Scénárista Martin Fahrner s režisérem Lubomírem Hlavsou ve filmu Jako letní sníh představují učitele národů jako teologa, který mimo jiné ovládá velmi dobře pastorační umění. Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský během portrétování nizozemským mistrem temnosvitu Rembrandtem van Rijnem vypráví svůj životní příběh. Komenský vzpomíná, Rembrandt zpočátku vtipkuje a svého klienta si dobírá. Je udiven zvraty i maličkostmi a hlavně je zvědavý, jak to všechno snášely jeho tři manželky, které Komenského postupně provázely životem.

Stalo se nečekané, Komenského vyprávění vyburcuje mistra z letargie a on opět přijde na chuť svému řemeslu. Cítí, že zase maluje něco víc, než co je vidět na první pohled. Do obrazu „Starého muže“ vtiskl paprsek naděje, a to do prorocky rokujících očí i do celé postavy, oděné prostým šatem; tak chudého preláta prý ještě neportrétoval. I modlitebně sepnuté ruce dosvědčují nadějnou odhodlanost představitele církve, nizozemskému mistrovi celkem neznámé.

Vypravěč vzpomíná, chvílemi zase prorocky rokuje o osobní odpovědnosti za protestanty i katolíky, celý národ, dokonce za celou Evropu. Nechlubí se, jaký byl borec, jak na někoho vyzrál. Netouží po obdivu, velice dobře rozumí biblické moudrosti, že jen blázen se chlubí a usiluje o uznání a slávu. Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, tak nepřísluší bláznu čest. (Př 26,1) Rembrandtovi osvětlil své celoživotní rokování s Hospodinem o závažnosti i pomíjivosti lidského štěstí, které se někdy rychle rozplyne jako letní sníh. Díky dramatickému vyprávění Rembrandt pochopí, že v Komenského rodné zemi byly umlčeny nejen aktivity Komenského, ale i náboženské aktivity všech protestantů. Přesto měly i přes jepičí život svůj smysl a neztratily na závažnosti.

Vypravěč nenaříká. Na svého nemístně vtipkujícího posluchače se dovede rozzlobit a posléze mu i odpustit. Mistra udivuje, že stále věří Bohu a netouží po pomstě, ale spíše hoří nadějí a touhou po boží spravedlnosti pro celý svět. Vypravěčova slova o letním sněhu se mu kupodivu zalíbila. Něco z nich vztáhne i na svůj životní příběh. Přišel na chuť Komenského narativní teologii naděje. Autoři filmu tak dokázali, že některé záležitosti života víry lze vyjádřit jen příběhem, vyprávěním, popřípadě písní a že porozumění příliš nepomáhá systematicko-teologické cizelování teologických pojmů či nadčasových idejí.

Tím, co vyposlechl z Komenského vyprávění, oživí Rembrandt i portrét Starého muže. Do tváře poznamenané stářím vtiskne světlo naděje, které během vyprávění prosvětlovalo životní příběhy těch, kdo vypravěče provázeli na jeho životních cestách navzdory nesnázím a katastrofám. Obraz Starého muže tak nabízí klíč k porozumění příběhu Komenského. Nikoliv do vědění ponořený, někdy svrchovaný učitel sedící před knihou či glóbem světa, jak ho zobrazili mnozí v jeho době. Temnosvitný portrét naznačuje Komenského příslušnost k biblickým prorokům, prosebně toužícím po boží spravedlnosti pro celý svět.

Tou dobou (1667) již oběma ubylo dosti životních sil. Zbývá jim, jak tuší, jen pár let života. Mistr zemřel roku 1669, tedy o rok dříve než vypravěč. A právě na sklonku dní, uprostřed beznaděje, se do Rembrandtova života znovu vlomí paprsek životní odpovědnosti a naděje. Je pravděpodobné, že tomu mohlo být tak, jak to načrtl scénárista filmu. Životní změnu zřejmě způsobilo setkání s Komenským, a tak obraz malovaný původně na objednávku českých bratří, kteří stáli o podobiznu učeného a reprezentativního biskupa, nakonec Rembrandt dokončí jako malířský temnosvitný zázrak, který neodpovídal představám pouhého reprezentativního zobrazování. Bratří obraz odmítli, a tak si ho Rembrandt rád ponechal pro sebe. Tvrdil, že maluje pravdu, a nic jiného. A je i po staletích zřejmé, že Komenského pravdivý rozměr zobrazil dokonale a pravdivě.

