Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 

Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Svatoslav   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 0, komentářů celkem: 4997, adminů: 23, uživatelů: 2442
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Povzbuzení


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

8 109 117

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 29 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Všeobecné: Biblické křesťanství, teologie a baptisté
Posted on Středa, 22. květen 2019 @ 22:56:55 CEST Vložil: Mainstream

Teologie poslal Nepřihlášený

Komentátor „rakato“ se nedávno znovu vyjádřil k otázce správného rozumění Písmu a vztahu Písma a teologie. Jeho hledisko, které zřejmě předpokládá, že vyjadřuje stanovisko mnoha dalších čtenářů, jež toto téma zajímá, by se – když si připomeneme to, co napsal již dříve – dalo shrnout asi takto: Liberální teologie povyšuje rozum nad biblické zjevení, a proto si nezaslouží žádný respekt. Pravá teologie je založena na Bibli jako nadčasovém Božím slovu či zjevení, které „mluví o věcech, které jsou mimo náš časoprostor“. Jako takové je svrchovaným a svatým Bohem určeno hříšnému člověku, a proto platí i pro dnešní dobu, i když třeba není v módě. Jemu je třeba dát – ve věcech věrouky i morálky – přednost před výklady Písma, které odvádějí od evangelia a jeho dopadu na církev i společnost, i kdyby to byly denominační tradice a principy. Postoje baptistických mezinárodních struktur by tu neměly hrát žádnou roli.

Poznámka o „liberální teologii“ je klišé, u kterého se není ani třeba zastavovat: Rozum používají – a to nejen při „výkladu Písma“, ale už ve chvíli, kdy se snaží vyjádřit, co to vlastně Písmo (Boží slovo, zjevení) je – všichni. K myšlence „povýšení rozumu nad Písmo“ se nikdy žádný teolog nehlásil, to je prostě jen laciný pokus nadřadit vlastní rozumění Písmu (Božímu slovu) těm, s nimiž nesouhlasím. Naopak, důrazu na primát evangelia a jeho elementární význam pro církev i pro širší společnost nelze nic vytknout. Jde ovšem o to, co si pod tím představujeme.

Problém vidím již v tvrzení o „nadčasovosti“ Boží řeči k člověku. Nadčasovost je filosofický pojem, který se nemá v biblickém svědectví čeho dovolat. V nejlepším případě by to mohlo být nešikovné označení trvalé aktuálnosti a „včasnosti“ (Tim 4,2 – Bible kralická) kázání evangelia, ale tak to tu zřejmě míněno není. Autorita Božího slova pro Boží lid spočívá v tom, že on se z tohoto Slova rodí, že ono je vlastně jeho „autorem“ a on jedině z něj jako „Boží“ lid žije. V něm je Bůh nejenom „nad“ námi, ale především „s“ námi. Z toho, že nás toto Slovo předcházelo a předchází, nevyplývá, že je „o věcech, které jsou mimo náš čas a prostor“. Novozákonní svědectví nás učí, že Ježíš Kristus je Pánem, který nemění svou identitu, že je tentýž, včera, dnes i na věky; je tím, kdo byl, jest a přichází. To jsou časové údaje a týkají se našeho časoprostoru, protože jedině v něm mají smysl.

S tím souvisí i vážnější problém, totiž to, jak je chápána Boží svatost a svrchovanost a jak je potom chápáno i evangelium a církev, jíž je jeho dosvědčování okolnímu světu svěřeno. „Bůh“ je tu v podstatě prezentován jako „mocnost“, která dohlíží na to, jak je ve světě respektována její vůle, a ten dohled či dozor svěřuje dočasně těm, jimž za tím účelem poskytuje určitý „manuál“. Takto chápaná Boží autorita je falešná a pohříchu autoritářská a nemá se v Písmu čeho dovolat. Církev, žel, právě takto Bohu, sobě i evangeliu v dějinách často rozuměla a tím si zadělala na problémy. Zařadila se tím totiž po bok mnoha jiným systémům, náboženským i nenáboženským, které svou podstatu a své ambice chápaly podobně. S tím si církev v době své kulturní nadvlády nedělala problém, vystačila si se sebevědomým tvrzením, že ona je v tom autentická (pravda je na její straně), zatímco ty jiné autoritářské systémy nikoliv.

