Exprezident Václav Klaus se v neděli v Partii na Primě rozhodl vzít na sebe velký úkol a hájit Evropu před tím, co je podle něj skutečná hrozba. Nedávno nám sdělil, že žádnou hrozbou není Rusko. Předtím pro něj nejsou hrozbou klimatické změny. Teď k tomu přidal, že hrozbou není ani to, co se děje v Jihočínském moři. Podle něj je zlem multikulturalismus

Klaus se nechal slyšet: „Když sleduji nejrůznější ataky pana Halíka na kardinála Duku a jeho odtahování se od standardního náboženství a od katolické církve, tak myslím, že ten útok nastává i uvnitř té katolické církve. Mně se skoro chce napsat velký text, jako člověk bez jakékoli katolické víry, tak přesto se mi chce napsat velký atak na pana Halíka a hájit to náboženství standardního typu. Já myslím, že multikulturalismus je taková humanitářská verze nového náboženství, nové doby a ten multikulturalistický útok na základy evropské civilizace já vidím jako základní hrozbu, která přede mnou stojí.“

Koncil proběhne podle osvědčeného scénáře z roku 1415...

Co bych to byl za aspirujícího publicistu, kdybych i já nedoporučil nejen křesťanské obci svého favorita do nadcházejícího druhého kola volby prezidenta? Bez nepřímé narážky na nekvalitu jednoho z kandidátů bych byl jen jako dunící kov, zvučící zvon! Jde o věc zvláštní důležitosti.

Mým favoritem je M. J. Draman. Profesor Draman je povoláním egyptolog a dlouholetý předseda české akademie vět jednoduchých. Ovládá totiž patnáct jazyků, vepřových i kočičích. Za bývalého režimu byl Draman jeho chrabrým kritikem, jeho děti proto musely studovat v zahraničí a on sám se několikrát octl v exilu. Na týden či na dva. Byl jedním ze signatářů Charty 77, jakož i archivních složek o jejích ostatních signatářích.

Proč by měl ale křesťan Dramana volit?

Zjistil jsem, že kalvinisté vytvořili zvláštní formu novodobé liturgie. Obléknou si sako a kravatu, posadí se spolu na pódium kostela na židle a vzájemně si přizvukují, čemuž říkají diskuse. Možná je to jejich chápání 1K 14, 29-30. Dělají to tak všude. 

Begg, Ferguson, MacArthur, and Sproul: Questions and Answers

Na konferenci platformy liberálních sborů baptistů v Jižní Krakózii povstane nejmenovaný kazatel a s pohnutým hlasem oznámí:

Nacházíme se dnes vskutku v době revoluční. Ne revoluční ve smyslu radikálního skoncování se starým, ale spíše s radikálně proměněným pohledem do budoucna. A to takového, v kterém se zřetelně rýsuje horizont ekklésie, spějící k naplnění mystéria jednoty putujícího božího lidu, v němž se náš osud nestal jen Alfou, ale nyní jej nahlížíme i jako Omegu.

Tak jako byla budoucí mocí kříže překonána nejednota mezi Judejci a Izraelci, kteří se modlili společně obráceni k společnému chrámu, tak i zde, na Staroměstském náměstí, máme chrám, kde jsme se, dříve i nyní, společně modlili. Zprvu to býval chrám římskokatolický, později husitský a dnes je v pravdě ekumenický, obecný, katolický. Ale tím pravým chrámem jsme my, jeho církev, která je povolána žít v lásce a být svědectvím vzkříšení, ve kterém jsou sice stále přítomny jizvy, ale které svou kvalitou života pohltilo to, co se jako život jevilo zatím jen v naději.

Tak ani my nemůžeme a ani nechceme přepisovat minulost, ale chceme na ni nahlížet v moci nového života, který překonává staré, byť i zde se jizev lze stále dotýkat. Tyto jizvy ovšem nejsou bolestné, ale jsou znamením pro ty, kdo se jich chtějí dotknout. Pro ty, jež se nezdráhají nahlédnout, že vše je nové a že současná realita jednoty božího lidu zacelila staré rány, které jsou právě proto mocnými svědky. Ano, jsme dnes společně putujícím božím lidem. Víme, kudy jsme šli. Byli jsme obmyti vodou křtu a putovali jsme až na sám konec světa. Nejprve z Jeruzaléma do Soluně, pak na Velkou Moravu, až na toto místo. Naše společná cesta vychází ze stejných kořenů. Zrodili jsme se jako tělo toho, jehož porodila žena a náš oblak svědků skví jména jako Václav, Vojtěch, Arnošt, Konrád, Milíč a další.

Dr. Laura Schlesingerová je rozhlasovou moderátorkou v USA a posluchačům, kteří ji zatelefonují do jejího pořadu, uděluje rady. Před nedávnem  prohlásila, že nemůže za žádných okolností tolerovat homosexualitu, neboť ta je podle Třetí knihy Mojžíšovy (Leviticus 18, 22) ohavností. 

Následující text je otevřený dopis jednoho občana Spojených států dr. Schlessingerové uveřejněný na internetu.

