Co může v časech pandemie dělat religionista? Jistě, může zodpovědně trčet doma, svědomitě nosit roušku a snažit se nepozabíjet své řvoucí potomstvo. I to je samo o sobě velký výkon. Podaří-li se mu však ta nemožná věc, totiž najít si chvilku klidu na práci, má před sebou mimořádnou šanci uplatnit své znalosti. Světové sociální sítě se totiž proměnily v globální laboratoř náboženského a spirituálního myšlení, s jakou jsme se v dějinách lidstva ještě nikdy nesetkali. V tomto třídílném článku se proto pokusíme naznačit způsob, jakým se probíhající světová pandemie otiskuje do náboženského a spirituálního prožívání různých lidských skupin. V prvním díle se podíváme na obraz koronaviru jako trestu, v druhém na virus jako produkt konspirace a ve třetím na paradoxní pojetí pandemie jako velkého požehnání pro lidstvo.

Co mají společného živelné pohromy, epidemie a hromadná neštěstí? To, že nezapadají do logiky našeho obvykle jasně nalinkovaného, přehledného a pochopitelného života. Snesou se odněkud shůry, tvrdě dopadnou na člověka a s sebou nesou příval otázek. Proč právě já? Jaký to má smysl? Čím jsme si to vůbec zasloužili?

Carlos Castaneda v jedné knize velmi trefně poznamenal, že svět je mnohem víc než jen to, co dělají lidé. Existuje obrovské množství věcí, které s lidmi nemají nic společného a které nepředstavují ani odměnu za správné chování ani odplatu za to špatné. Potíž ovšem je, že takhle se většině lidských kultur uvažovat nechce.

I dříve, když byl člověk dennodenně vystaven chaosu přírodních podmínek a jeho přežití záviselo na příznivém či nepříznivém okamžiku, i tehdy neustále vznikaly pokusy racionalizovat náhodu a převést ji na zákulisní machinace posvátných sil.  Naše tendence vnímat vlastní život jako příběh, jako spleť událostí směřujících k nějakému cíli, takové interpretaci nahrává.

V lepším případě nás tato tendence vede k hlubšímu promýšlení podstaty světa a vytváří nám hluboký pocit životního smyslu. V horším nás však mění v paranoidní fatalisty, kteří odmítají existenci náhody a mají pocit, že se vše na světě děje v podstatě kvůli nim. A přestože máme příležitost takové uvažování pozorovat prakticky neustále, v časech pandemie se ukazuje ve skutečně krystalicky čisté podobě.

Koronavirus pojatý jako trest je pochopitelně něco, co člověk nejprve hledá v rétorice vyhrocenějších forem křesťanství. V tomto ohledu na sebe soustředil velkou pozornost především Ralph Drollinger, který působí v těsné blízkosti Donalda Trumpa a který prohlásil koronavirus za trest za homosexualitu a „náboženství environmentalismu“.

Obdobné výroky však zaznívají i z lůna dalších tradičních náboženství, tedy judaismu a islámu. Zdá se, že v kontextu obzvláště drtivého dopadu koronaviru na Írán se v Íránu a v Afghánistánu (ale i např. v Pákistánu) množí nejrůznější lidové úvahy o příčinách Alláhova hněvu, kterým stíhá svět.

Podobné interpretace zaznívají z židovské strany a v podstatě se od těch křesťanských a muslimských výrazně neliší: např. rabi Shlomo Aviner obviňuje lidstvo, že začalo být příliš arogantní, lidé se považují za bohy a věří, že mají moc nad vším na světě. Médii však prolétl i skandál kolem výroku rabína Meira Mazuze, který prohlásil koronavirus za trest za pochody hrdosti menšiny LGBT. Zajímavé je i to, že se v kontextu pandemie zřejmě objevují i mileniální očekávání příchodu Mesiáše.

