Milan Pečeňa zveřejnil v Evangelickém týdeníku (16. března t. r.) článek s názvem „Hľadám cirkev, kresťanskú“. V podstatě hledá denominaci, která je důsledně pacifistická a která odmítá církevní restituce.

Kdyby nepožadoval splnění obou podmínek současně, rád bych mu nabídl svou denominaci, tedy Církev Křesťanská společenství, která nikdy nebyla financována státem, a to z principu. Proto se jí církevní restituce netýkaly a tato církev se na nich pochopitelně nijak nepodílela. Sám jsem mnohokrát vyjádřil názor, že církvím zabavený majetek sice právem patří (v tom bych se asi od Milana Pečeni názorově lišil), ale z hlediska svého evangelizačního úkolu by bylo bývalo lépe, kdyby se ho nedomáhala. Takže z tohoto hlediska by nás Milan Pečeňa možná vzal na milost.

Jenže… běda! Nesdílím křesťanský pacifismus a souhlasím s tím (ba dokonce to doporučuji), aby křesťané sloužili v policii a v armádě. Jsem totiž přesvědčen, že státní moc je od Boha a že odmítání podílet se na zajišťování bezpečnosti země je nezodpovědné. Rád budu s Milanem Pečeňou – či s někým jiným – o této otázce polemizovat, ale rozvíjení této myšlenky by vyžadovalo samostatný článek, proto tuto myšlenkovou linii dále sledovat nebudu.

Kdybych přistupoval k církvi jako Milan Pečeňa, měl bych na denominaci, do které bych se rozhodoval vstoupit, jiný požadavek. Chtěl bych, aby má denominace nebyla součástí Světové rady církví, protože tato organizace, která byla v osmdesátých letech prolezlá sovětskými agenty, se naprosto hanebně a nespravedlivě chová ke státu Izrael.

Jenže… k církvi přistupuji jinak než Milan Pečeňa. On se sice v dodatku ke svému článku distancuje od hledání „ideální církve“, nicméně přesto přistupuje k církvi jako k instituci či organizaci, která by měla splňovat „tieto moje požadavky“.

Otázkou ovšem je, zda vůbec lze takto k církvi přistupovat. Pokusím se vysvětlit ošidnost tohoto postoje.

Když jsem sepisoval stanovy Křesťanských společenství, dal jsem do preambule, že „Křesťanská společenství se nepovažují za jedinou správnou církev“. Hodně mi totiž vadila rivalita mezi denominacemi, jak jsem ji pozoroval v osmdesátých letech (tehdy byla mnohem silnější než dnes), a ačkoli to jen některé denominace hlásaly otevřeně, mnohé se vskrytu považovaly za „tu nejlepší“, případně „nejvěrnější“ církev. Nechtěl jsem, aby členové Křesťanských společenství někdy takto vystupovali a aby se vytahovali, že jsou v té nejlepší denominaci. Jenže ouha! Ono se může stát, že člověk začne být pyšný na to, že je v denominaci, která – považte! – je tak dobrá, že si dá do stanov, že není tou nejlepší církví! Nu, Dane, a jsi tam, odkud jsi chtěl utéci. Denominační pýše se mi sice podařilo částečně zabránit, úplně ji vymýtit však nikoli.

Všimli jste si, že vlastně nemůžete nijak vstoupit do Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi? Kdo z nás by chtěl být farizej? Jistě nikdo. A kdo z nás by chtěl být ten celník, který odcházel ospravedlněn? Raději bychom se identifikovali s ním než s nějakým farizejem. Jenže jakmile bychom si o sobě pomysleli: „Já jsem ten celník, já vyznávám své hříchy a nepovyšuji se nad druhé, jako třeba támhleten farizej!“, kdo vlastně jsme? Ne, do tohoto podobenství nemůžeme vstoupit, jakkoli bychom chtěli. Ale ono je nad námi jako neustálá připomínka, že pýcha je hrozně vlezlá… V čem byl ostatně farizejův problém? Vždyť on jednal správně, a dokonce děkoval Bohu za to, že může jednat správně. Problém nebyl v tom, že by si připisoval zásluhy za své správné jednání, ale v tom, že se dokázal poměřit s oním celníkem (nebo s kýmkoli jiným). A jako je nebezpečné, ba téměř nemožné, poměřovat se s jednotlivci, je velmi nebezpečné, když se mezi sebou poměřují denominace.

