Patřím ke generaci, která zasedla před katedru Jana Hellera před čtyřiceti lety. Téměř tak dlouho trvalo i naše přátelství – nejprve jako žáka a učitele, potom jako kazatele sboru a učitele-poradce, nakonec coby dvou kolegů na fakultě. Od počátku byl tím, kdo mě z mých učitelů na KEBF v mém vlastním teologickém hledání nejvíce inspiroval a ovlivňoval, třebaže měl tehdy na starosti jen výuku latiny, biblických jazyků a religionistiky. Ostatní mě lecčemu naučili, někteří (Molnár a Lochman) mi trvale imponovali svou vzdělaností a mistrovstvím svého přednesu, ale jen u Hellera jsem naplno vnímal dobrodružství teologie.

Nepřímo mě tak on – biblista – utvrdil v orientaci na systematiku. Sám své původní teologické barthovství spíš postupně opouštěl ve prospěch tillichovského reagování na otázky a bolesti světa, ale Barthův ideál badatele, jehož poznání vyúsťuje v kázání, ztělesňoval jako nikdo jiný v jeho blízkosti. Přitom se nevyhýbal žádným otázkám a byl otevřený i radikálně novému i riskantnímu – dokonce je sám mezi námi někdy testoval.

Proto se mi stal nadlouho i nepostradatelným důvěrníkem v mé začínající duchovenské praxi. Působil jsem v denominaci, kde teologie byla často diletantsky zatracována a nahrazována bojovnou citací biblických pravd a zvěstování evangelia ustupovalo útokům na city, a i když v globální šíři se zde „setba noci" pokusila vytlačit „setbu dne" až mnohem později, cítil jsem povinnost ochránit pastvu mně svěřeného houfu před nevýživným „býlím" stůj co stůj – i za cenu hrozící izolace.

Jan mi v tom byl ochotným a pohotovým a především obdarovaným spojencem. Jeho častá hostovská kázání i besedy se stárnoucími „třicátníky" mi byly v době, kdy jsem se ještě musel zbavovat manýr diplomovaného všeználka, nezadatelnou výpomocí; umožnily postupně i těm nejprostším rozlišovat zrno od plev a přispěly nemalou mírou k tomu, že „Topolka" se pro mnohé stala aspoň na čas jakousi oázou ducha. Nechyběli tu ani takoví, kteří k tomuto věrozvěstovi „odjinud" sami přilnuli jako ke svému duchovnímu rádci. Jeho „působení" v této nepočetné, ale přitažlivé – z některých stran naopak trvale přezírané i podezírané – komunitě přetrvalo i mé vlastní.

Později jsem spíš už jen s porozuměním sledoval jeho neutuchající popularitu a ovšem i jeho statečný boj s neduhy i ochabováním těla, a s radostí přijímal zprávy o jeho náhlém „ožívání" při diskusích s odborníky mladší i nejmladší generace. Byl to teolog „od pánaboha", a jako na takového na něj nikdy nezapomenu.