Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 

Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Radoslav   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 5285, komentáře < 7 dní: 0, komentářů celkem: 4981, adminů: 23, uživatelů: 2408
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Povzbuzení


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

7 558 269

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Komentáře: Boží vůle v pojetí novodobé gnóze
Posted on Středa, 15. duben 2020 @ 19:22:13 CEST Vložil: Mainstream

Teologie poslal Nepřihlášený

Odezva na komentář rakata pod článkem "O Boží vůli

Když se světoznámého agnostika Betranda Russella ptali, jak by reagoval, kdyby nakonec přece jen stanul tváří v tvář Bohu, údajně odvětil: „Řekl bych mu ,Pane, neposkytl jsi nám o sobě dost informací‘.“

V navázání na tradiční terminologii jsem ve svém zamyšlení nazvaném „O Boží vůli“ napsal, že Bůh zlo, které si lidé navzájem působí nebo které se jim přihodí, „dopouští“, a to tím nebo v tom smyslu, že stvořením světa uvedl na scénu relativně svobodné a samostatné protějšky. Ač jsem ten výraz dal do uvozovek, uvědomuji si, že je poněkud zavádějící; měl jsem spíš napsat, že Bůh tím, že stvořil svět (a nic, kde by tomu bylo podstatně jinak, si podle mne označení „svět“ nezaslouží), zlo „umožnil“, dal jeho nástupu prostor. To je závěr či představa, k níž nás vede naše běžná zkušenost, např. zkušenost rodičů, kteří přivedli na svět děti. Nejsou to loutky, a tak i když je vychováváme nebo k něčemu vedeme, musíme počítat s tím, že nám nebudou úplně po vůli. Podobných analogií existuje celá řada.

Rakato má ve svém komentáři tudíž pravdu, když říká, že v Bibli o tom, že by Bůh něco pouze „dopouštěl“, nic není. Jistě, některé biblické obrazy (např. Job 1,6-12) k takové představě svádí, ale to není jejich záměrem. O Božím „dopuštění“ (ne ovšem v tom hanlivém smyslu, jaký je na mysli v tom zlidovělém úsloví) mluví především tzv. „teodicea svobodné vůle“, tj. učení, že i když všemohoucí Bůh údajně mohl v podstatě všechno determinovat, přesto se rozhodl – vědom si hodnoty svobodně se rozhodujících tvorů – stvořit svobodné lidské bytosti. Je to jistě lepší řešení „problému zla“ než mnohá jiná, ale uspokojivé není.

Bůh, jak ho portrétuje biblické poselství, totiž jako průvodce svého stvoření, který je s ním ve vzájemném vztahu a má s ním svůj záměr, žádnou „donucovací mocí“ ve smyslu omezení rozsahu skutečných možností na straně světa – krom přírodních zákonů, jimiž jej vybavil, nedisponuje. Je proto jedno, zda tuto „moc“ spojujeme s tzv. determinismem, názorem, že všechno, co nastává, je do puntíku předem stanoveno, nebo s myšlenkou, že Bůh pouze o své vůli svým tvorům určitou míru opravdové svobody „dopřává“.

V jednom i druhém případě by měl absolutní kontrolu ve smyslu možnosti určitá rozhodnutí a činy konkrétních tvorů příležitostně znemožnit. Pokud by Boží dobrota měla být spojena s mocí „prosadit“ dobro proti zlu nezávisle na osobě a díle Ježíše Krista, nemohli bychom – v kontextu nabádání člověka, stvořeného k „Božímu obrazu“, k solidaritě a odpovědnosti, jež zaznívá už z prvních stránek Bible a vrcholí v apoštolském ujištění, že kdo je v lásce, je v tomto světě jako Bůh (1J 4,16n), – pochopit, proč k jeho prosazení ještě nedošlo. Pak by nám nezbylo než se vydat cestou spekulací, které ve svých textech prezentuje rakato.

Co je podstatou této spekulace či novodobé gnóze, kterou bychom rozhodně neměli zaměňovat s křesťanskou teologií? K její charakterizaci nám postačí autorovy poslední „komentáře“. Abychom je mohli vidět v náležitém světle, musíme je postavit do kontextu vlastního biblického svědectví o Bohu a jeho díle. Bible prezentuje od začátku až do konce Boží vztah se světem a s člověkem jako příběh. Bůh tvoří a posléze provází svět jako svůj protějšek, s nímž chce být v obecenství sdílené lásky a radosti. To je cíl, k němuž jej volá a ponouká svou věrností, tím, kým v tomto recipročním vztahu sám je, a zkušenostmi, kterými svět prochází, když na to volání slyší a když na ně neslyší.

