„Církev je tím místem, kde má být Ježíšova moc viditelná a odsud má jako zneklidňující a proměňující vlna zasahovat všechno kolem. A to nejen v kázáních a písních – nejen v řečech, ale také v tom, jak a čím církev žije, jak se rozhoduje, jak jedná, když je v úzkých, nebo naopak když se jí vede dobře a všecko jí přeje. Ježíše tady má být plno – doslova: církev má být zaměnitelná za Ježíše, jako by byla jeho vlastním tělem.“

Kdybych vám dal hádat, ke které části apoštolského vyznání se citace nejspíš váže, asi byste odpověděli, že pochází z výkladu „věřím svatou církev obecnou“. Přitom je ten citát z výkladu článku „Pána našeho.“ Pro krátké a svěží výklady Jáchyma Gondáše je totiž příznačné, že nesledují jen očekávatelnou vykladačskou linku, ale mají značný přesah. Přitom nepůsobí roztěkaně, jednotlivé kapitolky mají většinou zřetelně strukturovaný obsah a srozumitelně podané vývody. Je to dáno tím, že kniha vznikala jako série kázání, posléze jen nezbytně upravených do literárnější podoby. Autor nehledá originální výklad za každou cenu, ale v současných kontextech spolu se sborem (baptistickým společenstvím v Praze Na Topolce) naslouchá, kudy nás výpovědi kréda v naší době vedou. Co z jeho textu dělá inspirativní čtení?

Především konfrontuje konvenční církevní pohled i různé nekorigované náboženské představy (jimiž se to zas hemží čím dál víc) s biblickými východisky. Své výklady biblickými odkazy nepřehlcuje, v zásadě si vystačí s jedním „textem kázání“. Jejich výběr je ovšem často neotřelý. Jako základ k výkladu článku Kristově vzkříšení užívá evangelijního oddílu o sporu o vzkříšení se saduceji (Mt 22,23–32), kdežto očekávatelný text z 1. Korintským 15 („nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je víra vaše“) využije až při výkladu, co znamená „těla z mrtvých vzkříšení“.

K tomu patří i poučenost starozákonními, resp. hebrejskými východisky biblického kánonu: Gondáš umí připomenout, jak důležité jsou pro porozumění pojmům, jež v tradici nezdravě zbytněly, slovesa, akce, otevřený proces. Tak „kristovským úkolem bylo otevření a uvedení nové podoby světa a jeho vztahů. Byla a je to léčebná a osvobozující mise, vyhlášení radikální amnestie. Narýsování čáry, za kterou už nebudou staré dluhy vymáhány a staré viny káravě připomínány.“ (s. 62, výklad titulu Kristus)

Autor však nezůstává zanořen ve světě bible. Srozumitelně a neotřele vyložit výpovědi vyznání víry mu umožňuje dialog s kulturou, zejména literaturou. Na scénu uvádí klasické kusy jako Bratry Karamazovy i díla současná. Poučenost nejrůznějšími žánry umožňuje zvolit i neotřelou metaforu: „Ježíš svým životem zahrál Boha jako nikdo předtím, … a přitom nepropadl pokušení ukrást si celé představení pro sebe.“ (s. 55) Literární autory respektuje právě v tom, když oni sami křesťanské představy nijak nešetří. Možná nejsilněji to zaznívá v „sestoupil do pekel“, když z Topolovy Sestry cituje otřesenost tím, jak účinně likvidovali životy i naděje strůjci holocaustu. Škoda jen, že těchto konfrontací s výraznými výpověďmi z prostředí umělecké tvorby postupně ubývá.