S baptismem nemá tento přístup k Písmu společného nic, protože baptisté, aspoň ti původní, chápali Boží vůli, a proto i církev a její poslání jinak. O Bohu, o tom, jaký je (jaká je jeho vůle) a co koná (jak tuto vůli prosazuje), se učili u Ježíše Krista. Proto se hlásili k církvi jako komunitě Kristových učedníků či následovníků. V tom se lišili jak od římské církve (s jejím důrazem na prostředky spásy), tak od reformačních církví (s jejich důrazem na spasení z milosti skrze víru). Radikálně reformační pojetí „Božího lidu“ navazovalo na to, které představoval původní Izrael. Ani jeho náboženství nebylo náboženstvím Zákona (manuálu a dozoru), ale náboženstvím smlouvy, jehož cílem bylo uskutečnění exemplární cesty, která bude světlem na cestu všem národům. Ta cesta byla cestou svobodných Božích dětí, ale společenství, které tvořili ti, kdo se na ni vydali, bylo formováno souborem zcela určitých přesvědčení a zcela určitých návyků. Ty zaručovaly jeho autentičnost, v případě církve jeho „křesťanskost“, protože vycházely z vlastního Kristova osobního profilu a příběhu. Tento důraz býval jinými tradicemi interpretován jako důraz na pouhou „etiku“ nebo jako „entuziasmus“. Zapomněly na to, že Ježíšovo poselství a jeho cesta představovaly ničím nenahraditelné svědectví o tom, kým je a jak jedná sám Bůh.

Prostředí, v němž k následování Kristem vytyčené cesty docházelo, se všelijak měnilo a podle toho se aktuálně měnila, tj. aktualizovala, i ona formativní přesvědčení a návyky a měnila se i strategie jejich sdílení s širším okolím. I tyto aktualizace však zůstávaly zpravidla v napětí vůči tomu, co „panovalo“ v onom okolí, protože Ježíšovo „smýšlení“ (Fp 2, 5–11) tu nikdy nepřestalo být normou. Důsledné následování proto často vyvolávalo i neméně důsledné pronásledování ze strany odpůrců. Díky oné normě se mohlo ovšem i uvnitř společenství víry praktikovat a praktikovalo sborotvorné napomínání či káznění. Hledání konsensu mohlo být někdy všelijak obtížné či zdlouhavé, ale nikdo nebyl nikdy dehonestován za svou interpretaci oné normy.

Tvrzení – a zde se vracím k jednomu „rakatovu“ staršímu přípisu – že „křesťanství nespočívá v tom, že jdeme po cestě kříže, nýbrž v tom, že věříme v oběť kříže Ježíše Krista, že Jeho život se stává životem naším, a že poddaným v Božím království se stává ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista jako Spasitele a Pána“, dělá z Kristovy oběti po vzoru středověkého právnického myšlení jakousi „nebeskou transakci“: Kristův život tu není „naším“ v tom smyslu, že máme nyní dělat „jeho věci“ (Ř 6,4; Ef 2,10), nýbrž v tom smyslu, že když věříme v jeho objektivní účinek – ne v nás, ale mimo nás – jsme sami z obliga. „Království Boží a jeho spravedlnost“ tu už není tím, o co máme ve světě jiných druhů vlády a jiných představ o spravedlnosti usilovat, bez ohledu na to, co nás to stojí (Mt 6, 33), ale něčím, co nám spadlo do klína (bylo nám „přidáno“) tím, že jsme „uvěřili“. To je podle fundamentalistů ono  „maso“, které dělá ze všeho ostatního – z toho jak Ježíš žil a k čemu nás svým životem mezi námi volal – jen jakousi „omáčku“. Nemohu nepřipomenout, že to odpovídá přesně logice „víry“, s níž křižáci všech dob hájili svá tažení proti jinověrcům a jíž si „věřící nacisté“ ospravedlňovali své chování vůči Židům.

