Na Staroměstském náměstí na Starém městě Pražském buduje se připomínka starých časů – mariánský sloup. Není to však sloup smíření, nýbrž votivní dar Panně Marii z perspektivy rekatolizační moci, na jejíž stranu se v 17. století přiklonila historická „štěstěna“, jelikož Švédové české evangelíky nezachránili, nýbrž jen Prahu vyloupili. Stále znovu však obhajují sloup jeho zastánci jako „sloup smíření“, jako sloup něčeho, k čemu pořádně nedochází. Jinak by to slovo nebylo tak zaklínáno anebo by nebylo tak lhostejné. Ale tento zvláštní paradox by měl podle mého vést k zamyšlení.

Když na portálu Christnet publikoval historik Petr Zemek svou úvahu právě pod titulem „Sloup smíření“, a to jakožto reakci na článek Edity Štěříkové (s nímž se tu vyrovnávat nebudeme), jak se uvádí v podtitulu, ani on jako mnozí jiní před ním nepověděl, v čem by ono smíření mělo záležet. Namísto toho jeho úvaha spíše prozrazuje konfesijní zájem než střízlivou analýzu historikovu, konfesijní postoj v tomto postkonfesionalistickém čase.

Je ostatně snadné někomu, v tomto případě E. Štěříkové, vyčítat klišé, a tím to mít vlastně za vyřízené: „Ačkoli to nevyjadřuje přímo, fakticky přebírá ideologická klišé o tři sta let trvající porobě českého národa po Bílé hoře.“ Nicméně nelze popřít, že po Bílé hoře, a tím spíše po skončení Třicetileté války, se rozvíjel habsburský absolutismus, který začal mocnou likvidací svých nepřátel. Klišé neklišé, ani autor zmíněné úvahy toto nepopírá. Slušelo by se však dodat, že onen režim tak činil v kontrastu s předešlou konfesijní pluralitou v Království českém a Markrabství moravském, vyznačujícím se zvláště výraznou náboženskou tolerancí, o Rudolfově majestátu nemluvě. A rovněž v kontrastu se Svatou říší římskou národa německého, kde již po roce 1555 platil ius reformandi, který zeměpánům připisoval starost o jednotu náboženství na svém území (a dovoloval konfesijní diference mezi zeměmi), a spolu s ním ius emigrandi (právo pěstovat své náboženství v soukromí nebo se odstěhovat), takže potlačování „jinověrců“ bylo alespoň v nejzákladnějších proporcích eliminováno. Nezasluhují si tedy připomínku historické formy smíření?

Smíření jistě netkvělo v Obnoveném zřízení zemském (1627/1628) a v organizování mocenské rekatolizace, jejíž trvalé plody byly zajištěny. Jak ale Zemek v článku uvádí: „Rekatolizace byla zpočátku brutální, násilná, naprosto nepřijatelná, ale posléze český lid přilnul díky působení obětavých misionářů a kněží ke katolické víře a s ní spojené kultuře a přijal ji za svou.“ Stačilo by už jen doplnit „osvětovou činnost“ Antonína Koniáše, jenž je rovněž předmětem pokusů o rehabilitaci. Rekatolizace byla samozřejmě nejnásilnější na začátku, nebyla násilná vždy a ve všem, každý nemohl být jako Polyxena z Lobkovic, ale násilného na ní něco zůstávalo. Členové Jednoty bratrské emigrovali z českých zemí i v 18. století a ještě Marie Tereze pečovala o rekatolizaci. A ještě roku 1777 jezuitští misionáři vyvolali pronásledování tajných evangelíků tzv. falešným tolerančním patentem. Vyjmenovávat všechny protireformační mocenské zásahy v tuto chvíli ale nemá smysl, jen chci naznačit, že omlouvání těchto zásahů není cesta smíření.

Možná by stálo navíc za úvahu, zda se něco divného nestalo s českým národem, když podle autora přilnul k brutální autoritě, ale s touho otázkou si právě rady nevím. „Lidé žili své životy a upřímně věřili v pravost katolické nauky, ta jim umožňovala přežít během rodinných tragédií, morových ran či dalších válečných konfliktů. Katolictví prožívali zcela věrně a upřímně.“ Jak si jen exaktně ověřit onu upřímnost?

