Už ve středu 11. března 2020 jsme v Novém kostele v Litomyšli zrušili první bohoslužby na následující neděli 15. března a nikdo z nás nevěděl na jak dlouho. A hned 26. dubna 2020 jsme začali slavit bohoslužby v povoleném rozsahu patnácti osob dvakrát za neděli. A začali jsme křtem dospělé sestry. A od té doby vždy v mezích daných státem vedeme bohoslužby jak na streamu, což děláme už celé tři roky, tak naživo včetně Večeře Pánovy. Celé roky se tu podává jak z kalichů, tak z kalíšků na podnosu. A v těch kalíšcích je jak alkoholické víno, tak vždy několik kalíšků s nealkoholickou vinnou šťávou.

Už v prvních zprávách rozesílaných ve zpravodaji našeho Sboru Církve bratrské jsem v souhlasu se staršími sboru povzbudil otce a dědy v rodinách, aby lámali chléb a podávali nápoj. A protože mi šlo o to, aby u toho mohly být děti, nechával jsem víno jako alternativu. Povzbuzoval jsem je, aby se jim součástí společného stolování stalo svátostné jídlo. Tam kde nejsou otcové a dědové, povzbuzoval jsem matky a babičky. A kde není celá rodina, povzbuzoval jsem k takovému jednání uměle vytvořená společenství. Myslel jsem tím na lidi v karanténě a mimo republiku. Oslovoval jsem ty, kteří jsou členy sboru a blízce propojené přátele, kteří s námi běžně žijí. 

Nevytvářel jsem obecnou praxi v církvi. A ani si nemyslím, že by naše způsoby měl někdo opakovat jako vzor. Pokud k tomu někdo dojde na základě svobodného uvažování před Bohem, ať mu to je k dobru jako nám. Ještě dodávám, že bych mohl tohle psaní zanést biblickými citáty a následnou argumentací, ale to asi nebyl smysl zadání. 

Zpět k Večeři Pánově. Byl jsem si vědom alternativ, které byly v této době běžné v celé církvi Kristově napříč denominacemi:

Vyhlášení jakéhosi eucharistického půstu mi přišlo jako interdikt, kterým bychom dokonali zásah skutečné nemoci a pak také státu do našich shromažďovacích práv. Bylo to pro mne nepřijatelné, vždyť chléb a víno na památku Pánovu je jídlem na cestu a my jsme se vydali na velice obtížnou část této životní cesty. A duchovní stravu potřebujeme!

Jinou alternativou by mohlo být kombinované stolování. Ordinovaný služebník streamuje se svým týmem lámání chleba a dělení kalicha. Podle nich to bratři a sestry po internetu opisují. Ani to mne neuspokojovalo proto, že Večeře Pánova je z principu společenstvím z tváře do tváře. A bratři a sestry nepotřebují ona slova ustanovení a modliteb slyšet z úst ordinovaného služebníka. Připadlo mi to v naší tradici jako cesta nazpátek, má-li být Večeře Pánova „platná“ jen poté, co ji ordinovaný služebník „vyslouží“…

Volil jsem alternativu skutečně prožívaného společenství ve vhodný čas v domácnosti, nejlépe v souvislosti s pravidelným jídlem rodiny. Slavnost zahrnující celé společenství domácnosti napříč generacemi. Volil jsem možnost, která v našich podmínkách zrála delší dobu a nabízela několik řešení, která jsem považoval za užitečná i pro pozdější časy

Večeře Pánova je něčím, co učedníci převzali od Pána, předali dále, až to přijali naši otcové a předali nám. Na konci této skutečně apoštolské řady jsme my a předáváme bratřím a sestrám. Staročeské slovo „vysluhovat“ ztrácí svůj význam a já jen nahrazuji „podáváním“, lépe „předáváním“. A vedu už dlouho sestry a bratry, aby si vzájemně předávali chléb jako tělo Pánovo a víno, jako krev Pánovu. A skutečně i to označení živlů by si měli říkat z očí do očí jako vzájemnou službu.

Bratři a sestry už to mnohokrát slyšeli a viděli ode mne a před tím od mých předchůdců, proto jsem chtěl, aby přijali svou dospělost a sloužili tak jiným.