Z evangelijního svědectví o Kristu i z významových konotací biblického výrazu víra, jež se snaží respektovat i překlady, jednoznačně vyplývá, že víře v Kristovu oběť je třeba rozumět v kontextu povolání k věrnosti. I víra jako věrnost je dar, něco, co hříšník získává z Boží milosti a v čem jedině z této milosti také setrvává. Proto stavění věrnosti „cestě kříže“ do protikladu s vírou v Kristovu oběť se nemá v celém Novém zákoně čeho dovolat. To první z toho druhého automaticky nevyplývá. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom v Novém zákoně tolik napomenutí a výzev na adresu Božích dětí. To jsou takřka beze zbytku napomenutí týkající se způsobu života, nikoliv obsahu víry jako věrouky. To, co nám Bůh ve svém Slově a především skrze Ježíše Krista jako Pána předává a k čemu nás zavazuje, není “správná věrouka“.

Baptisté, kteří se k původnímu reformačnímu radikalismu – a skrze ně k biblickým formacím Božího lidu – hlásí, představují dnes spíš hnutí než denominaci. To hnutí zahrnuje i jiné komunity, které se příležitostně profilují jako „církev věřících“ (believers’s church) či jako stoupenci „baptistické vize“ (baptist vison). Jejich pojetí církve si osvojují i mnozí „evangelikálové“ a nejednou i jedinci (včetně významných teologů)z jiných tradic.

Ti baptisté, kteří na úsilí prezentovat novost této cesty i jako kolektivní novost – jako nové paradigmatické společenství – rezignovali (možná proto, že budou pokládáni za „sektáře“) a střežili víceméně jen odkaz svobody (náboženské svobody, svobody místního sboru, svobody ve výkladu Bible a svobody individuálního svědomí), na radikální reformaci (anabaptismus) vědomě nenavazují. Obvykle se proto pokládají za protestanty, kteří mají své „specifické důrazy“. To z hlediska těch prvních znamená určitou ztrátu, ale není to původnímu baptismu tak cizí jako fundamentalistická věrouka, dovolávající se populisticky „Božího slova“ a „evangelia“ proti tzv. „lidskému rozumu“ – bez jakékoli spojitosti s odkazem Ježíšovy cesty. To je upadnutí do „náboženství dozoru a manuálu“, špatně odlišitelného od manipulujících ideologií, které nemá s biblickým svědectvím o povolání a formacích Božího lidu nic společného. Není to ono živé Boží slovo, které sráží tak, že zároveň pozvedá, které sevře, aby vychvátilo a tím uschopnilo k intuitivní a vynalézavé lásce.

S teologií jako odpovědnou reflexí této Boží osvobodivé řeči se takové náboženství zcela míjí. To, že tomu propadli někteří baptisté a dokonce i někteří jejich teologové, z toho legitimní teologii (o baptistické teologii ani nemluvě) nedělá. Baptisté (nebo spíš „baptisté“), kteří jsou věroučnými fundamentalisty bez jakéhokoli zřetelného vztahu k baptistické tradici, pro něž je „křest věřících“ jen dalším požadavkem či příkazem „svrchované moci“, jsou v baptistických denominacích podle všeho jen náhodou (nebo spíš nedopatřením) a mohli by být zcela dobře „doma“ i jinde. To by si měli uvědomit především ti, kdo se na rozdíl od komentátora „rakato“ a jemu podobným k baptismu – včetně jeho mezinárodních struktur a projektů – rádi znají.

Baptisté, kteří se k původnímu baptismu (anabaptismu) hlásí a snaží se na ně nějak tvořivě navazovat, si ovšem nemyslí, že snědli všechnu moudrost a jsou otevřeni dialogu s jinými tradicemi i s jinými baptisty o tom, co je autentické křesťanství, resp. autentické křesťanské svědectví okolnímu světu. Jsou daleci toho, aby se od nich distancovali pro jejich (někdy i velmi diametrálně) odlišné názory. Vědí, že i ti, s nimiž se názorově neshodnou, je mohou někdy dokonce zahanbit svou praktickou věrností onomu modelu, ke kterému se hlásí a který teologicky zastávají oni sami.