Přestože podobné výroky k sobě pochopitelně přitahují pozornost, zdá se, že na českých sociálních sítích jsou v zásadě zmiňovány buď kriticky, nebo jako zábavné exotické kuriozity. Daleko více než hlasatelé apokalypsy jsou totiž slyšet ti, kteří takovou interpretaci explicitně nebo implicitně odmítají. Příkladem je katolická církev – od Tomáše Halíka, který se proti apokalyptickým spekulacím otevřeně vymezil, až po Dominika Duku nebo papežského nuncia Charlese Balva, kteří volají po solidaritě, modlitbám a důvěře v Boha. Následují v tom ostatně příkladu papeže Františka, který pandemii vnímá jako výzvu k mezilidské solidaritě a k odhalení „falešných a pomíjivých jistot“ všedního dne.

Je mimořádně zajímavé, že interpretace koronaviru jako trestu zaznívá i ze strany alternativní spirituality, a to možná dokonce silněji než od vyznavačů tradičních náboženství. Je snad pochopitelné, že v časech klimatické krize, kdy je velmi slyšet hlas environmentálního aktivismu, se koronavirus nezřídka interpretuje právě jako trest za kořistnické zacházení s přírodou, drancování přírodních zdrojů a nehumánní zacházení se zvířaty. Hlavním tlampačem těchto myšlenek přitom nemusí být ekologičtí aktivisté sami – toto přesvědčení je rozšířené i mezi širší veřejností.

Zatímco tak Greta Thunbergová, která ostatně onemocnění zřejmě sama prodělala, pouze střízlivě vyzvala své fanoušky, aby se drželi doma a poslechli lékařská doporučení, uveřejnila Sarah Fergusonová (bývalá manželka britského prince Andrewa) tweet následujícího znění: „Matka příroda nás poslala do svého pokoje jako rozmazlené děti, kterými ostatně skutečně jsme. Dala nám dost času, mnohokrát nás varovala. Měla s námi trpělivost. Posílala nám požáry a povodně, snažila se nás varovat, ale nakonec musela opět převzít velení.“ A přestože se vévodkyni Sarah britský tisk s gustem vysmál, je třeba říci, že se podobná sdělení lavinově šíří po internetu. Na rozdíl od křesťanských, židovských či muslimských výroků jsou i v českém prostředí přebírána se smrtelnou vážností. Na tom je vidět, že současnému člověku je zjevně bližší myšlenka pomsty planety Země než božího trestu.

Silnou vodou na tento mlýn je i to, že se koronavirus rozšířil pravděpodobně kvůli pojídání netopýrů v Asii. Specifické interpretace tohoto faktu se mohou promítat i např. do rétoriky bojovníků za práva zvířat. Některé radikálně veganské organizace tak prohlásily veškerý masný průmysl za šiřitele nemocí, a dokonce se odvolávaly na to, že slovo „coronavirus“ je anagram anglického „carnivorous“, tedy „masožravý“. Obviňování masného průmyslu se dá krásně naroubovat i na předchozí paniku kolem ptačí a prasečí chřipky – v některých spirituálních skupinách na Facebooku se tak šíří tvrzení, že zvířata ve velkochovech jsou velmi nemocná a šíření nových chřipkových kmenů je toho nevyhnutelným důsledkem. Situaci dobře vystihuje báseň, jíž na své facebookové stránce uveřejnil český astrolog Vladislav Šíma:

Ti, co druhé tvory v klecích vězní

Teď sami v bytech uvězněni jsou

Lidským srdcím bolest zvířat nezní

Pochopí nyní smutnou báseň mou?

Máme-li si na závěr celou věc shrnout, pojetí koronaviru jako trestu vychází z logiky, podle níž je za nemoc a její šíření odpovědný člověk sám a pandemie je zaslouženým trestem za hříchy, ať už proti Bohu nebo proti přírodě. V příštím díle však uvidíme, že to není zdaleka jediná forma náboženské interpretace koronaviru a že existují i takové, v nichž nabývá obrysů pekelné mocnosti vyslané na lidstvo záměrně a se zlým úmyslem. A že koncept trestu, který se už sám o sobě jeví jako dostatečně drastický, může být v podstatě ještě relativně optimistickým odhadem.

Zuzana Kostićová

Zdroj: https://info.dingir.cz/