Zj 22,17

Článek devátý: Jistota věřícího

Tvrdíme, že když člověk ve víře přijme evangelium, Bůh slibuje dovést věřícího cestou spasení až do věčnosti. Tato cesta začíná ospravedlněním, jímž je hříšník ihned zproštěn veškerého hříchu a dostává pokoj s Bohem; pokračuje v posvěcení, jímž se tito spasení díky Duchu svatému, jenž v nich obývá, postupně připodobňují Kristovu obrazu; a končí oslavením, v němž se onen svátý navěky raduje ze života s Kristem v nebi.

Popíráme, že tento Duchem svatým zpečetěný vztah lze kdy zrušit. Popíráme byť i možnost odpadnutí od víry.

J 10,28-29; 14,1-4; 16,12-14; Fp 1,6; Ř 3,21-26; 8,29.30.35-39; 12,1-3; 2K 4,17; Ef 1,13-14; Fp 3,12; Ko 1,21-22; 1J 2,19; 3,2; 5,13-15; 2Tm 1,12; Žd 13,5; Jk 1,12; Ju 24-25

Článek desátý: Velké poslání

Tvrdíme, že Pán Ježíš Kristus poslal svou církev kázat dobrou zprávu spásy všem lidem do všech koutů země. Tvrdíme, že hlásání evangelia je Boží způsob, jak přivést kohokoli ke spáse.

Popíráme, že by spasení bylo možné bez víry přijímající evangelium Ježíše Krista.

Ž 51,13; Př 11,30; Iz 52,7; Mt 28,19-20; J 14,6; Sk 1,8; 4,12; 10,42-43; Ř 1,16; 10,13-15; 1K 1,17-21; Ef 3,7-9

A Statement of the Traditional Southern Baptist Understanding of God’s Plan of Salvation