Při náhodném procházení těmito stránkami jsem byl překvapen, jak často se zde jako problém objevuje otázka autority. Napadlo mne poslat jeden ze série článků, které si ode mne roku 2004 vyžádala redakce Nových bratrských listů.

Zdeněk Vojtíšek

Zdravá víra umí zacházet s autoritou (NBL 3/2004)

V našem seriálku se od počátku tohoto ročníku Nových bratrských listů zabýváme tím, co je duchovním životě (snad) možné označit jako zdravé. Po zamyšlení nad charakteristikami zdravé víry (NBL 1/2004) a nad zdravým duchovním vývojem (NBL 2/2004) přicházíme nyní k otázkám autority. O její potřebnosti pro růst a osobnostní zrání jednotlivce stejně jako pro prosazování společného zájmu společenství asi nebude nikdo pochybovat; zároveň jsme se asi všichni již stali oběťmi zneužití autority (nebo alespoň pokusu o ně) a mnozí (nejčastěji v roli rodičů) jsme se nevyhnuli pokušení ji zneužít.

Nemůžeme udělat chybu, když definici autority odvodíme od Maxe Webera (1864-1920), jednoho ze zakladatelů sociologie náboženství. Ten vychází z pojmu „moc“, jemuž rozumí jako schopnosti (jedinců nebo skupin) prosadit se přes odpor dru­hých. Autorita je pak ta­ko­vá forma moci, která je uznána za legitimní těmi, kdo jsou jí podří­zeni. Moc totiž může být samozřejmě uplatňo­vá­na i pomocí násilí. Pak ale nehovoříme o autoritě, protože k autoritě – jak již bylo řečeno jinými slovy - je nutné potvrzení a uznání od těch, na nichž budou vůle a záměry prosazovány.

V křesťanském prostředí je za legitimní považována jen taková moc, která nejenom podřizuje druhého své vůli, ale je zároveň sama podřízena – Bohu, Písmu, jeho lidu, tradici tohoto lidu, bližní­mu. Při tomto vědomí podřízenosti, dočasnosti a omezenosti lidské autority v církevním prostředí pak můžeme zkusit odvodit základní tezi o zdravé autoritě: Zdravá autorita v círk­vi je zřetelně omezena a směřuje ke svému zrušení. Tuto tezi samozřejmě musíme vysvět­lit.

Nejprve: jak má být tato autorita omezena. (1) Především kompetenčně. V protestantském prostředí nebývá problémem oddělit rozhodování o duchovních záležitostech od praktických starostí. Nebývá zvykem, aby pan farář určoval barvu kostelních lavic – to mívá naštěstí v kom­pe­tenci nějaká správní rada nebo podobný orgán. Větším problémem pro duchovní zvláště v probuzeneckých církvích ovšem bývá neochota vzdát se kontroly nad privátní sférou svěřeného jed­notlivce. Stále je možné se setkat s tak masivním vstupováním do této oblasti, jakým je méně či více manipulativní rozhodování o volbě partnera, volbě povolání, studiu, způsobu výchovy dětí apod. Zdravá autorita zůstává při zvěstování evangelia a res­pektuje vnitřní svobodu každého člověka, jak toto evangelium v jeho svědomí působí. Svě­domí po­važuje za lidskými prostředky nedotknutelnou oblast a s vírou ji přenechává Duchu svatému; vědomě se vzdává zneužití autority vyvoláváním pocitů viny a jakéhokoli jiného nátlaku.

(2) Dále je zdravá autorita omezena místně. Jak jsme uvedli výše, je založena na dohodě – na uplatňování moci na jedné straně a na uznání legitimity této moci na straně druhé. Z toho důvodu je zdravá autorita snadno nahra­ditelná, takže udržování autority na vzdálenost jiného města, natož pak přes oceán ukazuje přítom­nost něčeho nezdravého na jedné, na druhé nebo na obou stranách tohoto vztahu.

(3) Podobně je zdravá autorita omezena časově: dospělostí podřízeného, jeho nabytím du­chov­ních zkušeností, funkčním obdobím nositele autority atd. Časové omezení vyjadřujeme v naší tezi tím, že zdravá autorita „směřuje ke svému zrušení“. Krátce se o tom zmíníme ještě níže.

(4) Nakonec (ale možná hlavně) je zdravá autorita omezena účinnou kontrolou. Její rozhod­nu­tí musejí být průhled­ná a jednoznačná (ano, ano, ne, ne), nikoli zahalená v mlze dojmů a před­pokladů, že je něco jasné, že něco může zůstat pouze naznačeno, nevysloveno, nevypsáno apod. V případě kolektivního nosi­tele autority je dobře stanovit osobní odpovědnost za roz­hodnutí. Hlavně ale musí být zdravá autorita snad­no a skutečně (nejen naoko) kritizovatelná. Nositelé autority bývají mistry ve vymýšlení nejrůznějších zbožných výmluv, jimiž se tuto kritizovatelnost snaží omezit: mluví o „nebratr­skosti“ kritiky, vyžadují „biblickou správnost“ postupu kri­ti­zo­vání, argumentují převráceně používanými biblickými verši („Nevztáhneš ruku na po­ma­za­né­ho Hospodinova“) apod. To vše (a mnohé jiné) je třeba odmítnout jako triky těch, kdo ne­chtějí být kritizováni. Nositelům zdravé autority kritika nevadí, naopak ji v pokor­ném vědo­mí vlastní lidské omezenosti vítají.

A nyní jak autorita směřuje ke zrušení: nositel zdravé duchovní autority dovoluje růst a vy­ma­nění z autority a povzbuzuje obojí. Počítá se s tím, že ze vztahu učitel - žák bude po určitém časovém úseku vztah učitel - učitel, a že (obrazně řečeno) každý žák je potencionální učitel. Tím vytváří podmínky k osobnostnímu a duchovnímu růstu i nakonec i podmínky k růstu společenství. Ideálem (úběžníkem) zdravé autority je stav, kdy bude opravdu jen jeden Mistr a všichni ostatní budou bratři a sestry a kdy žádné autority už nebude potřeba.

Mluvili jsme o zdravé autoritě, ovšem titul naší úvahy zní „Zdravá víra umí zacházet s autori­tou“. Ano, zdravá autorita se netýká jen jejích nositelů, ale stejně tak těch, na nichž svou moc tito nositelé autority uplatňují. Zdravá víra totiž odmítne pokušení vstoupit do (mnohdy láka­vého) vztahu, kdy by předala veškerou odpovědnost za svůj život svému duchovnímu a slast­ně se vznášela, osvobozena od vlastních bolestných rozhodování. Tedy závěrem: zdravá víra odolá­vá nejen poku­šení autoritářství, ale i pokušení povzbuzovat autoritářství u jiných ochotou se bezstarostně, bezmyšlenkovitě a pohodlně podřizovat.

Zdeněk Vojtíšek

Příště: Zdravé společenství má zdravý vliv.