Pokud tedy mariánský sloup „je problémem především 20. století“, tak proto, že v 17. století byli jeho odpůrci eliminováni. Leckteré argumenty, které autor uvádí, patří ale do dosti širokého kontextu, takže zdají se mít spíše jakousi apologetickou funkci. Zvláště to platí o následujícím tvrzení: „Paní dr. Štěříková ve svém textu ovšem vůbec nebere ohled na cítění katolických věřících a jejich představitelů. Po roce 1918 postihla katolíky v českých zemích těžká deprese a pocit jakéhosi vyvržení z národního tělesa.“ Vždyť jak srovnávat dvacetiletí demokratické První republiky s důsledky Obnoveného zřízení zemského a habsburského absolutismu? Totéž platí i o následujícím tvrzení: „Husitský kalich se mohl objevit na státní vlajce, nakonec zavlál na hradě, což vyvolalo mezistátní aféru.“ Marmaggiho aféru z roku 1925 bych raději nepřipomínal, protože Stát Vatikán nemá co mluvit do vnitřních záležitostí cizího a navíc demokratického státu. V Československu tehdy prosadili výročí upálení mistra Jana Husa jako památný den prostě v době před Druhým Vatikánem…

Netroufám si autora úvahy v žádném případě osočovat, že s pojmem smíření nakládá nějak nečestně. Jen se mi zdá, že k němu směřuje oklikou, a pak k němu samému mnoho říci nezbývá. Ale ani bych smíření nezasazoval do pouhé „atmosféry“. A ani do implicitního požadavku: my si postavíme sloup, a vám ať se to taky líbí. Samozřejmě „je třeba stavět na Kristu“, jak rád s autorem souhlasím v tom nejzákladnějším. Jen škoda, že je to jen volně, bez pevnější a jasnější návaznosti, bez úvahy o tom, co by se na Kristu mělo stavět, připojeno k předešlému. To pak se mi pozornost zase snadno obrátí zase k podstavci, na němž se staví sloup. A jak vlastně smíření provést prakticky?

Přesto ještě v něčem dalším bych autorovi rád přisvědčil: „Motivy zastánců a odpůrců se vlastně míjejí, evangelíkům nejde tolik o Marii, katolíkům pak prakticky vůbec o Bílou horu a Habsburky.“ Evangelíci Marii neuctívají a nebudou ji uctívat, někdy ale vyjadřují úctu k ní. V (římsko-)katolickém smyslu jim o ni tedy nejde. Pokud je socha Marie katolickým, a tedy konfesijním symbolem, nemůže být principem interkonfesijního smiřování. Ale proč by mělo jít katolíkům o Bílou horu a Habsburky? Netroufám si být jejich mluvčím, ale z úvahy jako by vyplývalo, že by se tato témata měla připomínat z potřeby pobělohorský vývoj obhajovat. V tomto bodě ale již pochopitelně s autorem zase souhlasit nemohu.

Kromě toho tu jsou ještě nenáboženské aspekty budovaného mariánského sloupu. Na jedné straně sveřepost pana Váni si zaslouží uznání, na straně druhé jeho mariánský sloup není rekonstrukcí, nýbrž napodobeninou, kterou se podařilo provléci magistrátním schvalovacím procesem, která však do veřejného prostoru nevstupuje na základě veřejné soutěže a jako transparentní výraz veřejného zájmu. Tisíckrát užitečnější bude pro katolictví, zdá se mi, nově budovaný chrám na pražském Barrandově než konfliktní symbol. To je však soukromý odhad situace, jímž katolíky nechci nijak poučovat.

O smiřování na oficiální úrovni mám své vážné pochybnosti. Tradičně k němu má směřovat ekumenický dialog. Staré časy konfesijních sporů jsou pryč – co tedy s nynějším časem? Může však být ekumenický dialog veden (mohu-li to říci trochu nadneseně) s honosným arcibiskupským palácem a s jeho hlavním obyvatelem vzhledem jeho veřejným vystoupením posledních let? Pokud jsou vážné překážky v dialogu, přidávat do nich další sporný prvek a považovat jej za krok ke smíření je nešťastné.

Přes to všechno je sloup výzvou pro evangelíky (a vlastně nejen pro ně), aby kvůli němu nebyli ke katolíkům „oškliví“. Smíření nemůže nastat tak, že se „smíříme s čímkoli“, nýbrž rozvíjením respektu k druhému člověku. V tomto případě i vzhledem k tomu, co říká historická paměť – a právě kvůli tomu je smíření zapotřebí. Omlouváním minulého násilí naproti tomu ke smíření dojít nemůže. Záleží na tom, jak sebe anebo ty druhé s určitou minulostí ztotožňujeme. Smíření je právě krok, jímž je možno se od neblahého ztotožňování odpoutat, aniž by historická paměť byla popřena.

Jiří Hoblík

Autor je religionista, překladatel. V současné době  přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Současně též působí v Kabinetu pro klasická studia Filozofického ústavu Akademie věd České republiky.

Zdroj: https://svobodne.estranky.cz/