Tyto dny se zabývám Istanbulskou smlouvou, jejichž oficiální název zní: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Jedná se o mezinárodní smlouvu, která je vlastně apelem do celého světa vyzývající k ochraně (nejenom) žen před genderovým (neboli sociálně přijímaným) násilím. Tuto smlouvu křesťanské církve sdružené v Ekumenické rady církví odmítly, neboť údajně útočí na tradiční křesťanskou rodinu. Osobně si myslím, že tento nesouhlas byl předčasný, neboť podle mého názoru je tato smlouva v souladu s učením Bible o manželství a rodině.

V prologu úmluvy se píše:  "S vědomím, že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji." 

Tato věta je důležitá, neboť nepřímo charakterizuje, co si autoři smlouvy představují pod tradičním rozdělením genderových rolí. Je to skutečnost, kdy 

1) Muž je nadřazen ženě

2) Když tento stav je způsoben násilím (ať už ze strany partnera, nebo ze strany celé společnosti)

3) Když tento stav neumožňuje ženě plný rozvoj. Třetí bod je logický: Tam, kde vládne násilí a strach, tam se nikdo plně rozvinout nemůže. 

Když se podíváme celosvětově na současné (ale také historické) podoby manželství, tak musíme uznat, že autoři přesně vystihli hlavní tendence v manželských vztazích. Celosvětově drtivá většina manželství (a v historii ještě drtivější) žila právě tak, jak je zde popsáno. Podívejme se na Blízký východ, do muslimských zemí, do Indie, Nepálu, do chudých vesnic na mnoha místech světa, ale i k nám, do středověku, raného novověku.  Nemusíme se tedy urážet, ale s pokorou uznat pravdu. Nejedná se o popis všech manželství, ale o celosvětovou tendenci (čest výjimkám). 

Výjimkám. Ano, výjimky existovali a existují. Ale: Výjimky nejsou pravidlo. Je li něco výjimečné, pak to není tradiční, nebo stereotypní. Úmluva odsuzuje tradiční a stereotypní celosvětové tendence, ne výjimky. 

Podle autorů úmluvy je tedy celosvětově typická role ženy ustrašená puťka čekající s obavami, až muž tyran přijde opilý z hospody (trochu pro  názornost přeháním). Neberme to autorům, ale odrazme se od toho. Protože tohle není učení bible o rodině  a manželství. I my, křesťané, musíme uznat, že Bůh nestvořil ženu proto, aby se třásla strachy před svým manželem. Naopak, stvořil ji k tomu, aby byla partnerem, oporou. 

Manželství, kde je udržováno strachem a vnuceným pocitem méněcennosti, není biblické manželství, ale vězení. Biblické manželství není manželství, ve kterém žena (nebo i muž přirozeně) nesmí odejít z manželství, ale ze kterého odejít nechce.  Biblické manželství není to, ve kterém žena musí poslouchat manžela, ale ve kterém se chce manželovi podřídit. Biblické manželství není manželství, ve kterém je žena nucena přijmout danou genderovou roli, ale ve kterém ji ona sama dobrovolně přijímá a chce ji přijmout. Je to manželství, ve kterém není strach, neboť dospělá vyzrálá láska strach zahání. A tam, kde není strach, tam je volné pole pro plný rozvoj ženy jako ženy a muže jako muže. Proti takovému manželství se smlouva neobrací. 

Ano, smlouva protestuje proti "tradičním" a "stereotypním" genderovým rolím, ale role, které jsou podle prologu výjimečné (respektive autoři ani netuší, že takové manželství může vůbec existovat), nemůže být ani tradiční, ani stereotypní, protože je výjimečné. 

Ano, v bibli máme předán "stereotyp", jak má vypadat ideální muž a ideální žena. Ale podívejme se na žánr: Nejedná se o "přísloví" typu komu se nelení, tomu se zelení? My víme, že princip tohoto přísloví je správný, ale v životě mohou nastat situace, ve kterých se nelenost nezazelená. Vraťme se k tomu, co jsme si napsali na začátku: Bůh stvořil muže a ženu jako partnery, jako opory. Jsou li manželé partneři, opory, jak tedy mají vyřešit situaci, kdy jeden z partnerů svou roli tak nějak nezvládá? Třeba proto, že něco neumí, je něco nad jeho síly, nemá na to či ono povahu, nebo třeba onemocněl, anebo má druhý partner na tu či onu roli lepší vlohy a více ho to baví a těší. Co má udělat druhý partner? Nechat svého druha či družku v jeho mužské či ženské roli utopit? Anebo jej podepřít a třeba i převzít (příp. předat) tu či onu roli náležící opačnému pohlaví na svá bedra? 

