N.T. Wright, přední křesťanský teolog současnosti a profesor na Oxfordu, se v článku pro americký časopis Time zamýšlí nad současnou situací.

Pro spousty křesťanů vstoupila omezení vyvolaná koronavirem do postního období, v kterém jsme zvyklí se omezit. Naše malá postní cvičení v sebekontrole působí směšně ve srovnání s novými přísnými opatřeními jako zákaz divadel, uzavření škol, nebo domácí karanténa pro nás, kterým už je přes 70 let. Obejít se bez whisky nebo čokolády vypadá jako hračka, když teď nemůžeme navštívit své přátele nebo vnoučata, anebo si jen tak zajít do hospody, knihovny či kostela.

Má to své důvody, proč se obvykle potkáváme s druhými tváří v tvář. Samotka je pro nás krutým trestem. A tenhle půst nemá žádné pevně stanovené Velikonoce, na které bychom se mohli těšit. Nemůžeme si odškrtávat dny v kalendáři. Stojíme na místě ne v klidném spočívání, ale úzkostném trápení

Nepochybuji, že nám obvyklí pošetilci řeknou své dojmy, proč to Bůh dopouští. Je to trest? Varování? Nebo znamení? Tohle jsou bezmyšlenkovité rádoby–křesťanské reakce kultury, která si generace zpátky osvojila racionalismus: všechno musí mít své vysvětlení. Ale co když nemusí? Co když opravdová lidská moudrost neznamená slátat dohromady pár pofidérních spekulací a říct si: „Jsme v pohodě“? Co když jsou chvíle jako ta, kterou T. S. Eliot rozpoznal na začátku 40. let minulého století, kdy jediná dobrá rada je vyčkávat bez naděje, protože v cokoli bychom doufali, by nás zklamalo?

Racionalisté (včetně křesťanů racionalistů) chtějí slyšet vysvětlení; idealisté (včetně křesťanů idealistů) hledají úlevu. Co však možná potřebujeme ze všeho nejvíce je obnovení biblické tradice sténání (lamentace). Sténání, to je když se lidé ptají „Proč?“ a nedostanou žádnou odpověď. Sténat znamená povznést se nad naše sebestředné obavy z našich hříchů a selhání a rozhlédnout se kolem na utrpení ve světě. Čelit pandemii v New Yorku nebo Londýně je těžké. Ale co teprve přelidněný uprchlický tábor na řeckém ostrově? Co Gaza? Nebo Jižní Súdán?

V takový okamžik dojdou uznání biblické písně – Žalmy. Právě když se zdá, že na ně některé církve zapomněly. „Smiluj se, Hospodine,“ modlí se šestý Žalm, „jsem vysílen, uzdrav mě, Hospodine – v kostech mám děs!“ „Proč jsi, Hospodine, tak vzdálený?“, ptá se a naříká Žalm desátý. „Proč se ukrýváš v dobách soužení?“ A tak to pokračuje dále: „Jak dlouho ještě, Hospodine? Zapomeneš na mě navěky?“ (Žalm 13). A Žalm 22 o to více děsivý, protože jej v předsmrtné agónii citoval sám Ježíš z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“.

Ano, tyto básně často končí nadějeplně s novým ujištěním Boží přítomnosti a místo vysvětlování dodávají útěchy. Ale někdy je tomu opačně. Žalm 89 začíná oslavou Boží dobroty a zaslíbení, avšak náhle otáčí a prohlašuje, že se vše vydalo strašně špatným směrem. Žalm 88 začíná v trápení a končí v temnotě: „Přátele i známé jsi ode mě zahnal, mým společníkem je temnota!“ Tak nějak zní heslo naší karantény.

Smysl sténání, vetkaný do látky biblické tradice, není jen ve vytváření prostoru pro frustraci, zármutek, samotu. Nejde ani o projev čiré neschopnosti porozumět, co a proč se to všechno děje. Tajemství biblického příběhu je, že Bůh také sténá. Někteří křesťané si představují Boha jako někoho, který se na vše kouká z výšky, který všechno ví, nad vším má kontrolu, klidný a nedotčený problémy tohoto světa. Takový obraz ale v Bibli nenacházíme.

Kniha Genesis vypráví, že Bůh litoval a trápil se v srdci nad násilnou zlomyslností jeho lidského stvoření. Byl zdrcený, když se jeho nevěsta, lid Izraele, od něj odvrátila. A když se Bůh vrátil ke svému lidu jako člověk – kdyby tomu tak nebylo, Ježíšův příběh by postrádal smysl – plakal na hrobu svého přítele. Sv. Pavel píše o Duchu svatém, který sténá za nás, zatímco my sténáme v bolestech celého světa. Prastará nauka o Trojici náš učí rozpoznávat Jediného Boha v slzách Ježíše a sténání Ducha.

Křesťan není povolán, aby byl vždy schopen vysvětlit, proč se věci dějí. Ve skutečnosti je povolán, aby toho ne vždy byl schopen – a místo toho aby sténal. A tak když Duch sténá v nás, stáváme se – i přes karanténu – malými chrámy, kde přebývá Boží přítomnost a uzdravující Boží láska. A právě odtud se můžou vynořit nové možnosti, nové laskavé skutky, nové vědecké poznatky, nová naděje. Nová moudrost pro naše lídry? To je nápad!

Autor: N.T. Wright

Zdroj: time.com

Překlad: Jan Andrýsek

Zdroj: https://proboha.cz/