Bezprostředně po domalování portrétu Starého muže se Rembrandt pustil s chutí do nového díla. V Návratu marnotratného syna vyobrazil sebe jako kajícníka. A postava milosrdného otce snad vykazuje i rysy slitovného biskupa Komenského. Jako by tento obraz zachycoval drama, které se odehrálo během portrétování. Máme zřejmě před sebou doklad, jak tento příběh, nyní již dvou přátel, nakonec zúročil samotný Rembrandt. Jeho temnosvit zase začal promlouvat, zvěstovat, zářit i milosrdně zahalovat.

Komenský dovyprávěl a odešel ke své práci, k sepisování traktátů a dokončování knih. Zde film končí.

K porozumění Komenského vyprávění je nutné dnešnímu divákovi ledacos vysvětlit. Něco vyjádřili autoři jen ve velké zkratce, jinak to ani nejde. Pouze načrtnuta, nikoli vysvětlena je celoživotní Komenského úcta ke Koperníkovi. Četl ho očima tehdy nejmodernějších teorií astronoma Tycho de Brahe, který působil na pražském dvoře. Koperníkova díla si vážil, ale poněkud si ho upravil, a to do podoby ověřitelné lidským pozorováním. Tvrdil, že planety obíhají kolem slunce a slunce že obíhá kolem země. Komenský – sám dobrý pozorovatel hvězd na observatoři v Gdaňsku – se k této kombinaci helio- a geo-centrického modelu vesmíru přiklonil. Koperníkovu matematickou akribii však obdivoval a nezpochybňoval, jak připomněl v internetové diskusi výsostný komeniolog a filosof Pavel Floss.

Zaštítěný Všenápravou a politickým spiskem Anděl míru se Komenský znovu upnul k biblickoeliášovské zvěsti o míru mezi národy (Clamores Eliae – Výkřiky Eliášovy; 1667–1670). Byl prodchnutý nadějí, že k míru mezi národy dojde. Prosil podobně vehementně jako novověký synod ČCE, z jehož předsednického stolu zaznělo provolání Synod svému národu (1969). Autoři doufali, že navzdory okupaci by mělo dojít k sblížení národů, a právě těch, které k nám vpadly v srpnu 1968. Ohlas tohoto novověkého eliášovského výkřiku nacházíme v písni jednoho novověkého proroka: „probuď svědomí otupené, sbližuj národy, zavěj a přiveď zotročené v říši svobody.“ Když Komenský vyzýval k politické nápravě poměrů domluvou bez užití násilí, nebyl až tak naivní snílek. Jsme stále ve stejné situaci. Máme o smír prosit – ve věci politických vězňů v Rusku, Číně, Barmě a kdekoli jinde.

Dobře autoři filmu osvětlili věštby Drabíka, Kottera a Poniatovské. Nešlo o pouhé extáze a mystické výlevy, nýbrž o politické věštby, jež v moci postavené naléhavě nabádají ke smíru či pokání. Autoři naznačují, že Komenský některým věštbám uvěřil a některým Drabíkovým věštbám odolal. Nenechal se jím naverbovat do válečného dobrodružství v době, kdy působil v Uhrách.Komenský velmi dobře rozlišoval mezi biblickým prorockým rokováním pro spravedlnost a novověkým politicko-věšteckým zvěstováním, které se může a nemusí naplnit. Bylo pro něj spíše varováním, než zaručenou a pravdivou zvěstí. Ve svých literárních dílech setrval u prorockého dohadování s Hospodinem a sdílení s Kristem. Jsou lidskou odpovědí na boží promlouvání do lidských příběhů. (Truchlivý I.–IV, Labyrint světa a ráj srdce, Anděl míru, Výkřiky Elijášovy, biblické písně v Kancionálu).

Svou reformní vizí celého světa předběhl Komenský baroko i osvícenství a přiblížil se k vyhlášení plurality vyznání a důstojnosti všech lidí, jak se o to pokusili někteří myslitelé 20. století ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) a Prohlášení parlamentu náboženství světa (1993). I tyto deklarace považují mnozí dnešní pragmatici za naivní a neuskutečnitelné.

