poslal Nepřihlášený Popularita hudebních stylů je nestálou veličinou. Hudební proudy,
které v jednom roce bezpečně vyprodávají kluby a plní regály obchodů
s hudebninami, se mohou v krátké chvíli proměnit v nostalgickou
relikvii. Tato proměnlivost se samozřejmě netýká jenom většinové
společnosti, ale promítá s také do života církve. Každá generace
mládeže přichází s alespoň zdánlivými novinkami a inovacemi.
V minulosti se takovýmto generačním hudebním jazykem stal například
jazz, folk nebo rocková hudba.
Při pátrání po aktuálních stylových preferencích dnešní křesťanské
mládeže není naše situace nijak snadná. Do široka rozevřené možnosti
vytvářejí podmínky pro často nepřehledný stylový mnohohlas. I v této
mnohosti je ale možné zachytit vývoj a změny. V poslední době to byla
hlavně stoupající popularita dvou navzájem příbuzných hudebních stylů –
ska a reggae.
Oba dva tyto styly mají své rodiště na karibském ostrově Jamaica.
Tamní obyvatelstvo, z velké části tvořené potomky afrických otroků,
vykazovalo v uplynulém století neobvyklou dávku hudební invence.
Jednotlivé hudební styly, inspirované většinou děním ve Spojených
státech amerických, vyrůstaly jako houby po dešti. Velikou roli v tomto
procesu sehrál fenomén pojízdných diskoték, které vzájemně soupeřily
o přízeň svých posluchačů. Kombinací amerického jazzu a rhythm and
blues s karibským mentem vznikl kvapný taneční styl s posíleným důrazem
na rytmus – ska. Popularita nového stylu rychle rostla a jamajská
nahrávací studia chrlila záplavu čerstvých hitů.
Stranou ovšem nezůstalo výrazné náboženské cítění ostrovanů. Od
svých počátků bylo ska silně propojeno zejména se spiritualitou nového,
doposud málo známého náboženského hnutí – s rastafariánstvím.
Rastafariáni v mnoha ohledech čerpali z židovství a křesťanství.
V jedné podstatné otázce se ovšem zcela vzdálili. Za mesiášskou postavu
a boží inkarnaci totiž prohlásili etiopského císaře Haile
Selassieho I. Do vznikajících stylů přinesli nová témata a také prvky
své bohoslužebné hudby – bubnů nyahbinghi.
Vazba mezi rastafariánstvím a hudbou se ještě posílila s nástupem
reggae, které úspěšně pronikalo do celého světa, zejména zásluhou
mezinárodní hvězdy Boba Marleyho.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se zdálo,
že popularita ska a reggae pomalu dohasíná. Náboženská tématika
ustoupila populárním motivům života v ghettu –zbraním, drogám a sexu.
Situace se ale proměnila a uplynulých deset let lze bez nadsázky
označit za světový revival reggae. S obnovením zájmu o tyto hudební
styly logicky přišel také vznik jejich křesťanské „odnože“. V pozadí
tohoto vzniku stála především konverze některých reggae umělců.
Za
průkopníky tzv. gospel reggae můžeme označit zpěváky Papa San nebo
Lieutenant Stitchie. Ti se ovšem museli vyrovnávat s často tvrdou
kritikou tradičních reggae umělců a fanoušků. Rastafariáni zazlívají
gospel reggae, že „krade“ africké hudební dědictví a opakuje tak
nespravedlivé jednání kolonizátorů a násilných misionářů. Takové výtky,
jakkoli se mohou zdát z naší perspektivy kuriózní, není možné brát na
lehkou váhu. Kontroverze mezi rastafariány a křesťany ovšem nezabránila
vzniku mnoha nových gospel reggae skupin. Mezi nejpopulárnější z nich
patří americká kapela Christafari, sdružená kolem zpěváka a kazatele
Marka Mohra, nebo pěvecké duo Imisi.
V našem prostředí se prozatím dostává zájmu hlavně tradičnímu ska
a reggae. Pokud je mi známo, nepůsobí v Čechách zatím žádná vysloveně
gospel reggae skupina, nebo interpret. To všechno ale může být pouze
otázkou času.
Jáchym Gondáš
Protestant 2007/9