Komentátor „rakato“ se nedávno znovu vyjádřil k otázce správného rozumění Písmu a vztahu Písma a teologie. Jeho hledisko, které zřejmě předpokládá, že vyjadřuje stanovisko mnoha dalších čtenářů, jež toto téma zajímá, by se – když si připomeneme to, co napsal již dříve – dalo shrnout asi takto: Liberální teologie povyšuje rozum nad biblické zjevení, a proto si nezaslouží žádný respekt. Pravá teologie je založena na Bibli jako nadčasovém Božím slovu či zjevení, které „mluví o věcech, které jsou mimo náš časoprostor“. Jako takové je svrchovaným a svatým Bohem určeno hříšnému člověku, a proto platí i pro dnešní dobu, i když třeba není v módě. Jemu je třeba dát – ve věcech věrouky i morálky – přednost před výklady Písma, které odvádějí od evangelia a jeho dopadu na církev i společnost, i kdyby to byly denominační tradice a principy. Postoje baptistických mezinárodních struktur by tu neměly hrát žádnou roli.

Poznámka o „liberální teologii“ je klišé, u kterého se není ani třeba zastavovat: Rozum používají – a to nejen při „výkladu Písma“, ale už ve chvíli, kdy se snaží vyjádřit, co to vlastně Písmo (Boží slovo, zjevení) je – všichni. K myšlence „povýšení rozumu nad Písmo“ se nikdy žádný teolog nehlásil, to je prostě jen laciný pokus nadřadit vlastní rozumění Písmu (Božímu slovu) těm, s nimiž nesouhlasím. Naopak, důrazu na primát evangelia a jeho elementární význam pro církev i pro širší společnost nelze nic vytknout. Jde ovšem o to, co si pod tím představujeme.

Problém vidím již v tvrzení o „nadčasovosti“ Boží řeči k člověku. Nadčasovost je filosofický pojem, který se nemá v biblickém svědectví čeho dovolat. V nejlepším případě by to mohlo být nešikovné označení trvalé aktuálnosti a „včasnosti“ (Tim 4,2 – Bible kralická) kázání evangelia, ale tak to tu zřejmě míněno není. Autorita Božího slova pro Boží lid spočívá v tom, že on se z tohoto Slova rodí, že ono je vlastně jeho „autorem“ a on jedině z něj jako „Boží“ lid žije. V něm je Bůh nejenom „nad“ námi, ale především „s“ námi. Z toho, že nás toto Slovo předcházelo a předchází, nevyplývá, že je „o věcech, které jsou mimo náš čas a prostor“. Novozákonní svědectví nás učí, že Ježíš Kristus je Pánem, který nemění svou identitu, že je tentýž, včera, dnes i na věky; je tím, kdo byl, jest a přichází. To jsou časové údaje a týkají se našeho časoprostoru, protože jedině v něm mají smysl.

S tím souvisí i vážnější problém, totiž to, jak je chápána Boží svatost a svrchovanost a jak je potom chápáno i evangelium a církev, jíž je jeho dosvědčování okolnímu světu svěřeno. „Bůh“ je tu v podstatě prezentován jako „mocnost“, která dohlíží na to, jak je ve světě respektována její vůle, a ten dohled či dozor svěřuje dočasně těm, jimž za tím účelem poskytuje určitý „manuál“. Takto chápaná Boží autorita je falešná a pohříchu autoritářská a nemá se v Písmu čeho dovolat. Církev, žel, právě takto Bohu, sobě i evangeliu v dějinách často rozuměla a tím si zadělala na problémy. Zařadila se tím totiž po bok mnoha jiným systémům, náboženským i nenáboženským, které svou podstatu a své ambice chápaly podobně. S tím si církev v době své kulturní nadvlády nedělala problém, vystačila si se sebevědomým tvrzením, že ona je v tom autentická (pravda je na její straně), zatímco ty jiné autoritářské systémy nikoliv.

