Je potěšitelné, že i mezi českými protestantskými církvemi roste zájem o časté slavení večeře Páně a že mnozí tvůrčím způsobem hledají, jak to uskutečnit v dnešních složitých podmínkách.

Nepopírám, že slavit liturgii „na dálku“ má smysl, zejména pro ty, kteří jinou možnost nemají (nemoc, katranténa atd.). Je však třeba dbát, aby to, co se děje, bylo skutečně liturgií (tj. „konáním všeho lidu“) a ne jen jednosměrnou komunikací. Liturgie nejenže modeluje dialog Hospodina se svým lidem, ale umožňuje vzájemné sdílení víry před boží tváří. V mnohém jsme při slavení „na dálku“ omezeni – např. společný zpěv je technicky těžko uskutečnitelný. Jsou však možné dialogy, přednášení jednotlivých přímluv, svědectví, homilie rozhovorem atd.

Večeři Páně „na dálku“ slavit nejde, stejně jako nejde „na dálku“ křtít. Proto návrh slavit večeři Páně doma, vzešlý z Církve bratrské, který většinu problémů řeší, považuji za hodný další reflexe a zkoušení. Nemyslím tím jakýsi synchronní on-line postup, kdy kazatel jakoby „předcvičuje“ jednotlivé rodiny podobně jako aerobik u televize. Myslím tím svěřit předsedání večeře Páně otcům/matkám/představitelům skupin.

Tato možnost byla bouřlivě diskutována i v římskokatolické církvi v Německu.

 Teolog Daniel Bogner již 26. března navrhl mezi řádky1 slavit eucharistii bez kněze jako možné řešení. Vzápětí jej napadl a téměř obvinil z hereze systematik Jan-Heiner Tück2, který napadl i Johanna Pocka, který se bránil3. Argumenty proti předsedání eucharistii pokřtěným, který není ordinovaný, jsou disciplinární, tedy mohou být změněny. Pokud by se taková praxe osvědčila v reformačních církvích, mohlo by to posunout i stanoviska v církvi římskokatolické.

Kořeny domácí liturgie

Liturgie šabatu poexilního židovstva se odehrávala v synagogách (společná část) a v domácnosti (jídlo vč. berachot). Podle možností též v chrámě (pro přespolní obvykle na velké svátky). Tuto praxi převzali křesťané4, dokud nebyli z chrámu a synagog vyhnáni a zbylo jim jen domácí prostředí. V domácích církvích - „domech“5 předsedali liturgii zřejmě domácí, jak muži, tak ženy. Důkazy pro předsedání žen jsou nepřímé. Např. Priska je uváděna před svým manželem Akvilou; zachovalo se několik fresek, kde shromáždění předsedá žena – orantka, která je zobrazena větší, než ostatní postavy; podle Ga 3, 26-28 není v Kristu rozdílu mezi mužem a ženou (dlužno ale dodat, že toto stanovisko se v pozdějších Pavlových listech již neobjevuje). Domy zřejmě zahrnovaly nejen širší rodinu, ale i přátele. Novozákoník Hans J. Klauck uvádí, že v Korintě v době napsání 1 K mohla mít místní obec pět domácích církví, z nichž se v každé scházelo 40-50 osob.6

Fenomén domácích církví v prvních staletích představoval základní formu církevní existence. V Římě se nazývaly tyto domácí církve tituli7. Před posledním velkým pronásledováním křesťanů bylo v r. 308/9 v Římě popsáno 25 titulů. Pronásledováním se počet snížil na 11. Tituli zůstaly buňkami církve i po Kostantinovském obratu. Později, v dalších staletích, byly na jejich místech stavěny malé tzv. „titulární“ basiliky.

Předsedající domácí liturgie večeře Páně

Otázka, komu svěřit předsedání mimořádného slavení, je zásadní. Zda to umožnit úplně všem otcům/matkám či zástupcům jiných skupin? Zda využít zkušeností s „laickými“ službami akolytů v římské církvi, či redaerů v anglikánské? Staršovstva by měla zvažovat, komu tuto službu svěří, aby to, co se bude dít, mělo náležitosti (ty lidské, které jsme schopni ovlivnit) večeře Páně. Ordinovaný služebník (služebnice) nebude „zbytečný“. Naopak se projeví smysl jeho služby. Není od toho, aby sám slavil, ale aby ostatním umožnil, aby mohli slavit. Měl by také být rádcem a průvodcem mimořádných předsedajících. V „normálních“ dobách by jim měl být vzorem.

Co znamená „vysluhovat“?