Petr Macek



 
Příbuzné odkazy
· Více o Teologie
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Teologie:
Chudoba baptistické teologie (J. McClendon)


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3.4
Hlasů: 15


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Biblické křesťanství, teologie a baptisté" | Přihlásit/Vytvořit účet | 5 komentáře | Hledat v diskusi
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Re: Biblické křesťanství, teologie a baptisté (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Zahradkar v Středa, 29. květen 2019 @ 12:37:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Můžete to prosím někdo podložit i nějakými citáty z historie baptistů? 

Nechci slova Petra Macka shazovat, ale nikde jsem nic podobného o baptistech ať už v Nizozemí odkud byli vypuzeni, nebo po jejich návratu do Anglie neslyšel a nečetl. Smyth, Helvys ani Spylsbury nic o jiném přístupu k Písmu zřejmě nenapsali. Dalo by se možná dohledat i něco méně známeho v nějakých lokálních archivech, ale nic v tomto smyslu jsem v oficiálně dostupných zdrojích nenašel. Teda nevidím to ve spisech ze 17. a ani 18. století. Až v 19. se to začalo výrazněji tříštit, takže pod pojem baptisté se pak dalo schovat téměř vše a i podobně volnější výklady se už pak dají v literatuře lehce najít. Do té doby to byli pouze kalvinisté co se distancovali od římské a většiny protestantských denominací a taky třeba od anabaptistů, se kterými si je už ve 17. století zaměňovali, což vše dokládá už First London Confession of Faith z roku 1644. Baptisté jsou už přes 100 let i konzervativní i liberálové, kalvinisté i arminiáni, charismatičtí i anticharismatičtí, dokonce nejen nedělní ale i sobotní, takže za mně je tento exkurz do historie spíš nevyvážený než psaný ve snaze o objektivnější a nezaujaté vysvětlující fakta.