Ví, že nás nezachrání pouhá „výměna“ či novelizace náboženských pojmů, ale že jsme odsouzeni k vždy nové interpretaci těch zavedených či občas notně zavádějících. Proto se nebojí ujmout i dnes tak kritizovaného „obcování svatých“: „Církev se pozná podle toho, že se v ní obcuje. … Nestačí slovo života myslet a mluvit. Přijmout slovo života, to nezbytně znamená vidět, slyšet a dotýkat se. Zakusit to na vlastní kůži.“ (s. 152–153) Promyšleně spojuje témata sociální i věroučná. Když si čtenář po dočtení jedné kapitoly úlevně zaleze do pokojíku srdce, vytáhne ho autor hned v další na jeviště tohoto světa: „Chodit před Bohem, to znamená chodit v dějinách, v riskantní lidské situaci jako zvěd vyslaný napřed.“ (s. 44)

Za nejinspirativnější považuji výklady úvodních christologických článků (věřím) Ježíše – Krista – Syna jeho jediného – Pána našeho. Dýchá tu evangelium v osvobodivé hloubce, ale i šíři svého záběru uprostřed lidských příběhů a dějin.

A samotné křesťanské věřím se autorovými výklady vine v podobě důrazu na vztah. Výpověď věřím nemůže odrážet pouze náboženské přesvědčení a už vůbec nemůže vyrůst z nějaké ideologie. Říkat věřím lze jedině jako výpověď o osobním, odpovědně pojatém a promýšlenémvztahu. Takový vztah pak čeká nečekaná perspektiva: „Vzkříšení člověka je pokračováním Božího vztahu k těm, kteří s ním do vztahu vstoupili. … Bůh, o kterém mluvil Ježíš, byl Bůh Otec, Bůh vztahu. A proto Ježíš třetího dne vstal.“ V této perspektivě je tak i církev nahlížena jako společenství definované vztahem k Pánu našemu (viz úvodní citace).

Jistou nespokojenost jsem přece jen pociťoval ve způsobu, jak autor pracuje se starozákonním poselstvím. Ač se jinak kriticky vyrovnává s fundamentalisticko-evangelikálními konvencemi, přece se nedokáže oprostit od manýry, stavějící proti sobě příběhy a postavy Nové a Staré smlouvy. Napíše např. „…v náznaku bylo evangelium zástupnosti slyšitelné ve Starém zákoně,“ jako by to nebyl právě starozákonní smysl pro funkci a smysl oběti, co umožňuje novozákonním autorům vyložit Ježíšovu popravu jako oběť „za nás“. Podobně konvenčně proti sobě staví „nevěřící“ Sáru a dětsky důvěřivou Marii, jako by společnou funkcí bezdětných biblických postav nebylo zpodobnit situaci lidu Božího, vystaveného riziku zahanbenosti, frustrace, posměchu a neperspektivnosti.

Občas popustí autor stavidla své obrazotvornosti (pravda, komu se to nestává?), a dopouští se alegorizací typu „rodidla lidskosti“. Podvyživený se mi naopak zdá výhled k posledním věcem– je najednou nebiblicky individualistický, jako by obzorem Božího království byla jen naděje na překonání smrti jednotlivých věřících, nikoli náprava nespravedlností a křivd, rozlezlých po společnosti i celém stvoření. Přes svou schopnost kriticky pojmenovat úskalí evangelikální skleníkovitosti se ani on sám nevyhnul degradujícímu užití pojmu humanismus. (s. 53)

Každopádně jsou Gondášovy výklady víc než pouhými úvahami, jak příliš skromně avizuje podtitul knížky. Představují občerstvující ovoce z prostředí společenství navazujících na radikální reformaci, kde je dobrým zvykem zdůrazňovat vlastní odpovědnost víry. A především nabízejí inspirativní průhledy a interpretace a zároveň čtenáře provokují k tomu, aby byl ve střehu a vedl s autorem vlastní odpovědný dialog.

Jáchym Gondáš, Od „věřím“ po „ámen“. Úvahy nad apoštolským vyznáním víry. Vydal Baptistický sbor Na Topolce, Praha 2020

Tomáš Trusina

Zdroj: časopis Protestant 2020/7