Článek br. Bitranina je jistě zajímavý z hlediska historie baptistů, ale dost povrchní. Přechází bez povšimnutí skutečnost obrovského rozdílu mezi baptisty anglickými a baptisty polskými – respektive později českými. První neměli kazatele, druzí ano. Jejich vnitřní organizace sboru  v podstatě vůbec není srovnatelná. Češi navazovali zčásti na Jednotu bratrskou, kde se uznávaly důrazy, které s původním baptismem měly pramálo společného.

  Je s podivem, že br. Bistranin si neodpustí poznámku o tzv. pragmatismu některých současných baptistů. Ani já se nepovažuji za pragmatistu – byl jsem tak jen jinými označen.

A další poznámka se týká toho, kdo se dnes může považovat za baptistu a kdo ne. Současný český baptista musí podle něj uznávat několik nepřesně definovných důrazů původních anglických baptistů, jinak nemůže být baptistou.

   Br. Bistranin je právník, takže bych od něj očekával, že bude přesně definovat, co znamená odluka církve od státu v zásadách dnešních českých baptistů a vezme na vědomí, že současná organizace sborového života českých baptistů počítá i s kazatelskou službou na plný úvazek.

Historie je v mnohém ohledu poučná, ale nemůže být měřítkem současnosti.