Re: Biblické křesťanství, teologie a baptisté (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: rakato v Čtvrtek, 30. květen 2019 @ 09:48:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vzhledem k rozsáhlosti autorova příspěvku a některým jeho až krkolomně poskládaným argumentům reaguji stručně na oddělené a vybrané pasáže. Nejsem si docela jist, jestli formát písma dostatečně oddělí citáty od mých příspěvků.Komentátor „rakato“ se nedávno znovu vyjádřil k otázce správného rozumění Písmu a vztahu Písma a teologie. Jeho hledisko, které zřejmě předpokládá, že vyjadřuje
stanovisko mnoha dalších čtenářů, jež toto téma zajímá, by se – když si připomeneme to, co napsal již dříve – dalo shrnout asi takto: Liberální teologie povyšuje rozum nad biblické zjevení, a proto si nezaslouží žádný respekt. Pravá teologie je založena na Bibli jako nadčasovém Božím slovu či zjevení, které „mluví o věcech, které jsou mimo náš časoprostor“. Jako takové je svrchovaným a svatým Bohem určeno hříšnému člověku, a proto platí i pro dnešní dobu, i když třeba není v módě. Jemu je třeba dát – ve věcech věrouky i morálky – přednost před výklady Písma, které odvádějí od evangelia a jeho dopadu na církev i společnost, i kdyby to byly denominační tradice a principy. Postoje baptistických mezinárodních struktur by tu neměly hrát žádnou roli. 
Poznámka o „liberální teologii“ je klišé, u kterého se není ani třeba zastavovat: Rozum používají – a to nejen při „výkladu Písma“, ale už ve chvíli, kdy se snaží vyjádřit, co to vlastně Písmo (Boží slovo, zjevení) je – všichni. K myšlence „povýšení rozumu nad Písmo“ se nikdy žádný teolog nehlásil, to je prostě jen laciný pokus nadřadit vlastní rozumění Písmu (Božímu slovu) těm, s nimiž nesouhlasím. Naopak, důrazu na primát evangelia a jeho elementární význam pro církev i pro širší společnost nelze nic vytknout. Jde ovšem o to, co si pod tím představujeme.Definici liberální teologie si může každý čtenář najít sám, stačí dokonce i obyčejná Wikipedie a v ní uvedené odkazy. Možná se k povyšování rozumu nad Písmo liberální teologové nehlásí, ale jejich přístup k Písmu je usvědčuje. Samozřejmě, že při výkladu Písma používáme rozumu, ale především respektujeme autora Písma - Boha Ducha Svatého - který velmi dobře věděl, kterým pisatelům a v jaké době své pravdy zjevuje a svěřuje. Dal nám Písmo, které je nadpřirozené svým původem a nadčasové jak svým obsahem, tak svojí platností a závazností. Liberální teologie prosazuje kritický přístup k Písmu a osvojuje si právo rozhodovat "racionálně"o tom, co je v Bibli Boží slovo a co není, co je zázračné a nadpřirozené a co není (pokud vůbec věří v zázraky). Problém vidím již v tvrzení o „nadčasovosti“ Boží řeči k člověku. Nadčasovost je filosofický pojem, který se nemá v biblickém svědectví čeho dovolat. V nejlepším případě by to mohlo být nešikovné označení trvalé aktuálnosti a „včasnosti“ (Tim 4,2 – Bible kralická) kázání evangelia, ale tak to tu zřejmě míněno není. Autorita Božího slova pro Boží lid spočívá v tom, že on se z tohoto Slova rodí, že ono je vlastně jeho „autorem“ a on jedině z něj jako „Boží“ lid žije. V něm je Bůh nejenom „nad“ námi, ale především „s“ námi. Z toho, že nás toto Slovo předcházelo a předchází, nevyplývá, že je „o věcech, které jsou mimo náš čas a prostor“. Novozákonní svědectví nás učí, že Ježíš Kristus je Pánem, který nemění svou identitu, že je tentýž, včera, dnes i na věky; je tím, kdo byl, jest a přichází. To jsou časové údaje a týkají se našeho časoprostoru, protože jedině v něm mají smysl. Tento odstavec je pro mě velmi složitou a nesourodou směsicí všeho možného a především popírá nadpřirozenou realitu, která skutečně je mimo náš časoprostor (Bůh pro nás stvořil čas a prostor) a mimo naše chápání. Liberální teologie by chtěla beze zbytku rozumět Bohu a Jeho jednání, to však není Boží záměr (naše myšlení je jiné než Jeho myšlení). Plně pochopíme Boží reality až budeme v Jeho přítomnosti, v tom je Písmo jasné. To, co nám je zjeveno v Písmu, je zjeveno se zcela konkrétním záměrem (spasení a následování) a na nás je, abychom s pomocí Božího Ducha rostli v poznání pravdy o Bohu, o