Na religionistu Zdeňka Vojtíška se už obrátily desítky zoufalých lidí. Rodiče, partneři nebo i přátelé popisují, jak ztratili někoho blízkého.

„Bývají to smutné příběhy, kdy se děti, manželé nebo manželky zcela odtrhnou od svých rodin, přestěhují se jinam a nekomunikují,“ vypráví přední znalec sekt, kultů a nových náboženství Zdeněk Vojtíšek z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy o tom, jak zasáhla do mnoha životů jihokorejská sekta Sinčchondži, která v Česku loví v ulicích zejména mladé ženy a jejíž činnost Seznam Zprávy už v minulých dnech popsaly

Sekta scházející se v domě na pražské Palmovce pod záminkou intenzivního studia Bible a různých psychologických testů láká nové členy. Přijmou-li apokalyptickou vizi Sinčchondži, zpřetrhají vztahy s okolním světem a propadnou komunitě.

„Nevíme, co se tam za dveřmi na pražské Palmovce děje. To vyvolává obavy,“ říká Zdeněk Vojtíšek. Podle jeho odhadů má hnutí sto až tři sta členů a je v nabírání nových oveček velmi aktivní. Dříve verbovali zejména mladé ženy se zájmem o křesťanství jihokorejští misionáři, nyní jsou to už jejich čeští následovníci.

Co je vlastně Sinčchondži?

Jižní Korea je v posledních desetiletích jakýmsi pařeništěm nových náboženství a Sinčchondži je jedním z nich. Jedná se o apokalyptické křesťanské evangelikální hnutí s fundamentalistickým důrazem na poslední část lidských dějin. Na příchod nového věku.

V co členové hnutí věří?

Hlásají, že skončilo období křesťanských církví a přichází jakýsi nový věk. Podle nich se teď lámou dějiny a ten vztah je vyhrocený. Buď, anebo. Buď lidé přijmou učení Sinčchondži a dostanou se do nové říše, anebo církev odmítnou, ale pak je dříve či později čeká konečná anihilace v jezeře hořící síry. V biblických kurzech či seminářích u nás je opakováno, že vše mimo Sinčchondži je špatné. Že například rodiče, partneři a přátelé, kteří je odvádějí od víry, jsou nástroji satana.

V čem je sekta nebezpečná?

Nebezpečí spatřuji v jejich tajemnosti, uzavřenosti a v tom, že při náboru lidí používají manipulativní praktiky a lžou. Členové Sinčchondži radikálně mění svůj způsob života. Zpřetrhají přirozené sociální vazby s rodiči, s partnery nebo s přáteli a absolutně se oddají hnutí. To se sice děje i u jiných podobných náboženství, ale když někdo konvertuje například k hnutí Hare Krišna, jeho blízcí vědí, o co jde. Leccos se mohou dočíst na internetu, mohou kontaktovat představitele církve, navštívit chrám a podobně. U Sinčchondži to tak není.

Jak to, že není? Co víme o s Sinčchondži a jejím působení v České republice?

To je právě to, že velice málo. My žijeme v otevřené, tolerantní, demokratické společnosti, kde je snadné legálně založit náboženskou společnost a registrovat ji u Ministerstva kultury. Je velmi snadné, aby si pronajala prostory, působila veřejně, vydávala letáky, publikace, knihy a hlásala své ideje. Jenže Sinčchondži reaguje uzavřeností, všechno tají a lže i o sobě. Nevíme, kdo církev vede, jaká je tam hierarchie, jaké jsou finanční toky.

Proč představitelé Sinčchondži normálně neřeknou, kdo jsou a v čem spočívá jejich víra?

Sinčchondži to vysvětluje tím, že má špatné zkušenosti z Koreje. Že jejich členové tam jsou pronásledováni, a proto se skrývají. Je to prý jediná cesta, jak mohou bez předsudků šířit své evangelium.

A je to pravda?

Myslím, že ne, ale jistě to říct nelze. Dám příklad. Korea byla jako jiné státy postižena pandemií a zdá se, že jedno z ohnisek pandemie je spojeno s církví Sinčchondži. Jihokorejská policie v srpnu zatkla vůdce Man Hee Leeho a obviňuje ho, že nebyl ochoten spolupracovat s úřady při trasování lidí nakažených virem covid-19. Podle nich jedna věřící způsobila nákazu 5200 dalších lidí. I tamní jihokorejská společnost má problém s jejich uzavřeností. Z dálky z ČR nevíme, zda to obvinění je oprávněné, nebo není. To rozhodnou až soudy.

A u nás členům Sinčchondži nějaké pronásledování hrozí?

Určitě ne. Zakladatel hnutí Man Hee Lee navštívil Prahu v roce 2013 a o dva roky později vznikl první zárodek misijní církve u nás. Už od počátku byla církev uzavřená. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem se byl mezi ně podívat a už tehdy mi nikdo nic nechtěl říct a všechno bylo tajné. Několik dnů po mé návštěvě se dokonce celé hnutí přestěhovalo a přejmenovalo. Já myslím, že ze strany Sinčchondži jsou slova o pronásledování jen výmluvy. Spíš se jedná o jakousi taktiku, kdy ta církev žije naléhavým očekáváním nového věku a tajemností a disidentstvím udržují provozní teplotu potřebnou pro to, aby jim členové byli stoprocentně oddáni a pracovali pro ně 24/7.

Vy jste hovořil s bývalými členy i desítkami lidí, kterým nějakým způsobem sekta poznamenala životy. Jak popisovali svá traumata?

Členové mají zakázáno o sobě říkat, že jsou Sinčchondži. Dokonce je jim doporučováno, aby to zapřeli, kdyby se jich náhodou někdo zeptal. Nezřídka opustili školu, nenastoupili do práce nebo odešli z domova, aby se mohli Sinčchondži věnovat naplno. Najednou se vypařili jak pára nad hrncem a jejich příbuzní nebo partneři jsou zoufalí, protože se nemají kam dovolat, nikam se doklikat, s nikým se poradit. A to jim samozřejmě působí obrovská muka.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz