Když jsem se dověděl, že při sčítání lidu se k Církvi Křesťanská společenství přihlásilo přes devět tisíc obyvatel České republiky, byl jsem velice překvapen (nebudu tajit, že příjemně). Skutečných členů máme kolem dvou tisíc. Pokud vím, současní vedoucí Církve Křesťanská společenství byli překvapeni neméně.

Nedokážu nějak uspokojivě vysvětlit, proč se k nám přihlásilo tolik lidí. Pochopitelně jsem o tom přemýšlel a ptal jsem se současných vedoucích Křesťanských společenství na jejich názor na tuto věc. Nabízím několik možných vysvětlení, která se vzájemně nevylučují.

Nejsem si ale jist, zda jsou platná všechna či jen některá (případně žádná), ani netuším, jak by se to dalo zjistit.

Pořadí těchto vysvětlení je čistě náhodné – neřadím je tedy dle předpokládané pravděpodobnosti.

1. Křesťanská společenství figurovala při sčítání lidu poprvé v roce 2001, nikoli v roce 1991, kdy teprve vznikala. V roce 2001 ještě fungovala jako občanské sdružení, nikoli jako státem registrovaná církev (tou se stala až v roce následujícím, tedy 2002). Proto je logické, že se k Církvi Křesťanská společenství roku 2011 hlásí mnohem více lidí než ke Křesťanským společenstvím v roce 2001.

2. Název „Křesťanská společenství“ zní dosti neutrálně a přitom – domnívám se – docela srozumitelně a sympaticky; možná se k nám přihlásili i někteří lidé, kteří se považují za křesťany, ale žádnou konkrétní církev pravidelně nenavštěvují.

3. Církev Křesťanská společenství pečlivě dbá na to, aby neměla tzv. „mrtvé duše“. Její pilotní sbor, Křesťanské společenství Praha, vzešel z Českobratrské církve evangelické. Jako vikář této denominace (v letech 1977 – 1990) jsem dobře poznal, že tato denominace dlouhodobě vykazuje mrtvé duše, a tušil jsem, že jednou dojde k drastickému propadu, jak jsme tomu svědky nyní. (Nutno ovšem poznamenat, že situace v Českobratrské církvi evangelické je v tomto ohledu ještě relativně dobrá ve srovnání s Církví husitskou.) Proto nepovažujeme za členy ty lidi, kteří sice do našich sborů vstoupili, ale bez zjevného důvodu se po dobu delší tří měsíců nijak neúčastní sborového života.

Nutno ovšem dodat, že tito lidé nejsou „vyloučeni“, jsou pouze „vyškrtnuti“. Nijak nehodnotíme kvalitu jejich zbožnosti či života – pouze konstatujeme, že nežijí v našem společenství. Proto se s nimi rozcházíme v dobrém. Našimi sbory prošla spousta lidí, kteří v nich nezakotvili – někteří z nich se k nám patrně hlásí, přestože se na životě našich sborů již nepodílejí.

4. Vždy jsem si hodně zakládal na tom, že nejsme církev financovaná státem, a to ze zásady. Je docela dobře možné, že tento postoj oceňují i někteří křesťané, kteří s námi nemají obecenství, a proto se k nám přihlásili.

5. Nepovažuji za vyloučené, že Církev Křesťanská společenství do jisté míry zpopularizovala i moje „mediální činnost“. Jsem jedním z mála křesťanů, kteří se pravidelně vyjadřují k dění ve světě i v naší zemi, a netajím se tím, že patřím do Křesťanských společenství. Mám pocit, že veřejná mediální vystoupení křesťanů jsou až na určité výjimky jaksi jalová, neslaná nemastná, „bez chuti a bez zápachu“, a lidé ocení jasné slovo (byť zůstává slovem menšinovým).

17. prosince 2011

Zdroj: http://dan.drapal.org