Vyvrcholením této snahy, modelově ukázané na příběhu jeho „zvláštního lidu“, který navzdory svým „úletům“ nezůstává odloučen od Boží přízně a starosti, je mise – poslání i poselství – Ježíše Krista. V něm Bůh zachraňuje svět, který se mu odcizil, otvírá mu novou perspektivu, ale zároveň mu adresuje i jasnou výzvu. O Bohu, který by byl nějak myslitelný mimo tento vzrušující a svým způsobem dobrodružný vztah se světem, nic nevíme. Rozhodně ne z Bible. To nešlo filosofiím z doby nástupu křesťanství často na rozum a skýtaly množství alternativ. Biblická vize Boha a teologie jako její reflexe však těmto pokušením z největší části odolala.

Křesťanská gnóze, hnutí deklarující své „hlubší prozření“ nebo „poznání“, jim neodolala. Vizi Boha si osvojila odjinud a z biblického svědectví na ni naroubovala jen to, co se jí zdálo s touto vizí ideově slučitelné nebo srodné. Všechno ostatní, především však Boží láskyplný vztah se světem a příběh tohoto vztahu, odhodila, nebo to interpretovala jako primitivní antropomorfismus, tj. snahu Boha a jeho jednání „polidštit“. Naopak to, co bylo svou povahou doxologií, tj. oslavnou řečí, modlitbou či vyznavačskou nadsázkou pokorně odkazující k tomu, co je nevystižitelným, naše kategorie přesahujícím zdrojem Božího sklánění se ke světu (a tuto povahu mají i mnohá biblická vyprávění o „velkých Božích činech“), vnímala jako informace o vlastní Boží jsoucnosti.

To jsou i východiska spekulace či moderní gnóze reprezentované texty a soudy komentátora rakato. Teze o Bohu, jehož vůle má nadčasový či mimočasový charakter, tak jako tento Bůh sám, která proto vlastně spadá vjedno s jeho bytím a my jí proto v této „časnosti“ nemáme šanci rozumět a musíme si počkat na „věčnost“, nebo o tom, že všechno, co se v jeho stvoření děje, je součástí jeho záměru, že i všechno zlé kolem nás i v nás je součástí Boží vůle, se nemá v biblickém příběhu jako základní biblické látce čeho dovolat.

Podobně je to s tvrzením, že člověk, pokud někdy měl svobodnou vůli, už ji dávno nemá, neboli že to všechno, co prožíváme jako otevřené drama, kdy na tom, co uděláme, i Bohu záleží, je vlastně jenom chiméra nebo iluze. Jozuova výzva lidu, aby si zvolil, „komu bude sloužit“, i výzva novozákonního Jozua – Ježíše – k následování jeho cesty, právě tak jako všechna prorocká či apoštolská napomenutí, jsou tak určeny někomu, kdo vlastně žádnou svobodu se pro něco rozhodnout nemá. Všechno, co vnímáme jako reálné dění, se tak vlastně takříkajíc odehrává jen v Boží mysli – je to uskutečnění jeho věčného a námi nepostižitelného záměru. Ano, všechno je sice „podřízeno Kristu“, Kristus je „klíčem“ veškerého Božího konání, přes jeho kříž musíme všechno „filtrovat“, ale netušíme, co to v tomto spekulativním, od Božího dynamického vztahu se světem odstřiženém kontextu znamená.

Jestliže čteme o tom, že Bůh „nepřihlíží ke zkaženosti a zlu svého stvoření“ nečinně a že vzkříšení je „vítězstvím“ svrchovaného Boha nad „zlem“, může se zdát, že aspoň zlo nebo Zlý je aktivním Božím protihráčem. Avšak vzhledem k tomu, že i všechno zlo je součástí Boží „svrchované vůle“ a „svrchovaného záměru“, tak se tu vlastně o žádný velký konflikt jednat nemohlo. Jestliže se dovídáme, že Kristovo vzkříšení má být „povzbuzením“, aby se naše „víra a naděje“ upínala k tomu, jehož Bůh „z lásky poslal a obětoval“, zní to známě a slibně. Ale pokud tato víra a naděje nemá charakter přivlastnění si Kristovy mysli a naší účasti na jeho zápasu se zlem (Fp 2,5; 1J 2,6), smrskává se opět na gnostickou útěchu, že vykupitelská transakce v našem zájmu proběhla gratis a úspěšně a nám už nic nebrání v účasti na nebeské slávě.

Tato od Božího díla obnovy odtržená interpretace Velikonoc měla, žel, už v první křesťanské generaci určitý ohlas a gnóze tak slavila v prostředí odchovaném řeckou filosofií a zasvěcovacími rituály (tzv. „mystériemi“) jisté úspěchy. Myšlení o Bohu a o lidské „spáse“ tu rozhodně nebylo reflexí hlavního proudu biblického svědectví v jeho vnitřní integritě, ale parazitovalo na něm, vydávajíc se za „hlubší poznání“. Představovalo jakési „klasobraní“, hledání „biblických důkazů“ na podporu svých spekulací, zpravidla bez jakékoli exegeze biblického textu. Moderní gnóze, která má své stoupence hlavně mezi křesťanskými fundamentalisty, postupuje podobně. S křesťanskou teologií nemá společného nic.

Co říci závěrem? Společnou řeč s touto novodobou gnózí nenajdeme, i kdybychom citovali stejné biblické oddíly nebo se setkávali na stejných bohoslužbách. Jsou to prostě dva různé světy, které je třeba umět rozlišit. Není to vždy snadné, zvláště ne pro laiky, kteří čelí protřelým a neodbytným prodejcům „hlubšího poznání“, ale je to nutné; v sázce je hodně: Spekulace o Boží „svrchovanosti“ jako absolutní „kontrole“ nad vším, co se děje, k víře jako věrnosti a pohotové účasti na aktuálních projevech Kristu svěřené vlády nad silami zhouby a zmaru kolem nás nevedou, ale odvádějí od ní. 

To samozřejmě neznamená, že se od těch, kdo ony spekulace rozšiřují a prezentují jako autentickou teologii, musíme odtahovat, že je nemůžeme mít rádi. Mohou to být docela sympaťáci, s nimiž si můžeme v celé řadě věcí rozumět. A rozhodně jim můžeme a máme přát vše dobré a máme je zahrnout do svých přímluvných modliteb. Věřím, že oni se ve vztahu k nám chovají podobně.

Petr Macek



 
Příbuzné odkazy
· Více o Teologie
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Teologie:
Chudoba baptistické teologie (J. McClendon)