S baptismem nemá tento přístup k Písmu společného nic, protože baptisté, aspoň ti původní, chápali Boží vůli, a proto i církev a její poslání jinak. O Bohu, o tom, jaký je (jaká je jeho vůle) a co koná (jak tuto vůli prosazuje), se učili u Ježíše Krista. Proto se hlásili k církvi jako komunitě Kristových učedníků či následovníků. V tom se lišili jak od římské církve (s jejím důrazem na prostředky spásy), tak od reformačních církví (s jejich důrazem na spasení z milosti skrze víru). Radikálně reformační pojetí „Božího lidu“ navazovalo na to, které představoval původní Izrael. Ani jeho náboženství nebylo náboženstvím Zákona (manuálu a dozoru), ale náboženstvím smlouvy, jehož cílem bylo uskutečnění exemplární cesty, která bude světlem na cestu všem národům. Ta cesta byla cestou svobodných Božích dětí, ale společenství, které tvořili ti, kdo se na ni vydali, bylo formováno souborem zcela určitých přesvědčení a zcela určitých návyků. Ty zaručovaly jeho autentičnost, v případě církve jeho „křesťanskost“, protože vycházely z vlastního Kristova osobního profilu a příběhu. Tento důraz býval jinými tradicemi interpretován jako důraz na pouhou „etiku“ nebo jako „entuziasmus“. Zapomněly na to, že Ježíšovo poselství a jeho cesta představovaly ničím nenahraditelné svědectví o tom, kým je a jak jedná sám Bůh.

Prostředí, v němž k následování Kristem vytyčené cesty docházelo, se všelijak měnilo a podle toho se aktuálně měnila, tj. aktualizovala, i ona formativní přesvědčení a návyky a měnila se i strategie jejich sdílení s širším okolím. I tyto aktualizace však zůstávaly zpravidla v napětí vůči tomu, co „panovalo“ v onom okolí, protože Ježíšovo „smýšlení“ (Fp 2, 5–11) tu nikdy nepřestalo být normou. Důsledné následování proto často vyvolávalo i neméně důsledné pronásledování ze strany odpůrců. Díky oné normě se mohlo ovšem i uvnitř společenství víry praktikovat a praktikovalo sborotvorné napomínání či káznění. Hledání konsensu mohlo být někdy všelijak obtížné či zdlouhavé, ale nikdo nebyl nikdy dehonestován za svou interpretaci oné normy.

Tvrzení – a zde se vracím k jednomu „rakatovu“ staršímu přípisu – že „křesťanství nespočívá v tom, že jdeme po cestě kříže, nýbrž v tom, že věříme v oběť kříže Ježíše Krista, že Jeho život se stává životem naším, a že poddaným v Božím království se stává ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista jako Spasitele a Pána“, dělá z Kristovy oběti po vzoru středověkého právnického myšlení jakousi „nebeskou transakci“: Kristův život tu není „naším“ v tom smyslu, že máme nyní dělat „jeho věci“ (Ř 6,4; Ef 2,10), nýbrž v tom smyslu, že když věříme v jeho objektivní účinek – ne v nás, ale mimo nás – jsme sami z obliga. „Království Boží a jeho spravedlnost“ tu už není tím, o co máme ve světě jiných druhů vlády a jiných představ o spravedlnosti usilovat, bez ohledu na to, co nás to stojí (Mt 6, 33), ale něčím, co nám spadlo do klína (bylo nám „přidáno“) tím, že jsme „uvěřili“. To je podle fundamentalistů ono  „maso“, které dělá ze všeho ostatního – z toho jak Ježíš žil a k čemu nás svým životem mezi námi volal – jen jakousi „omáčku“. Nemohu nepřipomenout, že to odpovídá přesně logice „víry“, s níž křižáci všech dob hájili svá tažení proti jinověrcům a jíž si „věřící nacisté“ ospravedlňovali své chování vůči Židům.

