Chtěl bych vám nabídnout reakci na covidová opatření nařizovaná vládou. Je neuvěřitelné z kolika stran a od jakých lidí, bez rozdílu vzdělání, slyším o tom, že se kvůli dodržování základních hygienických opatření cítí jako ovce. Jako ovce vedené na porážku. Můžeme slyšet reakce, že přece nejsou ovce; nebudeme nosit roušky, nebudeme dodržovat hygienická pravidla, nedáme si poroučet.

Výraz – jako ovce vedená na porážku – známe z Bible. Tuhle, biblickou ideu, tak jak ji vnímám já a kterou izraelité a později křesťané směřují Bohu, když ji správně čteme: Vydáváš nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody (Žalm 44,12); a Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku (Římanům 8,36), přece nelze využívat pro tak nesrovnatelné věci.

Avšak i mezi křesťany se objevují jednotlivci, kteří omezení takto cítí a protestují. V takových situacích ale nejde nehledat další souvislosti a důvody, proč bychom neměli vážné, komplikované a citlivé záležitosti týkající se našeho zdraví a svědomí až takto zjednodušovat.

Ze svědectví přeživších holokaustu víme, že např. při organizování osvětimských povstání, v nichž mělo přežít nejvýše 1 % lidí, se tato vážná a eticky náročná myšlenka objevovala a objevovala se právem, protože šlo o lidské životy nevinných, z nichž většina nakonec skončila v plynových komorách. Tohle nazývejme skutečným hrdinstvím, a ne ono covidové popiračství jdoucí ruku v ruce s xenofobií, homofobií a populistickými žvásty ad absurdum.

Každý máme z této nesnadné doby zkušenost s nějakým projevem agresivismu, s nadáváním, protestováním a arogancí zaměřené vůči zodpovědnému dodržování covidových opatření. Člověk dodržující pro své i cizí dobro základní protiepidemická opatření není a nemůže být ovce, natož ovce vedená na porážku.

Když obhajuji, proč se raději nebudeme scházet, proč raději zrušíme bohoslužby, jako bych slyšel hlasy: co je ti vlastně do těch tisíců zemřelých, desetitisíců nemocných a mnoha doživotně postižených? Jsou přece mrtví, už jim nikdo nepomůže, stejně jako těm, kteří zrovna umírají a ještě umřou, však ono to má všechno svůj nadpřirozený smysl?

Možná na tom něco bude, protože kultura smrti a umírání byla z běžného života vytěsněná, avšak nikdy se nedokáži se smrtí smířit, zvláště, jde-li o nevinné. Upřímně říkám, neznám všechny motivy, proč mě tohle jednání rozrušuje, ale jeden tkví v tomhle.

Odbojáři druhé světové války a několik ještě žijících pamětníků, podali písemné svědectví, že kromě všech těch vražd a brutality, byla pro lidi za fašistů zdrcující chybějící lékařská péče o nemocné. Někteří z přeživších nacismu a holokaustu se jen pár let po válce dostali do komunistických koncentráků a lágrů. Ani zde nějaká nemoc toho či onoho mukla vůbec nikoho nezajímala a jak ukazují archivní dokumenty, strašná spousta lidí zemřela v kriminálech a pracovních táborech na chybějící, a to i základní zdravotní péči. Jsem tedy možná citlivější na ten všudypřítomný nezájem, komu se co kde a kdy stalo, a ať s tím nikdo neotravuje, protože nemocný je leckdo a lidí je moc.

Co odpovědět na otázku: "Proč ty na tom svým malým pitomým životě vlastně tolik lpíš?" Je vůbec možné takhle zjednodušovat velká etická tázání?

Můžeme však zakoušet i to, a to mi dává určitou naději, že naše životy mohou být neseny a zachraňovány obyčejnými lidmi, kteří jsou opomíjeni. Jejich jména se nevyskytují na titulních stranách novin a časopisů. Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost.

Bůh miluje člověka čistou láskou, dává mu také svobodu pochybit. Ale jeho zvěst má jiný obsah. Logika lásky je vždycky logikou svobody a každý je povolán milovat mimořádně svobodně. Ten, kdo chápe a přijímá logiku lásky Boží, nikdy sama sebe nestaví do středu. Štěstí člověka spočívá v sebedarování, v mlčení a v projevech konkrétní důvěry v Boží milosrdenství.

Takový postoj odmítá ty, kdo chtějí vlastněním druhého vyplnit svoji vnitřní prázdnotu, odmítá ty, kdo zaměňují autoritu za autoritativnost, službu za servilitu, konfrontaci za útisk, charitu za vyživování, sílu za destrukci.

Sebedarování se z lásky je opakem cynismu, nadřazenosti, lhostejnosti a egoismu. Přejme si navzájem citlivost, otevřenost a tichost, která je předpokladem překonávání egoismu a všech pochybností.<

(Dle úvahy dr. Zdeňka A. Emingera)

Sepsal: Dušan Ehmig

Zdroj: časopis Evangelický týdeník - Kostnické jiskry 5/2021