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 1


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Boží vůle v pojetí novodobé gnóze" | Přihlásit/Vytvořit účet | 1 komentář | Hledat v diskusi
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Re: Boží vůle v pojetí novodobé gnóze (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: rakato v Neděle, 19. duben 2020 @ 23:48:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Úvodem malá technická poznámka, adresovaná s úsměvem - nevím jestli redakci nebo autorovi článku : mám zato, že je pro čtenáře lepší dodržovat návaznost článků a komentářů k danému předmětu, namísto zveřejňování odpovědí a reakcí samostatně, odděleně.
 Snažím se v této odpovědi o chronologický komentář k "odezvě" tak, jak je napsána. A i když se k některým věcem vyjádřím možná poněkud "natvrdo", bude to s láskou a respektem vůči autorovi. Pokud mají být tyto diskuze užitečné, musíme mít na zřeteli především Pána Církve a pak také všechny ty, kdo tyto příspěvky čtou, případně kdo se chtějí zapojit. Ponechám pro začátek stranou známý citát od B.Russella, protože je sice intelektuálně zajímavý, avšak dostává smysl až při čtení kontextu. Agnostik si vždycky najde nějakou výmluvu k tomu, aby se vyhnul čestné konfrontaci s Božím zjevením.
 To, jestli Bůh zlo "dopouští" nebo "umožňuje", je hra se slovíčky. V obou případech se jedná o projev Boží vůle. Jestli Bůh dopustí nebo nedopustí, umožní nebo neumožní, v každém případě Bůh jedná, i když někdy zdánlivě nejedná. Poukážu na známý citát Dietricha Bonhoeffera, ve vlastním překladu : "Mlčet tváří v tvář zlu je zlo samo . . . Nemluvit znamená mluvit. Nejednat znamená jednat". Jestli chceme dopřát bratru Bonhoefferovi pravdivost jeho slov, jak bychom mohli upírat Bohu, že Jeho "mlčení" - dopouštění, umožňování - není aktem, projevem Jeho svrchované vůle ?   Tvrzení, že Bůh nedisponuje mocí mimo stvořený svět, je velmi odvážné, resp. nebiblické. Mohli bychom nanejvýš tvrdit, že Bůh sám sebe v projevech své moci záměrně vymezuje, avšak to v žádné případě neznamená, že svou absolutní mocí nedisponuje. Pokud by někdo chtěl tvrdit, že Bůh není za všech okolností a bez přestání neomezený ve své moci (všemohoucí Bůh), odmítá biblické pojetí Boha. Vždyť i ten nejvyšší zdánlivý projev Boží "bezmocnosti" - Kristův kříž - byl důkazem Jeho moci. Pán Ježíš, Boží Syn, říká : "Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout" (Jan 10,17-18).  Kristovo vzkříšení je samozřejmě tím nejvyšším důkazem Boží moci, jak jsem již připomněl minule. 
 Autor se zabývá otázkou, proč ještě nedošlo k prosazení Boží dobré a dokonalé vůle vůči zlu, jestli Bůh tu absolutní kontrolu nad zlem má. Některé z těch důvodů zřejmě neznáme a nejsem si vědom toho, že bych o nich "spekuloval". Pokorně musíme vyznávat, že všemu v časnosti rozumět nemůžeme, protože se děje plno věcí "mimo náš časoprostor". Na jedné straně nám Písmo připomíná, že "Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu" (5.M.29,28), ale stejně tak víme i to, že Bůh zjevuje skryté věci tak, jak potřebuje (Daniel 2,22, Lk.2,26, Ef.3,3 a mnohé další texty). V poznání Boha a Jeho záměrů jsme naprosto závislí na Jeho zjevení, skrze Slovo a Ducha. Duchovní (mimozemská) doména Božího stvoření je námi více-méně nepostižitelná, nicméně je velmi reálná (andělé a jiné duchovní bytosti, pád Světlonoše, Kristovo vítězství nad peklem, smrtí, atd.). O některých důvodech Božího jednání však víme, jako např. : "Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání" (2.Petr.3,9). 
 Autor správně píše, že , jak je důležitý "kontext biblického svědectví o Bohu a Jeho díle", ovšem dopouští se toho, že to biblické svědectví redukuje na časoprostor, v němž se my, lidé, nacházíme. Pro člověka je samozřejmě jediným klíčem a jedinou branou k Bohu a Jeho dílu Boží Syn, Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Apoštol Pavel píše věřícím v Kolosis : "V Něm (Kristu) bylo stvořeno všechno na nebi i na zami - svět viditelný i neviditelný . . . všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho . . . všechno v Něm spočívá . . . aby skrze Něho a v Něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích" (1,15-20). Vidíme v tomto textu nejen Krista a Boha ve vztahu k člověku, ale ke všemu, co existuje, co Bůh stvořil ?  
 Jak se dívá autor na apoštolova slova Efezským, kde čteme, že Bůh "podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání . . ." (Ef.1,3-12). Celý tento oddíl patří samozřejmě k biblickému svědectví o Bohu a Jeho díle, o Božích záměrech a předsevzetích, a to o těch, kterých jsme vírou svědky, ale i o těch, které jsou nám skryty.
