I. Nová média a církev

Jednou z výrazných změn v koronačase byla ta, jak církve začaly v nebývalém množství využívat nová média k vlastnímu zvěstování. Samozřejmě nejen v ČR. V kontextu německých evangelických církví se hovoří o „digitálním posunu v církvi“ a již delší čas se tam hovoří o „digitální církvi“. Evangelická církev v Německu nechala zpracovat i studii, která téma církve a nových médií v koronadobě zkoumá (namátkově v několika zemských církvích) a interpretuje. (HÖRSCH, Daniel. Digitale verkündigunsformate während der Corona-Krise. Eine Ad-Hoc-Studie im Auftrag der Evangelischen Kirche in Deutschland. Berlin, 2020.) Konstatuje boom poptávky po těchto médiích, diferenciaci nabídky digitálních „formátů zvěstování“ (převažovaly digitální bohoslužby, dále autoři rozlišují pobožnosti s liturgickým rámcem a bez něho, do seznamu se jim ovšem nevešel např. formát biblické hodiny skrze videokonferenci), rovněž diferenciaci platforem a médií, přes něž byly tyto digitální formáty prostředkovány. Podle výzkumu jedna třetina dotázaných chce v digitální nabídce pokračovat i po odeznění karantény.

Co se týče nových médií a církve se debata, alespoň co jsem právě na sociálních sítích a internetu mohl zaznamenat, velmi rychle stočila k otázce, je-li online slavení bohoslužeb (jeden z formátů digitální církve), zvláště online slavení večeře Páně teologicky v pořádku či nikoliv. Obecně pověděno: jak a jestli se online může prostředkovat spása, komunikovat evangelium, uskutečňovat církev. Zmíněná studie tuto otázku zodpovídá kladně: v digitálním prostoru se děje zvěstování evangelia, které není vázáno na tradiční místa a časy. V jejím úvodu autor cituje Martina Luthera z jeho spisu O nesvobodné vůli. „Nyní Bůh nařídil to tak, že jeho evangeliu, které je pro všechny nutné ke spáse, nebylo předepisováno žádné místo a žádný čas, nýbrž aby bylo kázáno všem, kdykoli a kdekoliv.“ K tomuto chápání přitakávám i já: i skrze nová média se děje zvěstování evangelia a přichází dar Ducha svatého, který „působí víru, kde a kdy se líbí Bohu“ (ve smyslu článku 5 Augsburského vyznání).

Ještě potřeba dodat, že právě pojem médium se v teologii užívá v debatě o prostředcích spásy (media salutis), kam podle tradičního evangelického chápání patří komunikace evangelia „viditelným“ a „neviditelným“ způsobem, tedy skrze slavení svátostí křtu a večeře Páně a kázání Božího Slova.

II. Pojem médií

Než však ve svých článcích dojdu k teologickému zamyšlení, které by snad se mohlo dotknout i otázek, které formuluje Jan Štefan ve svém textu o vysluhování večeře Páně v době koronakrize (ŠTEFAN, Jan. Podobojí. Jak budeme přijímat po koronakrizi 2020. In Český bratr, 6/2020, s. 37–40. Otázky zní: … „jak reálné jsou virtuální reality, a to jak tělesná přítomnost svátostného chleba a vína, tak především realita církevního společenství.“), mám dojem, že je dobré věnovat pozornost pojmu resp. skutečnosti médií samotných. Právě ve vědě o médiích se pozornost zaměřuje k médiím samotným, ne primárně k obsahu. Od obsahu odhlédnout nemůžeme, přesto je dobrý i tento pohled, byť v něm nejsem odborník. Tuto mou reflexi jako teologa a faráře podnítilo vlastní úsilí v době koronakrize komunikovat (ne bez jistého nadšení) se sborem právě skrze nová média, vytvářením videí, streamováním bohoslužeb.

Pokud hovoříme o nových médiích, budu mít na mysli především médium internetu založené na globálním propojení počítačových technologií. A tedy ten aspekt internetu, kde převládá interaktivita, kde uživatel je zároveň tím, kdo spoluutváří obsah. V té souvislosti se užívá pojem WEB 2.0, kam patří známé sociální sítě jako Facebook, Instagram, Twitter, či weby pro sdílení fotek a videí (Youtube).

Ve vědě o médiích se užívá rozlišení na primární, sekundární, terciární a kvartární média. 

Primární média jsou ta, která přenášejí sdělení, aniž by byla vázána na techniku a technické inovace vůbec. Jde o všechny způsoby lidského vyjadřování, skrze nějž probíhá komunikace: mimika, gestika, hovoření, tanec, divadlo. 

Sekundární média jsou ta, která patří do tzv. „Gutenbergovy galaxie“ (pojem předního teoretika médií Marshalla McLuhana, označující svět, jehož primárním médiem je kniha), při nichž se technika užívá jen při výrobě sdělení, nikoliv při jeho recepci: písmo, tiskoviny. Téměř celé dosavadní dějiny křesťanství spadají do těchto dvou fází dějin médií. 

Terciární média jsou ta, kterým bychom také mohli říkat elektronická nebo audiovizuální. Na straně tvůrce i příjemce sdělení je potřeba elektr(on)ický aparát. Když se dnes v obecné řeči hovoří o masmédiích, míní se obvykle tato média (rozhlas, televize).

Internet bývá klasifikován jako kvartární médium: tedy takové, které je založeno na globální počítačové propojenosti a kde se nejvíce stírá rozdíl mezi příjemcem a tím, kdo sdělení vysílá.

Nová média ve smyslu médií kvartárních jsou často přirovnávána svou novostí a revolučností ke knihtisku, a toto srovnání se v dějinách debat o právě se objevivších nových médiích objevovalo pravidelně. V dalším textu bych se rád nejdříve věnoval dějinám debat o médiích, která ve své době byla nová. Tento pohled do více či méně vzdálené historie je dle mého soudu poučný v tom, že nám může ukázat ambivalentní povahu médií: že totiž vždy přinášejí, právě i do dění komunikace evangelia, nové možnosti a naděje, ale i možné hrozby. To se v dějinách projevovalo tak, že s každým novým vynálezem se spojovala – více či méně oprávněně – někdy až utopická očekávání, zároveň však i pesimistické vize. A to již pro samotný knihtisk, jenž je úzce spjat s reformací a jejím dějinným prosazením. Protestanty byl chápán jako dar Boží, katolická strana v něm viděla předchůdce antikrista, ohrožení hierarchické struktury církve a její výlučné kompetence interpretovat tradici a prostředkovat spásu.

Tyto – zjednodušeně řečeno – optimistické i pesimistické vize se právě tak objevují i v současných debatách o církvi ve virtuálním či digitálním prostoru.

Jiří Šamšula

Zdroj: časopis Protestant 6/2020