Církev není tam, kde lidé věří správným věcem. Církev není dokonce ani tam, kde lidé dělají správné věci. Správnou církev nepoznáme podle ortodoxního učení. Církev totiž může být pravověrná, ale naprosto nemilosrdná. Církev je tam, kde se setkáme s Ježíšem. A nemyslím to jako frázi. Z hlediska denominačního patriotismu můžeme zažít velice nepříjemnou věc, když v denominaci, která je nám opravdu hóóódně nesympatická, narazíme na člověka, na kterém vidíme ovoce Ducha, které na nás z nějakého důvodu zatím nevyrostlo. Možná nás k pochopení, co je „pravá církev“ přiblíží můj oblíbený bonmot od neznámého autora: „Církev je jediné společenství lidí, kde podmínkou členství je nehodnost kandidátů.“

Boží milost je velká. Jsem už poměrně starý člověk a mohl jsem pozorovat vývoj různých sborů a denominací. A vím o sborech, které začínaly s nesmírnou pýchou a přihlouplou teologií. Na počátku se nijak netajily postojem: „My vám teď všem ukážeme, jak se to dělá správně!“ Když jsem to viděl, říkal jsem si, z tohoto nemůže vzejít nic dobrého. A podívejme se … takové sbory zpravidla prošly obrovskými krizemi. Nicméně některé existují dodnes a nezůstali v nich ti nejhlasitější, ale ti, kteří v oněch krizích zpokorněli. Ježíš neuhasí doutnající knot. A některé z těch sborů jsou dnes krásné.

A tak se z Boží milosti stává, že se setkáme s Kristem tam, kde bychom ho nečekali. Třeba i v denominaci, která schvalovala církevní restituce.

Říkám tím, že je jedno, co si myslíme? Ani v nejmenším! Já mám na restituce velmi silný názor, hodně podobný názoru Milana Pečeni. A na křesťany v armádě a policii mám taky velmi silný názor, hodně nepodobný názoru Milana Pečeni. Jenže církev… to je tajemství. Církev je tam, kde působí Kristus. A on hodně působí mezi hříšníky. Jistě, neutvrzuje je v jejich hříchu. Ale těžko mu zabránit, aby chodil do těch denominací, které se nám nezdají.

Bohužel je v naší zemi denominací až moc. Možná několik tisíc. Mnohé mají jen jednoho člena, který je ovšem členem té jediné pravé a věrné církve.

Na závěr bych rád těmto lidem dal radu, kterou dal jedné dámě chicagský kazatel Dwight L. Moody. Ta postarší distingovaná dáma za ním přišla a žádala ho o radu, do jaké církve má vstoupit. Prý už tu pravou církev hledá deset let. Moody jí odpověděl: „Milostivá, na této straně nebe tu dokonalou církev nenajdete.“ Když smutně odcházela, zarazil se a ještě na ni zavolal: „A prosím vás, kdybyste ji náhodou našla, nepřibližujte se k ní. Jen byste ji zkazila!“

25. března 2016

Pokud by vás zajímal článek, na který reaguji, najdete ho na webové adrese http://www.evangelickytydenik.cz/archiv/et-2016-9.pdf?fid=1458119901

Dan Drápal

Zdroj: http://dan-drapal.cz

Poznámka:
Členy Světové rady církví jsou z České republiky čtyři církve: Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku a Slezská církev evangelická augsburského vyznání.