 Odstavec, kde druhá věta začíná "Teze o Bohu . . ." a končí "se nemá v biblickém příběhu jako základní biblické látce čeho dovolat" si díky svému nebiblickému postoji zaslouží zvláštní pozornost. V protikladu k autorovým filosofickým a velmi krkolomným  a nálepkovitým argumentům (moderní gnóze, křesťanští fundamentalisté, determinismus, antropomorfismus, atd.) odpovím biblickými texty, které snad pomohou autorovi k novému a pokornému zamyšlení nad tím, kdo je Bůh a kdo jsme my, lidé. Křesťanský teolog nemá ani možnost, ani právo na to, aby studoval Boha jaksi "zpovzdálí", nebo "objektivně". Křesťanský teolog byl již Bohem osloven, zasažen, proměněn a jeho studium Boha je naprosto podřízeno Božímu slovu aplikovanému Božím Duchem. Jakákoli jiná teologie si nemůže osvojovat právo na to, aby se nazývala "křesťanská".
 "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše" (Iz.55,8-9)
 O lidech, kteří potlačují pravdu, píše apoštol Pavel v listu Římanům : "To, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od strvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže nemají výmluvu" (Řím.1,19-20). [Není to nejlepší odpověď pro B.Russella ?] 
 "Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, Jeho moudrosti i vědění ! Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nevystopovatelné Jeho cesty ! Kdo poznal mysl Hospodinuvou a kdo se stal Jeho rádcem ? Kdo Mu něco dal, aby aby mu to On musel vrátit ?" (Řím.11,33-35).
 Kristova láska přesahuje naše poznání : Ef.3,18-19
 "Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase" (1.Petr.1,5)
 "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne" (1.Kor.12,12).
 Mám zato, že Písmo je dostatečně jasné v tom, že skutečně "nemáme šanci rozumět" (slova autora) mimo Boží zjevení, a že všechno co se děje v námi poznaném, ale i v námi nepoznaném "světě" zapadá do Božího záměru a Jeho svrchované vůle.
 Krátké slovo ke svobodné vůli. Byl bych daleko spokojenější, kdybychom se mohli s autorem shodnout na tom, že otázka svobodné vůle člověka ve vztahu ke svrchované vůli Boží patří mezi otázky, na nichž plnou odpověď v časnosti znát nebudeme. Důkazem toho, co říkám, jsou nesčetné publikace napříč dějinami Církve, které se snaží odpověď nabídnout. Právě tato otázka patří do těch "skrytých Božích věcí". První lidé byli před svým pádem svobodní. Své svobody zneužili k neposlušnosti a vzpouře vůči Stvořiteli. V tom okamžiku svobodu ztratili, pro sebe i pro nás všechny. Celá řada biblických textů nám ukazuje na to, že svobodu znovu získáváme až vírou v Pána Ježíše Krista. Známá osmá kapitola Janova evangelia - i když tu Pán Ježíš mluví především k Židům - nám osvětluje, jak to s tou naší svobodou je ve skutečnosti. Sečtěno a podtrženo : "Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni" (8,36), ať už je to svoboda o Zákona nebo od hříchu. Apoštol Pavel píše : "Samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích" (Řím.8,21). Na jiném místě : "Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti . . . avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek . . ." (Řím.6,15-23). 
 Velmi mi vadí, když se autor svými častými úvozovkami nepřímo posmívá Božímu slovu o Kristově vzkříšení a Jeho významu pro naši víru a naději. Gnostická útěcha ?!  Ano, vykupitelské dílo Kristovo skutečně  proběhlo "gratis", bez jakéhokoli našeho přičinění nebo zásluh. Boží milost projevená posláním Krista, Jeho ukřižováním a vzkříšením je výlučně Božím záměrem a činem. Znovu tu připomenu Ef.3,4, kde Pavel píše o Božím rozhodnutí - o spáse člověka skrze Ježíše Krista - ještě před stvořením světa.  Netuším, kde se autor dovolává nějakého "odtržení Božího díla obnovy od interpretace Velikonoc". Určitě tomu tak není v mých komentářích. Naopak, vzkříšení Pána Ježíše Krista bylo zlomovu událostí v životech apoštolů - jejich první kázání byla především o vzkříšení - a je tomu tak dodnes i pro nás a pro celé stvoření. Spása Božího stvoření, včetně člověka, stojí a padá Boží milostí projevené v osobě a díle Pána Ježíše Krista.
 Závěrečné odstavce autorova příspěvku, včetně slova o "prodejných a neodbytných prodejců hlubšího poznání" jsou nepochopitelnou urážkou těch, kdo odmítají teologii, která se vydává za křesťanskou a autentickou, ale ve skutečnosti je pod výrokem Pána Ježíše : "Mýlíte se, neznáte Písma, ani moc Boží" (Mt.22,29).  Zřejmě půjdou přímluvné modlitby k Pánu z obou stran ve víře, že plného poznání dojdeme všichni až u Něj. A vzhledem k tomu, že tato diskuse začala článkem o Boží vůli, jsem přesvědčen o tom, že i tato výměna myšlenek je součástí svrchované Boží vůle - ať už tak či onak :-)  



Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.11 Seconds