Kristu, o světě, ve kterém žijeme, o nás samých. Samozřejmě, že Pán Ježíš Kristus nemění identitu, ale změnil svoji "přirozenost" z nadčasového (mimočasového) do časového, stal se člověkem, jímž předtím nebyl, a vstoupil do lidského, zemského časoprostoru. Jak rozumět v této souvislosti např. Ef.1,4-5 ? Nevidíme tu nadpřirozené prolínání nadčasového s časovým ?Bůh není jen "s námi", v Kristus je "v nás" svým Duchem. Liberální teolog má s touto realitou potíže.S tím souvisí i vážnější problém, totiž to, jak je chápána Boží svatost a svrchovanost a jak je potom chápáno i evangelium a církev, jíž je jeho dosvědčování okolnímu světu svěřeno. „Bůh“ je tu v podstatě prezentován jako „mocnost“, která dohlíží na to, jak je ve světě respektována její vůle, a ten dohled či dozor svěřuje dočasně těm, jimž za tím účelem poskytuje určitý „manuál“. Takto chápaná Boží autorita je falešná a pohříchu autoritářská a nemá se v Písmu čeho dovolat. Církev, žel, právě takto Bohu, sobě i evangeliu v dějinách často rozuměla a tím si zadělala na problémy. Zařadila se tím totiž po bok mnoha jiným systémům, náboženským i nenáboženským, které svou podstatu a své ambice chápaly podobně. S tím si církev v době své kulturní nadvlády nedělala problém, vystačila si se sebevědomým tvrzením, že ona je v tom autentická (pravda je na její straně), zatímco ty jiné autoritářské systémy nikoliv. Nerozumím tomu, co chce autor říct. Bůh není "mocnost", ale zcela evidentně je podle Písma "osobnost" se zcela dobře definovatelnými atributy. Boží svrchovatnost a svatost je neoddiskutovatelná, jinak by nebyl Bohem. Že skrze Ježíše Krista udržuje všechno v chodu podle své dokonalé a vůle a svého záměru rovněž víme z Písma. Tvrdit, že v Písmu nemáme dovolání ohledně Boží autority, je přinejmenším arogantní, až kacířské. Ježíš Kristus a evangelium nijak neubírají na Boží svatosti nebo svrchovanosti (Řím.9.kp).Biblické Církvi je toho svěřeno dost, je "sloupem a oporou pravdy", má za úkol zvěstovat evangelium a přibližovat lidem Pána Ježíše Krista, slovem a životem, zjevovat Boží slávu, atd. Jedině snad ŘKC si osobuje autoritu, která jí nepatří. Bible určitě není manuál, ale je směrodatná jako jediné spolehlivé a závazné měřítko věrouky i morálky pro každého věřícího, pro Církev. Liberální teologie pod rouškou "svobody svědomí" nebo "svobody výkladu Písma" toleruje životní postoje a styly, které Bůh v Bibli jasně definuje jako přestoupení, hřích.S baptismem nemá tento přístup k Písmu společného nic, protože baptisté, aspoň ti původní, chápali Boží vůli, a proto i církev a její poslání jinak. O Bohu, o tom, jaký je (jaká je jeho vůle) a co koná (jak tuto vůli prosazuje), se učili u Ježíše Krista. Proto se hlásili k církvi jako komunitě Kristových učedníků činásledovníků. V tom se lišili jak od římské církve (s jejím důrazem na prostředky spásy), tak od reformačních církví (s jejich důrazem na spasení z milosti skrze víru). Radikálně reformační pojetí „Božího lidu“ navazovalo na to, které představoval původní Izrael. Ani jeho náboženství nebylo náboženstvím Zákona (manuálu a dozoru), ale náboženstvím smlouvy, jehož cílem bylo uskutečnění exemplární cesty, která bude světlem na cestu všem národům. Ta cesta byla cestou svobodných Božích dětí, ale společenství, které tvořili ti, kdo se na ni vydali, bylo formováno souborem zcela určitých přesvědčení a zcela určitých návyků. Ty zaručovaly jeho autentičnost, v případě církve jeho „křesťanskost“, protože vycházely z vlastního Kristova osobního profilu a příběhu. Tento důraz býval jinými tradicemi interpretován jako důraz na pouhou „etiku“ nebo jako „entuziasmus“. Zapomněly na to, že Ježíšovoposelství a jeho cesta představovaly ničím nenahraditelné svědectví o tom, kým je a jak jedná sám Bůh. Prostředí, v němž k následování Kristem vytyčené cesty docházelo, se všelijak měnilo a podle toho se aktuálně měnila, tj. aktualizovala, i ona formativní přesvědčení a návyky a měnila se i strategie jejich sdílení s širším okolím. I tyto aktualizace však zůstávaly zpravidla v napětí vůči tomu, co „panovalo“ v onom okolí, protože Ježíšovo „smýšlení“ (Fp 2, 5–11) tu nikdy nepřestalo