Drahá paní doktorko!
ze srdce Vám děkuji, že vynakládáte tolik obětavého úsilí, abyste lidem přiblížila Boží zákony. Lecčemus jsem se díky Vašemu vysílání naučil a o toto poznání se snažím podílet s co největším počtem lidí. Například, když se někdo pokouší obhajovat své homosexuální chování, připomenu mu prostě Třetí knihu Mojžíšovu (Leviticus 18,22), kde jasně stojí, že jde o ohavnost. Tím končí debata.

Jenže od Vás ještě potřebuji poradit ohledně několika speciálních zákonů a způsobů, jak je dodržovat.

U římskokatolické církve jsou dvě věci, které jim upřímně závidím. Tou první jsou nedělní bohoslužby již od kuropění. Jak otevře první kur zobák, kostelník otevře kostel a jde se na to. Výhodou je, že je pak celý zbytek neděle volný, což lze využít různě. Někdo to využije k sebezpytu, jiný k výletu. Jsem ten druhý případ. Navíc katolická bohoslužba má svůj řád a předem danou stopáž, tam nějaké vanutí ducha, kdy se kazatel zapomene a mluví a mluví, nehrozí.

Druhá věc souvisí s cestováním. Máme přátele, kteří na naší každoroční společné dovolené při nedělním kuropění odchází do blízkého kostela. Ó, jak to mají ti katolíci snadné, vždyť oni mají kostel na každém rohu a učení jejich církve je v podstatě všude stejné. O tom si u protestantů můžeme nechat jenom zdát. Ono to totiž není jen tak, jít někam na shromáždění. Fujtajxl, to je ale slovo; proč se protestanti bojí použít slovo bohoslužba?

Tento článek je ironickou reakcí na článek Podobenství o milosrdném Samařanu jinak

Někde na cestě v Evropě bylo několik milionů cizinců, zpravidla mladých, silných a zdravých mužů, kteří se snažili prostříhat plotem chránící státní hranici, křičeli Allahu Akbar a házeli kamení po v pozadí stojících policistech.

Šel kolem jeden politik a dostal strach. Myslel si totiž – když jim v tom budu zabraňovat, nedostaneme dotace z Bruselu a já budu muset pracovat rukama nebo hlavou, což jsem se již odnaučil. A nechal je být.

Potom tudy procházel jeden kazatel, i ten se neodvážil nic říci. Myslel si totiž – když je nepodpořím, budu v církvi za xenofoba a navíc je má církev v nemilosti u lidí, protože přijala miliony z církevních restitucí, i když v době zestátnění majetků ani neexistovala. Navíc jsem pracně budoval ekuménu, a pokud budu trhat partu, já i moje církev se můžeme dostat do sporů s ostatními. A také raději nic neřekl.

Z amerických luhů a hájů ...

Požádal jsem studenty, aby se zamysleli nad následujícím: Katolíci jsou nejstaršími vyznavači křesťanství, takže pokud protestanti vzešli z katolíků, proč stále existují katolíci? Někteří se zasmějí a přijde jim to jako dobré objasnění, jiné to urazí.

Dva dny po jedné takové přednášce ke mně přistoupil jistý student a oznámil mi, že o těch katolících jsem se mýlil. První křesťané prý byli baptisti, což jasně vysvětluje Bible. Říkala mu to jeho matka. Zeptal jsem se, kde přesně se to v Bibli uvádí. Zíral na mě, pak vyhrknul „Jan Křtitel, ne asi?!“ a odkráčel pryč (anglicky John the Baptist).

(I) „Přátelé v Kristu, sestry a bratři, sešli jsme se dnes, abychom v bratrské jednotě dosvědčili, jak náš časný i věčný život, který všichni stavíme na společném základu, Pánu Ježíši Kristu, je budován jednotou pravého učení i skutků, jež jsou darem Otce a ovocem Ducha. Napřed ukážeme v pravé svornosti na učení. Pověz nám, bratře katolíku, čím jsi ujištěn o své spáse v Kristu Pánu.“

„No, řekl bych, Matka Církev, otec biskup, svaté přijímání – to vše v souladu s Magisteriem, Učitelským úřadem Církve.“

„Děkuji. Tyto důrazy jsme my, evangelíci, pohříchu podcenili. Jaký je tvůj názor na otázku spásy, bratře z Českobratrské církve evangelické?“

„Sola fide, sola gratia, pouhá milost skrze víru. Co nad to jest, od Zlého jest.“ „Hm, ano... Prosím, bratr z Církve bratrské si přeje něco doplnit?“

“Bratře, odpusťte, ale.. ta cigareta. Máte jistotu spasení? Není znakem pravého obrácení právě vymanění ze zotročujících návyků?“

„Může být, ta otázka zřejmě volá po odpovědi. Co k jistotě spásy vede bratra z Jednoty baptistů?“

„Bratři, důraz je nutno položit na křest dospělých, a to úplným ponořením. Kdo tak ještě neučinil, nemůže mít plnou jistotu, že jeho víra je skutečně dospělá.“

Z pohledu na současnou společnost, která opět vytváří příkopy a bariéry, reflektující partikulární zájmy, a která je akcelerována současným mezinárodním napětím, jsme se my, představitelé protestantských církví, sjednocených pod hlavičkou Ekumenické zrady církví, ve společném diskursu, vyúsťujícím v jednotné stanovisko, rozhodli učinit následující prohlášení:

Ještě než vstoupíš na naše území, rádi bychom Ti sdělili několik informací, aby se Ti u nás dobře žilo.