Pokud řekneme, že bé je správně, pak zde sice máme v bibli stereotypní popis ideálního manželství, ale protože jsme ve světe neideálních mužů a neideálních žen, (stav světa po pádu do hříšnosti), kteří se nedají zaškatulkovat do předem definovaných šuplíčků, tak v realitě dostaneme nekonečno možností různých forem soužití muže a ženy, které se tu budou ideálu přibližovat, onde zase vzdalovat, ale protože jsou partneři, ponesou břemeno jeden druhému. Jistě, Pavel píše, že žena se má svého muže "bát." Ale Nový zákon zná dva strachy: Dobrý, který některé překlady překládají slovem bázeň, a strach špatný. Bázeň, dobrý strach, má svůj kořen v lásce ("dospělá", vyzrálá láska strach zahání - novozákonní princip!), ve svobodě (kde je Duch Boží, tam je svoboda!) a v úctě v respektu před partnerem, a špatný strach, který má pramen ve násilí, v nesvobodě a ve zneužívání.

Vezměme si příklad. Řekněme, že žena stojí před závažným rozhodnutím, které musí učinit sama (samozřejmě, možný je i opačný scénář). Přirozená otázka zní: co by na to či ono moje rozhodnutí řekl můj manžel? Jsou dvě možnosti, z čeho tato otázka může pramenit. Buď z pocitu: "A neublížím mu? Souhlasil by se mnou? Není to něco, s čím by můj manžel kategoricky nesouhlasil a protože ho mám ráda,, nechci jít přes jeho kategorický nesouhlas?" Pak se jedná o pocity z bázně, biblicky řečeno z "dobrého strachu." Pokud však jsou pocity ženy následující: "A neublíží on mě, až se to dozví? Nezbije mě? Protože se ho bojím, raději nepůjdu přes jeho nesouhlas" Pak se jedná o strach špatný, který ženu zotročuje, nedovoluje ji rozvinout  a činí z manželství vězení. Jsem přesvědčen, že úmluva se obrací proti tomuto špatnému strachu, ne proti dobré, Pavel vyžadované manželské bázni. 

Jestliže smlouvu odmítneme, vyšleme tím do celého světa signál, že "tradiční" manželství, ve kterém se žena chvěje strachy před svým manželem, je "tradiční rodina," kterou si "rozbíjet" nenecháme. Bude to vzpruha pro všechny tyrany, psychopaty a sociopaty, kterými si oni omluví své jednání. Pak této symbolické ženě nasadíme trnovou korunu a předhodíme ji lvům. A budeme mít její krev na svých rukou, protože svým odmítnutím odsouhlasíme její utrpení. Tímto článkem bych chtěl také podpořit Anetu Petani v jejím tichém a pokory plném protestu ve chrámu svatého Víta ze dne 16.10., která onu symbolickou mučednickou korunu přinesla jako svědectví k oltáři. Přiměla mě podívat se na tuto problematiku blíže. 

Závěrem však musím podotknout: Tyto odstavce pojednávají o mém soukromém výkladu Úmluvy. Někdo jiný, kdo si ji přečte, může mít výklad jiný. Problém je v tom, že autoritativní výklad zákona potažmo mezinárodní smlouvy, může poskytnout pouze soud. Výsledek případného soudu nemůžu a nechci nijak předjímat. Zde jen předkládám argumenty, kterými bych i před soudem hájil biblické pojetí manželství. 

Osobně však věřím tomu, že v případném soudu by biblické poselství obstálo, že smlouva je v souladu s biblickým učením o manželství a odsuzuje jevy, které odsuzuje i bible, i každý "civilizovaný" člověk.  A myslím si, že jestli církev a křesťané nechtějí mít mučednickou krev žen na svých rukou, jestli nechtějí, aby hlas žen, které se nikdo nezastane, úpěl k Bohu spolu s naším usvědčením, musí smlouvu přijmout a jít i do případných soudních sporů.