být normou. Důsledné následování proto často vyvolávalo i neméně důsledné pronásledování ze strany odpůrců. Díky oné normě se mohlo ovšem i uvnitř společenství víry praktikovat a praktikovalo sborotvorné napomínání či káznění. Hledání konsensu mohlo být někdy všelijak obtížné či zdlouhavé, ale nikdo nebyl nikdy dehonestován za svou interpretaci oné normy. Určitě se nechci zabývat nějakou kritikou "baptismu", už proto, že jsem v baptistickém prostředí dlouho vyrůstal, avšak nutno podotknout, že žádná z tzv. denominací si nemůže klást nároky na dokonalejší poznání pravdy, a proto pro mě nebude měřítkem denominační historie - jakkoli krásná a bohatá - případně osobní zkušenosti . . . každá denominace musí neustále poměřovat svoji věrouku Písmem.Tvrzení – a zde se vracím k jednomu „rakatovu“ staršímu přípisu – že „křesťanství nespočívá v tom, že jdeme po cestě kříže, nýbrž v tom, že věříme v oběť kříže Ježíše Krista, že Jeho život se stává životem naším, a že poddaným v Božím království se stává ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista jako Spasitele a Pána“, dělá z Kristovy oběti po vzoru středověkého právnického myšlení jakousi „nebeskou transakci“: Kristův život tu není „naším“ v tom smyslu, že máme nyní dělat „jeho věci“ (Ř 6,4; Ef 2,10), nýbrž v tom smyslu, že když věříme v jeho objektivní účinek – ne v nás, ale mimo nás – jsme sami z obliga. „Království Boží a jeho spravedlnost“ tu už není tím, o co máme ve světě jiných druhů vlády a jiných představ o spravedlnosti usilovat, bez ohledu na to, co nás to stojí (Mt 6, 33), ale něčím, co nám spadlo do klína (bylo nám „přidáno“) tím, že jsme „uvěřili“. To je podle fundamentalistů ono „maso“, které dělá ze všeho ostatního – z toho jak Ježíš žil a k čemu nás svým životem mezi námi volal – jen jakousi „omáčku“. Nemohu nepřipomenout, že to odpovídá přesně logice „víry“, s níž křižáci všech dob hájili svá tažení proti jinověrcům a jíž si „věřící nacisté“ ospravedlňovali své chování vůči Židům. Tady autor vytrhuje z kontextu, překrucuje a "progresivním" způsobem dnešním liberálům vlastním mluví o křižácích a nacistech.  To je levný výpad hrubě "za hranou" a svědčí o tom, že autor si je dobře vědom slabosti svých argumentů. Jedná se možná i o maskovanou kritiku reformované teologie.Vidím v tom i autorovo velmi mělké chápání moci evangelia v životě věřícího. Kdo jednou uvěřil v Krista jako Božího Syna a Spasitele, není "z obliga", je naopak zavázán, je otrokem, je podřízen . . . a to vše proto, že je svázán s Kristem. My jsme v Kristu a On je v nás. To, co se stalo "mimo nás" , působí "v nás". Bojujeme "boj víry" v moci a skrze vzkříšeného Ježíše Krista, který v nás působí svým Duchem."Cesta kříže" není možná bez "oběti kříže". Není možné Krista následovat bez toho, abychom přijali Jeho identitu skrze víru v Jeho zástupnou oběť a vzkříšení.Z evangelijního svědectví o Kristu i z významových konotací biblického výrazu víra, jež se snaží respektovat i překlady, jednoznačně vyplývá, že víře v Kristovu oběť je třeba rozumět v kontextu povolání k věrnosti. I víra jako věrnost je dar, něco, co hříšník získává z Boží milosti a v čem jedině z této milosti také setrvává. Proto stavění věrnosti „cestě kříže“ do protikladu s vírou v Kristovu oběť se nemá v celém Novém zákoně čeho dovolat. To první z toho druhého automaticky nevyplývá. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom v Novém zákoně tolik napomenutí a výzev na adresu Božích dětí. To jsou takřka beze zbytku napomenutí týkající se způsobu života, nikoliv obsahu víry jako věrouky. To, co nám Bůh ve svém Slově a především skrze Ježíše Krista jako Pána předává a k čemu nás zavazuje, není “správná věrouka“. Autor tu podsouvá něco, co nikde nebylo řečeno. "Cesta kříže" není v protikladu s vírou v zástupnou oběť Kristovu. Bez přijetí Kristovy oběti vírou je však jakýkoli pokus o následování Krista bezvýsledný a marný a z křesťanství se stává jen další náboženský systém.Baptisté, kteří se k původnímu reformačnímu radikalismu – a skrze ně k biblickým formacím Božího lidu – hlásí, představují dnes spíš hnutí než denominaci. To hnutí zahrnuje i jiné