Z evangelijního svědectví o Kristu i z významových konotací biblického výrazu víra, jež se snaží respektovat i překlady, jednoznačně vyplývá, že víře v Kristovu oběť je třeba rozumět v kontextu povolání k věrnosti. I víra jako věrnost je dar, něco, co hříšník získává z Boží milosti a v čem jedině z této milosti také setrvává. Proto stavění věrnosti „cestě kříže“ do protikladu s vírou v Kristovu oběť se nemá v celém Novém zákoně čeho dovolat. To první z toho druhého automaticky nevyplývá. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom v Novém zákoně tolik napomenutí a výzev na adresu Božích dětí. To jsou takřka beze zbytku napomenutí týkající se způsobu života, nikoliv obsahu víry jako věrouky. To, co nám Bůh ve svém Slově a především skrze Ježíše Krista jako Pána předává a k čemu nás zavazuje, není “správná věrouka“.

Baptisté, kteří se k původnímu reformačnímu radikalismu – a skrze ně k biblickým formacím Božího lidu – hlásí, představují dnes spíš hnutí než denominaci. To hnutí zahrnuje i jiné komunity, které se příležitostně profilují jako „církev věřících“ (believers’s church) či jako stoupenci „baptistické vize“ (baptist vison). Jejich pojetí církve si osvojují i mnozí „evangelikálové“ a nejednou i jedinci (včetně významných teologů)z jiných tradic.

Ti baptisté, kteří na úsilí prezentovat novost této cesty i jako kolektivní novost – jako nové paradigmatické společenství – rezignovali (možná proto, že budou pokládáni za „sektáře“) a střežili víceméně jen odkaz svobody (náboženské svobody, svobody místního sboru, svobody ve výkladu Bible a svobody individuálního svědomí), na radikální reformaci (anabaptismus) vědomě nenavazují. Obvykle se proto pokládají za protestanty, kteří mají své „specifické důrazy“. To z hlediska těch prvních znamená určitou ztrátu, ale není to původnímu baptismu tak cizí jako fundamentalistická věrouka, dovolávající se populisticky „Božího slova“ a „evangelia“ proti tzv. „lidskému rozumu“ – bez jakékoli spojitosti s odkazem Ježíšovy cesty. To je upadnutí do „náboženství dozoru a manuálu“, špatně odlišitelného od manipulujících ideologií, které nemá s biblickým svědectvím o povolání a formacích Božího lidu nic společného. Není to ono živé Boží slovo, které sráží tak, že zároveň pozvedá, které sevře, aby vychvátilo a tím uschopnilo k intuitivní a vynalézavé lásce.

S teologií jako odpovědnou reflexí této Boží osvobodivé řeči se takové náboženství zcela míjí. To, že tomu propadli někteří baptisté a dokonce i někteří jejich teologové, z toho legitimní teologii (o baptistické teologii ani nemluvě) nedělá. Baptisté (nebo spíš „baptisté“), kteří jsou věroučnými fundamentalisty bez jakéhokoli zřetelného vztahu k baptistické tradici, pro něž je „křest věřících“ jen dalším požadavkem či příkazem „svrchované moci“, jsou v baptistických denominacích podle všeho jen náhodou (nebo spíš nedopatřením) a mohli by být zcela dobře „doma“ i jinde. To by si měli uvědomit především ti, kdo se na rozdíl od komentátora „rakato“ a jemu podobným k baptismu – včetně jeho mezinárodních struktur a projektů – rádi znají.

Baptisté, kteří se k původnímu baptismu (anabaptismu) hlásí a snaží se na ně nějak tvořivě navazovat, si ovšem nemyslí, že snědli všechnu moudrost a jsou otevřeni dialogu s jinými tradicemi i s jinými baptisty o tom, co je autentické křesťanství, resp. autentické křesťanské svědectví okolnímu světu. Jsou daleci toho, aby se od nich distancovali pro jejich (někdy i velmi diametrálně) odlišné názory. Vědí, že i ti, s nimiž se názorově neshodnou, je mohou někdy dokonce zahanbit svou praktickou věrností onomu modelu, ke kterému se hlásí a který teologicky zastávají oni sami.

Petr Macek