V roce 2008 zemřel jeden z předních českých biblistů profesor Jan Heller. Ve vědomí, že jeho putování životem se již chýlí ke konci, poslal v roce 2004 pro server www.vira.cz několik myšlenek k tomuto tématu. 

Putování

Rodíme se jako malá bezbranná holátka. Na čas jsme ukryti v maminčině náručí, pak nás tatínek vede za ruku do světa, chvíli v něm běžíme sami, pak pokud možno s někým, a když se to vydaří, také do něj uvedeme nějaké to holátko. A máme radost, když pak se už i samo a dobře rozeběhne.

Jenže pak se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, ba upne se k tomu, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno zahlédnout, že náruč toho, který nás miluje, a to navzdory všemu, co jsme tu pokazili, je stále otevřená, i když už tu s námi nejsou všichni, které jsme milovali.

Ale ve vesmíru, obklíčeném smrtí a nicotou, zůstává Jeho láska základem naděje i svorníkem bytí. Ježíš, který se odevzdává do krajnosti všem, k ní ukazuje cestu. I skrze smrt, nicotu a marnost. Kam vlastně? K Otci, do jeho náruče. A tak se docela na konci zase navracíme do svého dětství, by ještě dál až do náruče Toho, kdo ukonejší všecky bolesti a trápení, zmatky a hrůzy, a v kom máme svůj věčný domov.

Ježíš říká /J 14,1-3/: Nermuť se vaše srdce. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo.

5.5. 2004

Jan Heller

Zdroj: www.vira.cz