Daniel Kvasnička nahrazuje poněkud archaické slovo vysluhovat slovem podávat či předávat. Myslím si, že je to málo, že nelze večeři Páně redukovat na podávání eucharistického chleba a vína (což mimochodem není předsednická role). Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával. Tomu při dnešním slavení napříč denominacemi odpovídá příprava darů, eucharistická modlitba, lámání chleba a přijímání. Zásadní je díkůvzdání Hospodinu nad chlebem a vínem, eucharistická modlitba. Přednáší ji předsedající a shromáždění vyjadřuje svůj souhlas aklamacemi. Klíčovými částmi této modlitby je kromě instituce (slov ustanovení) anamneze (propojující danou slavnost s Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním) a epikleze (vyjadřující víru, že „efekt“ slavení je dílem Ducha sv.). Není zásadní, zda je pro tuto modlitbu užita předloha, či je improvizována. Záleží na jejím obsahu a díky dvoutisícileté tradici i jisté úctě k formě. V naší zemi není užití eucharistické modlitby v církvích vzešlých z reformace vžité a tak je „vysluhování“ deficitní.8 Mimořádní předsedající by si měli jednak osvojit eucharistickou modlitbu v nekrizových časech, jednak by měli mít k disposici písemné předlohy (buď pro použití, nebo jako inspiraci při improvizaci vlastními slovy).

Věrnost symbolice

Jeden chléb, který je v průběhu slavení nalámán na počet přijímajících a jeden kalich pro všechny mají hlubokou symboliku jednoho, které se vydává všem. Malé kalíšky jsou nouzovým a rozhodně ne jediným řešením. Způsobů, jak přijímat je více, dají se uzpůsobit podle dané situace.9 V rodinném prostředí je užití jednoho kalicha bez problému.

Rovněž užívat chléb a víno je konstitutivní. Nealkoholický mošt nelze označit za víno. V případě užití banánu a kokosového mléka, jak o tom píše Pavel Černý, se zřejmě jedná o nedorozumění.10 Ze zelených banánů se připravuje mouka, ze které se peče chléb, z kokosového mléka se připravuje kvašený nápoj podobný vínu. Chléb jako základní potravina se vyskytuje v různých formách prakticky všude a nebývá problém jej obstarat. Složitější je to s vínem. Zde lze ušetřit užíváním vinného střiku. V antice bylo běžné ředit vodu vínem. Neředěné víno pili pouze barbaři. To se ujalo i v liturgii. Poměr vína a vody kolísal v širokém intervalu. Dokonce některé asketické skupiny, tzv. akvaristé užívali samotnou vodu… Reformace odmítla přidávat vodu do vína z důvodu ideologických představ s tím spojených. Ředěné víno usnadní i přijímání dětí.11

Není možné dosáhnout jednoty?

Daniel Kvasnička se domnívá, „že není šance na nějakou univerzální liturgii a univerzální přístup, který by nás v ekuméně proladil navzájem. Není šance na stejnou formu úcty k živlům a stejnou praxi s přijímáním.“ Praxe celosvětové ekumény ale ukazuje, že sjednocení je možné. Všichni vycházíme z pramenů, které vznikly dávno před rozdělením křesťanů a které byly objeveny poměrně nedávno. Učíme se navzájem ze svých chyb i ze svých silných stránek. Konvergence liturgií nastává a tím se i sbližuje naše víra.

1https://www.katholisch.de/artikel/24963-diese-krise-wird-auch-die-kirche-veraendern

2 https://www.katholisch.de/artikel/25027-warum-do-it-yourself-messen-keine-antwort-auf-die-krise-sein-koennen

3 https://www.katholisch.de/artikel/25052-die-kirchentradition-sollte-in-der-krise-helfen-statt-zu-verbieten

4 viz Sk 2,46

5 Štěpánův (1 K 16,15), Gáiův (Ř 16,23), Prisky a Akvily (Ř 16, 3-5; 1 K 16,19; 2 Tm 4,19), Aristobulův (Ř 16,10), Narcisův (Ř 16,11), Oneziforův ( 2 Tm 4,19)

6 viz Kunetka F., Eucharistie v křesťanské antice, UP Olomouc, 2004, str. 13

7 podle titulus = (domovní) štítek

8 např. nová agenda Církve bratrské eucharistické modlitby vůbec neobsahuje (naštěstí je to její jediná větší vada, navíc napravitelná)

9 V předvečer Nanebevstoupení Páně jsme v Institutu ekumenických studí po delší vynucené pomlce opět slavili liturgii připravovanou studenty. Všichni byli vyzvání, aby si před vstupem do místnosti umyli ruce. Přijímat mohli buď pitím, či namáčením. Rozdílení eucharistického chleba proběhlo kolováním misky s nalámanými částmi. Poté služebník obešel přijímající, kteří si přáli chléb namočit v kalichu, ze kterého dosud nikdo nepil a přijímali jsme najednou. Pak putoval kalich mezi těmi, kteří se rozhodli pro pití. Byla zachována svoboda, zda vůbec přijímat i způsob jak.

