Každý už asi slyšel o tom, že evangelikalismus je typický pro dnes rychle rostoucí část světového křesťanstva; silný je na celém americkém kontinentu, v Africe, v některých asijských zemích, relativně úspěšný je i v Evropě. Teologové hledají příčiny této expanze v teologických důrazech, religionisté jsou si vědomi spíše toho, že jde o způsob zbožnosti, který je přizpůsoben náboženské a společenské situaci moderní doby.

Historické kořeny

Kolem poloviny 18. století se v západních společnostech radikálně změnila situace, pro tuto novou situaci se postupně ustálilo označení „modernita“. V oblasti náboženství přinesla modernita nový jev: v důsledku industrializace a urbanizace se začal rozpadat farní systém církví. Vznikly masy lidí, kteří v důsledku stěhování do měst ztratili vazbu na svou farnost, a ocitli se tak vlastně mimo církev. Začalo být možné žít nábožensky jinak než dosud, anebo nábožensky nežít vůbec. V oblasti náboženství tak vznikla pluralita, která se od té doby již jen rozšiřuje.

Aktivní křesťané na tuto novou situaci zareagovali: bylo třeba „probudit“ ty, kteří měli křesťanské povědomí, ale ztratili na církev vazbu. Tak v Anglii, první industrializované zemi, začal se svými spolupracovníky pracovat anglikánský duchovní John Wesley (1703–1791) a z probuzených dělníků prvních fabrik vznikla po jeho smrti nová církev – metodisté. V podobné době a situaci začal v amerických koloniích „probouzet“ tamní křesťany (kteří vesměs také neměli fungující farnosti) pastor kongregační církve Jonathan Edwards (1703–1758). V důsledku Edwardsova tzv. velkého probuzení a díky pozdějšímu působení Wesleyova spolupracovníka George Whitefielda (1714–1770) pronikl na konci 18. století nový způsob zbožnosti do skomírajících amerických církví. Metodismus a další „probuzené“ církve pak v průběhu 19. století doslova zachvátily Spojené státy a tento způsob zbožnosti se tam stal určující náboženskou silou (a dodnes se v této pozici více méně udržel). Také v Evropě se „probuzenectví“ dále šířilo (i když v daleko menší míře) a na konci 19. století dorazilo i do českých zemí. Jedním z jeho důsledků byl i vznik Svobodné církve reformované (dnešní Církve bratrské).

„Probuzenecká“ zbožnost se chtěla vracet k základům evangelia, a začala se proto nazývat „evangelická“. Lišila se ovšem natolik od způsobu zbožnosti stávajících protestantských církví, že se v anglické jazykové oblasti začalo rozlišovat mezi dosavadními „protestanty hlavního proudu“ a novými „evangelikály“ (Mainstream Protestants – Evangelicals). Ve stejném smyslu rozlišují i německy hovořící občané „zemské církve“ a „svobodné církve“ (Landeskirchen – Freikirchen) a Češi „evangelíky“ od „evangelikálů“.

Shrnuto: V důsledku změny společenských poměrů (nástupu modernity) se tedy na protestantském základě konstituoval evangelikalismus jako nový způsob křesťanské zbožnosti, vhodný pro nábožensky pluralitní společnosti, který postupně v těchto společnostech zakořenil. Jeho strategie se osvědčila i v době, kdy modernizační změny již odezněly, i tam, kde se společenské poměry vyvíjely a vyvíjejí jinak než na Západě.

Nová a nová probuzení

Úspěch ve světovém měřítku způsobuje právě to, čím se evangelikálové „geneticky“ vybavili pro nástup nábožensky pluralitního, konkurenčního prostředí. Vědí, že nedostanou nic zadarmo, jenom díky nějaké zaopatřující církevní instituci. Vše si musejí sami vybojovat a zařídit. Proto se musejí nejdříve „probudit“, vědomě „se obrátit“ k Bohu a „znovuzrodit se“, proto musejí dále pracovat na své osobní zbožnosti denní četbou Písma, modlitbami a intenzivní docházkou na nedělní bohoslužby, na biblické hodiny, studijní či modlitební skupinky apod., proto musejí usilovat o denní kontakt s Bohem prostřednictvím Ježíše, pojatého jako jejich „osobního Spasitele“, a prostřednictvím Ducha svatého, proto musejí žít v úzkém („rodinném“) církevním společenství a vzájemně se podporovat, proto musejí dělat misii a angažovat se v neziskových (tzv. paracírkevních) organizacích.

Ačkoliv teologické rozdíly mezi evangelíky a evangelikály jsou minimální, tento nový způsob zbožnosti si vyžádal stovky nových, evangelikálních denominací. V průběhu 250 let existence evangelikalismu vznikaly tyto denominace ve „vlnách“. Výše zmíněné charakteristiky evangelikální zbožnosti se totiž špatně dědí a jsou natolik osobní a náročné, že se v průběhu let vždy znovu a znovu vytrácejí a slábnou. Evangelikálové se proto potřebují stále znovu „probouzet“, obnovovat a v nových impulzech dále šířit svou intenzivní, velmi aktivní, ale zároveň prchavě nestálou zbožnost.

