Testem pravdivosti libovolné myšlenky (resp. učení, tvrzení či zásady) je podle pragmatismu praktický důsledek jejího uplatnění, tj. efekt praktického jednání na jejím základě. Je-li tento efekt v souladu s našimi představami, přáními a očekáváním, pak je myšlenka pravdivá. Pragmatik řekne, že taková myšlenka "funguje".
To, co "funguje" pro někoho, však nemusí "fungovat" pro jiného, protože každý má jinou zkušenost, jiná přání, jiné touhy. Např. o pravdivosti zásady "baptisté nepřijímají peníze od státu" nerozhodne pragmatik zvažováním východisek a prověřováním premis, z nichž by měla vyplývat. Místo toho se zabývá jejími praktickými důsledky, porovná je s praktickými efekty opačné zásady ("baptisté přijímají peníze od státu") a přemýšlí, která z obou zásad v praxi "lépe funguje". O ní pak řekne, že je pravdivá, správná, podle Božího záměru. Ani chování není správné či nesprávné, není dobrem či zlem na základě nějakého principiálního kritéria.
Nic však podle pragmatismu neplatí absolutně, protože každá konkrétní situace v daném čase a prostoru vyžaduje nové "experimentování," které ukáže co v daném konkrétním jednotlivém případě "funguje." Může sice vyslovovat obecné závěry, ale je třeba je neustále měnit a přizpůsobovat konkrétním historicko-církevním podmínkám.
Pragmatismus, jako filozofie popírající nejhlubší základy baptistického poznání, je křiklavým subjektivismem, a to jak v oblasti principů, učení a zásad, tak v oblasti morálních hodnot. Zatímco jeden tábor pragmatiků hlásá individuální subjektivismus (co "funguje" pro mě, nemusí "fungovat" pro tebe), moderní pragmatismus podporuje společenskou verzi subjektivismu (pravda a dobro je vše, co "funguje" pro nás jako celek, pro kolektiv, pro "církev"). Pokud tedy praxe nebaptistické politiky přijímání peněz od státu uspokojuje představy a přání VV BJB, vedení sboru, nebo alespoň "demokratické většiny," pak je přijímání peněz od státu pravdivou myšlenkou a je dobrem, protože "funguje."
Přestože pragmatismus jednoznačně ovládá (nejen) stávající VV a (nejen) finanční politiku některých sborů, zdá se, že stoupenci dotací neumějí komunikovat s jinými baptisty proto, protože nevědí, že je možné být jiný než jsou oni.
I když řada stoupenců dotací soustavně infikuje naše sbory a jejich finanční politiku v duchu pragmatismu a chtěla by smazávat rozdíly mezi faktem a fikcí, dobrem a zlem, pravdou a nepravdou, zdá se, že se velká část baptistické veřejnosti (naštěstí!) stále ještě drží zdravého baptistického základu a svých baptistických kořenů.
I u nás tedy musí sbory čelit pragmatikům a všem ostatním subjektivistům, kteří za základ všeho považují "empirii" a kteří o jakémkoli mechanismu, který uspokojí arbitrární přání lidí, řeknou, že "funguje."