Navzdory tehdejším politickým manažerům sepsal Anděla míru (1667), zaostřeného na neústupnost anglických a nizozemských rejdařů a politiků, kteří imperiálně ovládali moře, zotročovali africké obyvatelstvo, vládli srdcím i rozumu křesťanstva. Přestali brát ohled na křesťanské hodnoty a začali dobývat svět. Do Ameriky dováželi otroky a odtud zas bavlnu pro evropský textilní průmysl. Tak rozvinuli transatlantský otrokářský obchod, jak o tom kajícně svědčí liverpoolské Muzeum světového otroctví (otevřené 23. 8. 2007, proto se 23. srpen stal na návrh UNESCO mezinárodním dnem uctění obětí více než 10 milionů Afričanů, obětí transatlantského obchodu s otroky.)

Již v Truchlivém I. (1623) se Komenský kál za zvěrstva započatá vice-králem Kryštofem Kolumbem, mezi jinými i vojákem Las Casasem, který se stal o desítku let později zastáncem Indiánů (to již zastával úřad jednoho z biskupů v Mexiku). Ochránci amerických domorodců však vůbec nevadilo zotročení afrického obyvatelstva, jak dokazují historikové práva. Byl přesvědčen, že černé obyvatelstvo, již v Evropě uvyklé na těžkou práci, bude vhodnou pracovní silou i na americkém kontinentě – pro práci v dolech, na plantážích a jinde. Pod prvními kontrakty obchodu s černými otroky v Mexiku figuruje právě jméno tohoto světoznámého ochránce Indiánů. A Angličané i Nizozemci se do tohoto obchodování s velkou chutí zapojili také.

Komenský navazoval na českou tradici nadkonfesně pojatého křesťanství, jak ji již v 15.–16. století zastávali Vilém z Pernštejna (husitský hejtman) a Jan z Pernštejna (16. st.), později Karel starší ze Žerotína (16.–17. století), autoři České konfederace z roku 1619. Ta odmítla absolutismus jednoho vladaře a nabídla nadkonfesní právní stát, v němž je místo pro protestanty i katolíky. To by měli vzít na vědomí autoři Pracovních listů, pojednávajících o historii 17. století a přestat nás krmit zastaralými schématy o zlých vzbouřencích a legitimně trestajícím císaři Ferdinandu II., popř. o legitimnosti náboženské manipulace po roce 1620 (dnes ji zastává např. Howard Louthan, Obrácení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Rybka Publishers 2011). Komenského nadkonfesně pojaté náboženství má v českých zemích své předchůdce, a v určitém ohledu je velmi blízké dnešní spiritualitě mezináboženského dialogu. Komenský věřil, že i v amerických indiánských a asijských náboženstvích se najdou elijášovské postavy, které budou usilovat o smír mezi národy.

Pod zorným úhlem pohledu na podivné proměny křesťanského světa na imperiální kolos, který využívá své civilizační převahy pro blaho Evropanů, je možná pochopitelnější i teologická strategie Komenského vyprávění. Přirovnat celé jeho životní usilování, zakotvené v protestantské církvi – v Jednotě bratrské, jejímž byl biskupem až do konce života – k letnímu sněhu není nadsázka ani špatný vtip. Komenský naznačuje, že Jednota usilovala o něco, co bylo odsouzené k neúspěchu. Nepřípadnost letního sněhu Komenský zmiňuje v rekapitulujících úvahách v Truchlivém I. (1623). Autoři filmu tedy Komenskému vkládají do úst rané hodnocení společensko-náboženského života Jednoty bratrské a důvody jejího zkrachování pod nárazy španělských, neapolských a rakouských vojsk (1620–1623), která spolu s fulneckými řeholníky mj. asistovala i při spálení Komenského knihovny. Ve Fulneku učil, kázal a žil šťastný život se ženou a dětmi, se školáky i členy bratrského sboru. To se rychle rozplynulo pod nárazy násilí a náboženské manipulace.