10 Pokud nejde o sektu, která chce být co nejvíce „in“, jako jedna skupina v Americe, která užívá hamburgery a Coca-colu...

11 V pravoslaví přijímá malé dítě po křtu tak, že kněz namočí prst v eucharistickém víně a vloží jej dítěti do pusy.

Pavel Hradílek

Komentář Daniela Kvasničky

Děkuji za poznámky a jen dodávám:

Ano i evangelikální společenství hovoří o Večeři Pánově a jejím častém slavení. Není v tom ale žádná novinka. Hovoříme o slavení ve vší vážnosti spolu s rozhovorem o církvi, jako takové. Děkuji za poznámky bratra P. Hradílka, protože to byl mimo jiné právě i on, kdo mi už před časem pomohl ujasnit si některé zásadní věci. A zejména rozhovor o církvi, její podobě a životě uprostřed tohoto času, daly dobrý základ k onomu mimořádnému povzbuzení pro rodiny, které jsme dali svým bratřím a sestrám v koronavirové době.

Povzbuzení směřované do rodin, o kterém jsem psal, bylo podloženo nácvikem, výklady a nabídkou písemných materiálů, formulářů. Církev je natolik hutná, a důvěra ji ještě zhutňuje, aby nenechala podávat kohokoliv. I když se excesy vyloučit opravdu nedají… Podle mého čtení evangelií je i předsedající - a tím zvláštní funkce jednotlivce v církvi při Večeři Pánově - věcí služebnou, možná i případnou. Ježíš neustanovil předsedajícího, ale ustanovil konání, činění a předávání. A o slavení Večeře Pánovy mluvil i apoštol Pavel v množném čísle. Chápu, že je to složitější pro církve, v jejichž tradici se věří v nějakou formu změny v živlech samotných díky aktivitě předsedajícího. Nicméně, ani naše pravidelná praxe a ani tato momentální situace nijak nedevalvuje ordinaci. Jen jsem přesvědčen, že rozhovor o podobě církve také vyžaduje rozhovor o pověřování ke službě, rozhovor o povaze ordinace samotné.

Jednoznačně jsem pro sbližování a vzájemné naslouchání. Prakticky na tom v Litomyšli pracujeme. Vždyť poté, co římský kněz František Beneš začal podávat nekatolíkům podobojí, jsme se třikrát setkali v široké ekuméně k rozhovoru. Potřetí jsme společně s bratřími zajeli za diecézním biskupem římské církve do Hradce Králové. Tématem byla eucharistická vstřícnost k pozvání z jedné strany a eucharistická přívětivost křesťanů z té druhé, hostící strany. Poprvé s námi hovořil biskup František Radkovský, podruhé teolog František Kunetka z Olomouce.

K věci jen podotknu něco z litomyšlského rozhovoru v lednu 2017. Tehdy byl biskup Radkovský poslední dny zástupcem pro ekuménu v ČBK. Vzápětí na toto pověření rezignoval. V rozhovoru nám všem jasně sdělil, že domluva není možná, protože musíme počkat na pravoslavné... Obecně vzato však byl ochoten diskutovat pouze v rámci směrnice vydané Českou biskupskou konferencí. Co by to pak bylo za shodu a soulad, kdyby byli věřící nakomandováni do jedné formy přijaté autoritou, které není důvodu se poddávat?! František Radkovský také odkazoval k rozhovorům teologů. Zřejmě myslel oficiální instituce, které však - pokud vím - o tomto tématu dosud vůbec nejednaly. Mohu se mýlit, ale sbližování nevidím, snad jen příležitostné rozhovory, které vedou ke stejnému výsledku - komandování těch, kteří nevyhoví jakýmsi normám a popuzené vzkazy domnělých i skutečných autorit, co je dovoleno a co není dovoleno. Když biskup jedné církve mentoruje duchovní druhé církve, ke shodě to skutečně nevede. Proto opakuji, že vidím cestu ve vzájemné důvěře a dodávám oproti svému článku ještě dovětek, že také vidím cestu ve vzájemném a otevřeném rozhovoru.

Zdroj: www.getsemany.cz