„Stalo se v oněch dnech /v srpnu 2020/, že vyšlo nařízení /zákon o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2021 č. 332/2020 Sb. /od císaře Augusta/ resp. předsedy poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka, prezidenta ČR Miloše Zemana a předsedy vlády ČR Andreje Babiše/, aby byl po celém světě /resp. v České republice/ proveden soupis lidu.“ (srov. Lk 2, 1)

V křesťanské tradici máme „soupis lidu“ spojený s vánočními událostmi. Autor Lukášova evangelia touto zmínkou zasazuje narození Ježíše Krista do kontextu „světových dějin“ a zároveň vysvětluje, jak došlo k tomu, že se Ježíš „z města Nazareta“ narodil v Betlémě.

V České republice se letošní sčítání lidu v podstatě kryje s velikonočním obdobím a nakonec se týká i víry. Původní návrh otázku na víru a příslušnost k církvi nebo náboženské společnosti neobsahoval, neboť při minulém sčítání v roce 2011 na ni neodpovědělo 45,2 % obyvatel. Dalších 6,7 % sice uvedlo, že jsou věřící, ale neuvedli žádnou církev nebo náboženskou společnost. Nejvíc věřících se tehdy přihlásilo k Církvi římskokatolické (10,3 %), Českobratrské církvi evangelické (0,5 %) a Církvi československé husitské (0,4 %).

Kardinál Duka v lednu 2012 výrazný pokles počtu věřících oproti sčítání v roce 2001 (tehdy se k ŘKC přihlásilo 26,8 %) vysvětloval tím, že statistické údaje zachytily pouhé „jádro církví“ tedy „praktikující věřící pevně svázané s církvemi a náboženskými společnostmi“. Celkový počet „pokřtěných katolíků“ odhadoval na 3,9 milionů (tj. 36,9 %). Nezmínil však výsledky sčítání účastníků bohoslužeb v 90. letech 20. století, které se dlouhodobě pohybovaly pouze mezi 4–4,5 % a měly mírně klesající tendenci.

Počet věřících ze sčítání lidu podle odborníků na výzkum religiozity nemá příliš velkou vypovídací hodnotu. Údajně však hraje roli při různých jednáních se státními úředníky, jak např. uvedl generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Zřejmě i proto někteří představitelé církví vyzvali své věřící i sympatizanty, aby údaj vyplnili. Také katoličtí biskupové zveřejnili svoji výzvu. V ní sice uznali, že „lidská stránka církve nemusí být pro každého přitažlivá“, ale jediným nabídnutým řešením je podle biskupů „přihlásit se k ní“ a snažit se „především úsilím o vlastní svatost o její lepší kredit“. K tomu připojili biblický citát: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10, 32)

To mi přijde trochu málo. Považuji to za promeškanou příležitost k určité sebereflexi nebo omluvě za věci, které církevní představitelé říkají nebo dělají, často i jménem církve. To jsou možná pro některé věřící skutečné překážky, aby se s církví identifikovali. V jiných zemích se hledají různé cesty k zvýšení věrohodnosti církve, mimo jiné uznáním vin a zapojením věřících do rozhodovacích procesů. Katolickou církev v ČR zřejmě k podobným snahám čeká ještě dlouhá cesta.

Martin Vanáč

Zdroj: www.getsemany.cz