Po Bílé hoře museli kalvinističtí kazatelé opustit zemi roku 1622, luterští roku 1623, ostatní roku 1624, a po roce 1627 (Morava 1628) všechna šlechta a měšťané, kteří se nenavrátili do lůna římské církve. Komenský odpor schvaloval, nevyzýval však lid do zbraně, v tom se shodoval s Karlem starším ze Žerotína. Kritizoval římsko-katolickou církev, že posvěcuje válku a schvaluje tvrdě likvidační tresty po roce 1620. Kromě kritiky náboženského zneužívání moci se obrací na jezuity jako na bratry v Kristu a nabádá je k smírné strategii působení ve společnosti. (Retuňk proti Antikristu 1617).

Komenský ve filmu vyznává, že vyhlížené blahodárné období, v němž sníh neroztaje, se teprve blíží. Rembrandt zřejmě převzal Komenského životní naději a na konci svých dnů začal opět s chutí žít a malovat. My k tomu v době koronakrize dodejme, že vyhlížení společenské změny, dychtění po nové době velmi dobře rozumíme. Lze říci, že vyhlížení patří k naší náboženské tradici. Proto ti, kdo pro žal hlavu věší si zase smí s chutí zazpívat, že sníh na dlani tě bude hřát a mráz ten nespálí tě, vlk s beránkem si bude hrát a králem bude dítě. Nepodezíráme autora písně M. Rejchrta z naivity nebo chiliasmu. Píseň je biblicky aktuální, a proto v něčem pravdivě souznívá s Izajášem i Výkřiky Eliášovými, spirituály Afroameričanů i Evropanů posledních staletí.

Někteří kritici hodnotí dílo režiséra, scénáristy i kameramana jako průměrné (iDnes). Některá média tento projekt zcela pominula a raději se věnovala Bílé hoře, přesunu vojáků, vojenské taktice a osudovým pochybením generálů. Komenský neprosazoval válku, uznával pouze obrannou, jinak válku odmítal, na rozdíl od dnešních zvědavců, historiků válek a nábožensko-mocenských vítězství. Komenský po způsobu starozákonních proroků tvrdil, že protestantské špičky byly příliš pyšné na svou spiritualitu a není divu, že ve střední Evropě prohrály. Možná nám to zní jako tvrdý soud. Komenský však asociálnost vyčítal nejen katolické, ale zejména protestantské šlechtě (Listové do nebe, 1619).

Zpětně viděno, prohra měla protestantské špičky naučit sociálně vstřícnějšímu jednání s poddanými. Komenský neidealizuje, v tomto ohledu je nestranný. Zde má kořeny jeho kritické pojetí reformace (Listové do nebe, Truchlivý I., II.). Právě pro kajícně změněné protestanty vydává Komenský pomůcky pro další život Jednoty: Bratrskou konfesi, Kancionál, Biblický manuálník – tzv. bibličku a Kšaft, který v sebekritice pokračuje a očekává příchod lepších časů. Slova z Kšaftu přebásnil moderní autor do písně Modlitba pro Martu. Ať mír dál zůstává s touto krajinou…Známe-li tento společenský kontext, pak rozumíme, proč Komenský mluví o své vlastní činnosti a činnosti Jednoty bratrské jako o letním sněhu. Tedy jako o něčem předčasném, co nemohlo vydržet delší dobu. Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, / tak nepřísluší bláznu čest. (Přísloví 26,1) Kritický pohled některých biblických textů Komenský aplikoval docela důsledně na sebe, na církve, na společnost. Byl schopen kajícně vyznat, že Jednota stejně jako katolická jednota (Retuňk 1617) zklamala. Proto mluví o dění ve střední Evropě jako o pomíjivém sněhu.

Jeho vzpomínání není vyprávěním blázna (hlupáka, ČEP), tj. společenského asociála, který se opájí svou ctí a slávou a popř. ledacos vyčítá Bohu, popř. si myslí, že Bůh tu není a že neplatí žádné závazky a zaslíbení. Komenský byl schopen uznat civilizačně-společenskou vinu křesťanů v Evropě i v Americe, a přesto dovedl vyprávět s nadějí, že křesťané vezmou vážně sociálně-společenské závazky evangelia. Byl proto snad naivní? Rembrandt ho zřejmě pochopil správně a dimenzi pravdivě temnosvitného teologa mu přiznal oprávněně.

Pavel Keřkovský

Zdroj: časopis Protestant 02/2021