Na podávání chleba a vína nemusí být posvěcené ruce, i s tím pojmem mám problém. Svoji ordinaci chápu jako odpovědnost spravovat tajemství Večeře Pánovy a křtu. Není to jen moje výsada sloužit těmito způsoby, ale můj úkol je dbát nad řádným a srozumitelným předáváním tohoto tajemství. Pro mne je také ordinace dostatečným povzbuzením k tomu, abych se nebál, protože Kristus stačí. Když mi dal pověření, nedal jej pro moje kvality, ale pro církev, která to potřebuje.

Jsem spíše liturg. Nejbližší formou mi je eucharistická modlitba používaná sjednocenou metodistickou církví USA, samozřejmě upravená pro naše podmínky. Vysvětlování jednotlivých částí slavnosti jsem se věnoval a věnovat ještě budu. Věnuje se tomu i můj kolega David Beňa.

Večeře Pánova je společenstvím kolem stolu, u kterého chceme mít své děti. Už delší dobu slavíme tuto památku na začátku bohoslužeb právě proto, že jsou děti s námi a ještě nejsou unaveny. Smí tuto důležitou chvíli prožívat jako součást církve. Vypomáhají při přípravě stolu - nalévají do kalicha a dolévají v průběhu slavení. Také povzbuzuji rodiče, aby měli svobodu zlomit svou skývu chleba, kterou dostali jako tělo Pánovo, a dát z ní kousek svým dětem. Není to nic nového, že rodiče sdílejí své tajemství v míře možné. Dětem nedáváme víno. Pokřtěným dětem nebráníme podat ani to víno, samozřejmě ve formě nealkoholické šťávy. Sbor v Litomyšli má ve své stodesetileté historii velice bolavou vzpomínku na incident při Večeři Pánově, při kterém si dítě v náručí vzalo z talíře samo chléb a kazatel to považoval za hrubé znesvěcení této slavnosti…

Už delší dobu hovoříme o potřebě malých ohnisek práce a dobrého propojení, jehož důležitou součástí je důvěra kazatele a staršovstva. Církev bratrská je už od svého založení společenstvím s různými důrazy. Pokud se bratři a sestry nedají přímo vést, je dobré je alespoň inspirovat. A to tou důvěrou a nabízenou pomocí i zájmem skutečně děláme. Věřím, že i doporučené slavení v rodinách posiluje vzájemnou důvěru a jak se ukazuje, určitě nevylidňuje kostel a nedláždí cestu k nějakému neblahému dělení. Pokud dojde k rozdělení vedoucímu k další a adresnější službě potřebným, bude to jen ke cti mateřskému sboru.

Našel jsem dokonce jednu mládežnici, jíž nejprve vyděsila možnost, že tatínek bude slavit Večeři Pánovu tak, jak to dělá kazatel ve sboru. A když jí tatínek ukázal ve sborovém dopisu to povzbuzení, které jsem posílal, tatínek povyrostl v jejích očích a spíše na něj byla hrdá…

Vím, že nemohu zajistit, aby se někde nedělaly věci, které by nebyly podle řádu. Myslím tím nejen řádu Církve bratrské, ale teď spíš toho Božího. Ale to by se mohly dít i jinak. Taky nemohu zabezpečit, že se někde neprovede nepatřičná zkratka. Nejen liturgický přešlap, ale i nějaká divočina. To se, žel, v mé církvi děje i na veřejném fóru, že někdo „vyslouží“ Večeři Pánovu a nějak - pro mne nepochopitelně - při tom všem zapomene uvést slova ustanovení… Ale hlavně život jde dál a já mám vždycky šanci to moderovat, vysvětlovat podstatné věci a hlavně zvěstovat dobrou praxí.

Snad jeden dovětek: Myslím, že není šance na nějakou univerzální liturgii a univerzální přístup, který by nás v ekuméně proladil navzájem. Není šance na stejnou formu úcty k živlům a stejnou praxi s přijímáním. Osobně si myslím, že je šance na důvěru, že ti i oni to dělají před Pánem co nejupřímněji mohou. Nepotřebuji předělat eucharistického katolíka a ani přepečlivého pravoslavného s jeho proskomidií. A ten kamének důvěry uvnitř mého sboru může být dílečkem té cesty v ekuméně. Protože cestu dopředu vidím v eucharistické přívětivosti a zároveň v eucharistické vděčnosti za to, co je mi předloženo či nabídnuto.

Daniel Kvasnička

Zdroj: www.getsemany.cz