Mám ráda svůj papírový diář. Dávám si záležet na jeho vnější podobě, prodavači v papírnictví mě znají. Schovávají mi modrý, vědí, že tohle je moje oblíbená barva. Když modré diáře nejsou, prodavači se omlouvají. Nevadí. Přizdobím svůj nový diář polepkami, které mi tu naději připomenou. Někdy jsou to povzbudivé citáty, jindy obrázky dětí, krajin, moří nebo hvězd. Kolem nás je spousta inspirace a pro naději stačí vztáhnout ruku, třeba k nebi.


Diáře jsou fajn, člověk ví, odkud jde a kam směřuje. Někdy dokonce ví proč. Bylo to tak i na počátku roku 2020. Když jsem pořádala své plány pro tento rok, překvapilo mě, že pořád je na co se těšit. Miluju rodinné oslavy, na kterých se sejde nejen širší rodina, ale i spousta přátel. Pravidelně chodívám cvičit, a tam jsou kámošky, které, stejně jako já, domlouvají svému stárnoucímu tělu, aby se čiperněji pohybovalo a nemyslelo na lecjakou bolístku. Spousta se jich dá rozdýchat a rozcvičit, takže se nám do jisté míry daří oddálit vizi starého železa. Také mám z předešlého roku zakoupené vstupenky do divadel, abonentku na koncerty, permanentku do bazénu. To jsou místa, která – kromě shromáždění křesťanstva nejvíce oblibuji.

S radostí zapisuji do diáře, kdy a co, přizdobím veselou samolepkou nebo symbolem. A těším se, protože kromě těchto zvyklostí tady bude i dovolená, v diáři je radostnou šipkou proškrtnutý příslušný týden, který strávím také s přáteli nebo s někým z rodiny. Přátele, sousedy a jiné přívětivé osoby potkávám na nákupech, v čekárně u lékaře, na přednáškách nebo v parku na procházce se psem. A když už nějakou dobu nikoho nepotkám, stačí zvednout telefon, domluvit si návštěvu, společný oběd v restauraci nebo prohlídku zajímavé výstavy. Člověk není ostrov, a z toho mám velkou radost.

V půli března roku 2020 jsem začala poprvé masivně škrtat v diáři. Jediné, co zůstalo, byl naplánovaný termín operace v nemocnici mimo mé bydliště. Mě samotnou ani vztahy, které se mi cestou životem přihodily, to ale nepoškodilo. Ano, je tu pandemie, je tady lockdown, zákaz návštěv v nemocnicích a zařízeních pro seniory. Zavírají se hotely a centra lidských kratochvílí. Bůh si zřejmě myslí, že bychom měli se spoustou našich zvyklostí a ustálených hodnot něco udělat. Možná něco zásadního. Prostě, ocitli jsme se ve zkouškovém období, jak to známe ze školy. Každé zkouškové období jednou skončí. Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Snad tedy i koronavirus.

Škrtáme oslavy, škrtáme kulturní akce. S těmi duchovními se stěhujeme do virtuálního prostředí. Nic moc, ale i za to začínáme být čím dál vděčnější. Do virtuálního prostředí se stěhují školáci a studenti. Přicházejí o vztahy a nemají moc šancí jiné navazovat. Skončil skaut, kroužky, umělecké školy i sportování. Jak dlouho může být dítě bez vztahů s vrstevníky, aniž by doznalo újmu na duši a svém sociálním rozvoji? Bůh ví. Situace dětí i mladistvých připláclých k obrazovce zpočátku nevypadá nijak hrozivě. Beztak pořád šmejdili v mobilu a na internetu, pro ně je to zábava. To bylo.

V létě toho roku, kdy se svět změnil, se zdálo, že nejhorší má zkoušené lidstvo za sebou, teď už přijdou jen dobré časy. Relativní svobodě se říká rozvolnění. Svoboda spočívá v tom, že si můžete jít nakoupit třeba plavky a ručník, můžete jíst, kde chcete a co chcete, můžete jít do baru na panáka nebo do kostela na bohoslužbu. Můžete dýchat bez roušky, můžete zpívat, třeba i demonstrovat na náměstí nebo jít na fotbal. Vše můžete, ale ne všechno vám prospívá.

Ovoce rozvolněnosti je další vlna pandemie. A další lockdown, někdy smutný, někdy smutnější. A vztahy umírají na oubytě, jak by řekla moje babička. Oubytě byly souchotiny neboli tuberkulóza. Je-li vztah postižen souchotinami, nemůže za to. Souchotiny znamenají celkovou oslabenost, bolesti a nepříjemné stavy, znamenají ale hlavně izolaci. Ano, pořád si ještě telefonujeme, pořád si posíláme maily. Začínáme však být jaksi chudokrevní, což také k souchotinám patří. Chybí komunikace naživo. Bojíme se riskovat návštěvu, co kdybychom někoho (ale hlavně sebe) nakazili? Přeprava busem, vlakem nebo metrem přináší podobná rizika jako dobrovolný vstup do jámy lvové. Komu se chce věřit, že lvi jsou momentálně přežraní?