Největší probuzenecké vlny evangelikalismu se vzedmuly ve Spojených státech a přinášely teologické inovace. V třicátých letech 19. století vzniklo Hnutí svatosti, které svého vrcholu dosáhlo až v poslední třetině tohoto století. Na počátek 20. století se datuje vznik pentekostalismu (letničního hnutí), který se postupně stal vůbec nejsilnější součástí evangelikalismu. Ve dvacátých letech 20. století se navíc konstituoval fundamentalismus, později přejmenovaný na konzervativní evangelikalismus (protože slovo fundamentalismus získalo negativní konotace). Pentekostalismus a fundamentalismus ve Spojených státech natolik zabraly evangelikální prostor, že se tamní ne-pentekostální a ne-fundamentalističí evangelikálové od padesátých let začali aktivizovat a projevovat jako „noví evangelikálové“ (hodně jim v tom pomohl například slavný baptistický kazatel Billy Graham (1918–2018). V šedesátých letech vznikla další vlna, kombinující charakteristiky nového evangelikalismu a pentekostalismu: charismatické hnutí. Díky charismatikům pronikl evangelikální způsob zbožnosti i daleko za hranice protestantismu. A z charismatického prostředí vyrostla také zatím poslední velká vlna evangelikalismu – od osmdesátých let vznikající a šířící se neocharismatické hnutí.

Evropský evangelikalismus je klidnější a jeho probuzenecké vlny nepřinášely nové teologické důrazy. Evropský evangelikální základ je podobný americkému „novému evangelikalismu“ a reprezentoval jej například anglikánský teolog John R. W. Stott (1921–2011). I evangelikální Evropa byla a je zasažena americkým importem, který ovšem s evropskou evangelikální tradicí nelze vždycky sladit. Rozpor mezi evangelikalismem evropského typu a importovaným americkým fundamentalismem se projevil například v posledních dvou letech v rozdělení české Bratrské jednoty baptistů.

Evangelikální církve v České republice

Různé vlny a odstíny evangelikalismu vytvořily v Česku celou škálu denominací. Na dobu před vznikem těchto vln navazují metodisté, baptisté (před změnou) a Církev bratrská, z Hnutí svatosti pochází Armáda spásy, z raného pentekostalismu vyrostla Apoštolská církev, dědici fundamentalismu (konzervativního evangelikalismu) jsou Křesťanské sbory, adventisté a svědkové Jehovovi, charismatické hnutí reprezentují Křesťanská společenství, neocharismatické hnutí pak dalších sedm církví (první byla Voda života, dnes Slovo života). Neocharismatickou orientaci získala po vnitřním převratu v roce 1999 také Jednota bratrská. Kromě těchto denominací existují i u nás desítky samostatných, někdy i volně provázaných evangelikálních sborů.

Realitu nábožensky pluralitní společnosti a nutnost přizpůsobit se jí postupně pochopily i církve neevangelikální. Začaly se v nich buď prosazovat prvky evangelikalismu, anebo se přizpůsobily potřebám pluralitní společnosti podobně jako kdysi evangelikálové. Ať tak, či onak, evangelikální sbory, evangelikální duchovní nebo jednotliví věřící se dnes vyskytují snad ve všech křesťanských církvích. U nás například v rámci Slezské církve evangelické a. v. působí už od začátku 20. století evangelikální Křesťanské společenství, v rámci katolické církve je už několik desetiletí aktivní Katolická charismatická obnova a v katolických mariánských hnutích zase najdeme pojetí konce světa, inspirované fundamentalistickým evangelikalismem. V Českobratrské církvi evangelické jsou celé sbory s evangelikální orientací a někteří faráři se k ovlivnění evangelikalismem výslovně hlásí (nazývají jej obvykle „pietismus“). Jednotliví křesťané s evangelikálním typem zbožnosti žijí i v Pravoslavné církvi nebo Církvi československé husitské.

Vlajkovou lodí českého evangelikalismu je Církev bratrská. Drží se jeho evropského pojetí a také díky dlouholeté orientaci na Grahama, Stotta nebo evangelikalismus v německé jazykové oblasti se jí daří vyvažovat důrazy charismatiků a konzervativních evangelikálů a bránit se jejich občasným snahám vnutit své způsoby i ostatním. Stoupenci různých vln dávají současné Církvi bratrské charakteristickou pestrost. Jenom neocharismatické evangelikály ve sborech Církve bratrské obvykle nenajdeme, a to kvůli jejich speciálnímu („nedenominačnímu“) pojetí církve a kvůli teologii prosperity, která se ostatním zdá na hraně nebo za hranou křesťanského pravověří.

Na závěr osobní vyznání

Evangelikální pestrost Církve bratrské považuji za velmi potřebnou a inspirativní a jsem za ni velice vděčný. Ostatně: chápu ji jako pokračování toho, s čím se evangelikálové zrodili a co je udrželo při tak úspěšném životě: totiž jako pokračování schopnosti přizpůsobit se změněné společenské situaci. Tentokrát už nejde o modernitu, ale o postmodernitu, do níž jsme – ať už si to připouštíme, nebo nikoli – ponořeni až po uši.

Zdeněk Vojtíšek, religionista, psychoterapeut, vedoucí Katedry religionistiky na HTF UK, docent na katedře religionistiky ETF UK. Redakčně upraveno, zkráceno, převzato z periodika Církve bratrské – Brána 8-9/2019.

Zdroj: www.ceskybratr.cz<