komunity, které se příležitostně profilují jako „církev věřících“ (believers’s church) či jako stoupenci „baptistické vize“ (baptist vison). Jejich pojetí církve si osvojují i mnozí „evangelikálové“ a nejednou i jedinci (včetně významných teologů)z jiných tradic. Ti baptisté, kteří na úsilí prezentovat novost této cesty i jako kolektivní novost – jako nové paradigmatické společenství – rezignovali (možná proto, že budou pokládáni za „sektáře“) a střežili víceméně jen odkaz svobody (náboženské svobody, svobody místního sboru, svobody ve výkladu Bible a svobody individuálního svědomí), na radikální reformaci (anabaptismus) vědomě nenavazují. Obvykle se proto pokládají za protestanty, kteří mají své „specifické důrazy“. To z hlediska těch prvních znamená určitou ztrátu, ale není to původnímu baptismu tak cizí jako fundamentalistická věrouka, dovolávající se populisticky „Božího slova“ a „evangelia“ proti tzv. „lidskému rozumu“ – bez jakékoli spojitosti s odkazem Ježíšovy cesty. To je upadnutí do „náboženství dozoru a manuálu“, špatně odlišitelného od manipulujících ideologií, které nemá s biblickým svědectvím o povolání a formacích Božího lidu nic společného. Není to ono živé Boží slovo, které sráží tak, že zároveň pozvedá, které sevře, aby vychvátilo a tím uschopnilo k intuitivní a vynalézavé lásce. S teologií jako odpovědnou reflexí této Boží osvobodivé řeči se takové náboženství zcela míjí. To, že tomu propadli někteří baptisté a dokonce i někteří jejich teologové, z toho legitimní teologii (o baptistické teologii ani nemluvě) nedělá. Baptisté (nebo spíš „baptisté“), kteří jsou věroučnými fundamentalisty bez jakéhokoli zřetelného vztahu k baptistické tradici, pro něž je „křest věřících“ jen dalším požadavkem či příkazem „svrchované moci“, jsou v baptistických denominacích podle všeho jen náhodou (nebo spíš nedopatřením) a mohli by být zcela dobře „doma“ i jinde. To by si měli uvědomit především ti, kdo se na rozdíl od komentátora „rakato“ a jemu podobným k baptismu – včetně jeho mezinárodních struktur a projektů – rádi znají. Baptisté, kteří se k původnímu baptismu (anabaptismu) hlásí a snaží se na ně nějak tvořivě navazovat, si ovšem nemyslí, že snědli všechnu moudrost a jsou otevřeni dialogu s jinými tradicemi i s jinými baptisty o tom, co je autentické křesťanství, resp. autentické křesťanské svědectví okolnímu světu. Jsou daleci toho, aby se od nich distancovali pro jejich (někdy i velmi diametrálně) odlišné názory. Vědí, že i ti, s nimiž se názorově neshodnou, je mohou někdy dokonce zahanbit svou praktickou věrností onomu modelu, ke kterému se hlásí a který teologicky zastávají oni sami. Popis a rozbor baptistů rád ponechám autorovi. Nutno však podotknout, že nevidím jako nějaký handicap nebo nedostatek u těch, kterým autor říká "fundamentalisté",  který by spočíval v tom, že by mohli být doma i v jiné denominaci než baptistické. Měřítkem nejsou denominační historie nebo postoje, nýbrž zvěstovaná a prožívaná pravda Písma. Zcela určitě není směrodatná "věrnost" nějakému "modelu".  



Re: Re: Biblické křesťanství, teologie a baptisté (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: rakato v Pátek, 31. květen 2019 @ 18:46:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nevím, v čem je problém. Z komentáře vidíte jen malou část a když kliknete na přečtení celého příspěvku, nikam se nedostanete. Klikněte na "odpovědět" a příspěvek se ukáže celý. 


]



Nastavení zobrazování kometářů (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Mainstream v Sobota, 01. červen 2019 @ 16:39:54 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pro ty, co mají problémy se zobrazením dlouhého komentáře, doporučuji upravit si nastavení komentářů:

v menu na horní liště naklikejte Systém / Osobní nastavení Notabene / Nastavení komentářů - zde nastavte Max délka komentáře na 20480 bytů a pak Uložit změny



Re: Nastavení zobrazování kometářů (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: rakato v Sobota, 01. červen 2019 @ 17:33:58 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Díky !


]


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.12 Seconds