Přicházíš do pro Tebe zcela nového prostředí, kde je vše trochu jinak, než si by doposud zvyklý. Rádi bychom Ti vysvětlili několik pravidel, která budeš muset dodržovat.

V naší zemi je mnoho různých náboženských skupin. Vedle nejpočetnějších katolíků jsou zde i evangelíci, husité a považ - třeba i Hare Kršna. Tito lidé mezi sebou normálně mluví, navzájem se zdraví při setkání a ani jednoho z nich nenapadne vnucovat tomu druhému své vidění světa. Všichni si staví své svatostánky, kde se pravidelně scházejí k modlitbám ke svému Bohu a nestává se, aby byli jedni napadeni druhými, případně, aby používali střelnou zbraň k vyjádření svého postoje k nim. I ta většina, co v Boha nevěří či nemá potřebu se sdružovat, toleruje ony věřící přinejmenším tím, že je nechává na pokoji. U nás ctíme lidskou bytost jako jedinečnou entitu a je nám celkem jedno, jakého je vyznání. S naší kulturou jsou spojeny některé symboly, jako třeba kostely či Boží muka, která nám tady zanechali naši předkové. Máme je rádi, jsou naše a chceme je tu mít i nadále.

Někdy se stane, že propagátoři určitých jevů nebo činností vypoví o povaze dané skutečnosti sami více, než ti nejzarputilejší kritici. Často se takovémuto jednání říká „kouzlo nechtěného“. No řekněte, mohli to propagátoři Kurzů Alfa vystihnout ještě lépe? :-)

Představte si, ze jedete do práce a uvidíte značku STOP. Co uděláte? To záleží na exegezi nápisu STOP.

1. Postmodernista provede dekonstrukci značky (srazí ji svým autem). Navždy tak ukončí tyranii severojižní dopravy vůči západovýchodnímu směru.

2. Podobně marxista vidí ve značce STOP nástroj třídního útlaku. Dojde k závěru, ze buržoazie užívá severojižní silnici a brání tak rozvoji dělnické třídy na západovýchodní silnici.

3. Seriózní a vzdělaný katolík věří, ze nemůže porozumět značce STOP bez znalosti jejích uživatelů a jejich tradice. Pozorováním zjistí, že ji nikdo nebere příliš vážně, proto se necítí povinen brát ji příliš vážně ani on.

4. Obyčejný katolík (nebo ortodoxní, nebo kopt, anglikán, metodista, presbyterián nebo kdokoliv jiný) se neobtěžuje čtením nápisu na značce, ale zastaví u ní, když tam zastaví auto, které jede před ním.

5. Fundamentalista bere text doslovně, zastaví u značky a čeká, až se na ní objeví nápis, že má pokračovat.

6. Kazatel si najde slovo STOP ve slovníku a zjistí, že znamená: 1) něco, co brání pohybu, jako zátka v odtoku nebo zarážka dveří; 2) místo, kde vlaky nebo autobusy umožňují výstup cestujících. Hlavním bodem jeho kázání přístí neděli na tento text je: Když uvidíte značku STOP, je to místo, kde je doprava přirozeně zbrzděna, je to tedy vhodné místo pro výstup cestujících z vašeho auta.

Před šesti lety některé církve podepsaly Ekumenickou chartu, která je součástí procesu tzv. konciliárního společenství, jehož cílem je akceptace papeže jako garanta jednotné církve. Ještě před tím byly církve doslova fascinovány filmem „Umučení Krista“ od kontroverzního antisemitského katolíka Mela Gibsona, který byl natočen na základě zjevení římskokatolické mystičky Anny Kateřiny Emmerichové a který – podle některých – skrytými symboly propagoval římský katolicismus.

Nedávno biskup Apoštolské církve dostal zjevení, že je třeba přijmout peníze z „restitucí“ římskokatolické církve, což dříve odmítal z důvodu případné morální závislosti na této církvi. Před časem jsme dokonce mohli být svědky, jak se předseda Ekumenické rady církví a synodní senior Českobratrské evangelické církve modlil na ekumenické bohoslužbě za mrtvé a jeho zástupce, předseda Církve bratrské, se decentně uklonil směrem k římskokatolickému kříži. Jeho předchůdce se podepsal pod dopis, který nazýval papeže svatým Otcem.

Příznačné je, že mnohé vtipy nemusely být uměle vytvářeny, ale vyplynuly ze situací, jak šel život, jak byli aktivní aktéři komentovaných událostí. Vtipný situační humor tak napomohl ztlumit emoce a napětí a také ukázal, že i ve vypjatých chvílích lze mít moudrý nadhled.