A tak se množí další škrty v diářích.

Nebo třeba – jste zamilovaní a chce se vám na rande. Normálně se děvče ve věku mezi patnácti až devadesáti nazdobí, načeše, namaluje, vyháže šatník, aby s obtížemi vybralo slušivý outfit. Kde mám tu modrou kabelku a botičky k ní? A nebude pršet? Za časů korony si chuť na rande raději necháváme zajít. Rouška setře každý make-up, oblečení volíme univerzálně outdoorové, protože stejně nevymyslíme, kam jít. Sbohem zákoutí v romantických kavárničkách, sbohem líbání pod kvetoucími stromy, sbohem tancování v dešti. Bereme, co je. Držet se za dezinfikované ruce, to snad by šlo, ale protože nemáme ruce dvoumetrové, riskujeme konflikt se zákonem.

V diáři máme i další neuskutečnitelné plány – návštěva příbuzných mimo republiku, později mimo okres. Dobrovolnické aktivity, abychom pomohli někomu, komu chybí naše služba. Vítání nového občánka v našem obvodu nebo křest v kostele. Odkládají se svatby, dovolené, autorská čtení i módní přehlídky, festivaly, vernisáže nebo výlet balónem. Jediné, co se neodkládá, je pohřeb. Musíme tam všichni. A že nás přibylo! Jestli nevěříte, podívejte se na zakřížkované Staroměstské náměstí v Praze. K sedmadvaceti českým pánům přibylo skoro 25 000 obětí, což je přibližně počet obyvatel okresního města.

Účast na manifestaci k výročí prvního zemřelého na covid 19 jsem z pochopitelných důvodů nevyužila. A tak jsem alespoň poslechla žalující zvony, které se 22. 3. 2021 rozezněly i v našem městě.

Letošní diář, tedy ten s označením 2021, vypadá na první pohled jako zbytečný. Termíny návštěv lékařů by zvládl i hloupý mobil. Jenže, v tom mém diáři je i letos spousta naděje. V každém uprázdněném řádku i sloupku je neviditelným písmem napsáno Mene tekel. Zdálo by se, že varování, které tak fatálně rozhodilo krále Saula, moc naděje neskýtá. Ale Saul měl kolem sebe spoustu moudrých lidí, měl Boží přízeň, korektní proroctví i žalmy, které mu zpíval David pro potěšení i ke chvále Hospodinově.

Kdyby tehdy Saul připustil, že naděje neumírá, dokud člověk vnímá lásku, moudrost a nebojí se vlastní odpovědnosti před Bohem i lidmi, mohl ještě dlouho panovat a těšit se z hojného požehnání.

Smrtelník však často raději volí strach, který zatemní oči i mysl, než lásku a moudrost. Zdraví se stalo modlou mnoha národů, ale také skvělým byznysem. Nemoc se nestala opakem zdraví, ale nástrojem moci, manipulace a beznaděje. A člověk podléhá a ve snaze přežít za každou cenu a profitovat i z toho mála, co zbývá často zapomíná na ty, které míval rád, protože jeho duše je zahlušená výstražnými signály.

Tak mnohá přátelství, lásky a vůbec vztahy tonou ve vlnách pandemie. Bojím se, že se tyto zbytečné oběti do života už nikdy nevrátí. Alespoň mnohé z nich.

Před námi, kteří věříme v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, jsou další Velikonoce ve stavu nouze. Nebudou bohoslužby, procesí, sederové večeře, nebudou pomlázky ani hody doprovody. Zdá se, že časy korony s frustracemi, depresemi a živořením jen tak nepominou.

Navzdory všemu v mém diáři pod bílými místy zřetelně prosvítají slova – ať jdeš kamkoliv, já jsem s tebou, praví Hospodin. A také v každém dni roku připomíná, že strach je zbytečný, když On je s námi. A také, že jeho láska nepomíjí, dokonce ani za časů korony.

Slzy za všechny zemřelé i za neuskutečněná přátelství padají na papírové stránky. S těmi slzami přichází i hodina děkování za všechny dny, které nejsou bílým místem v mapě života ani vyškrtnutou nadějí v diáři věčnosti.

březen 2021

Delicie Nerková 

Zdroj: Zpravodaj Sboru BJB v Praze 3 duben 2021 a Evangelický týdeník 12/2021