Notabene - Hydepark baptistů - Reakce kazatele Blahoše Fajmona na otevřený dopis kazatele Pavla Coufala

Milé sestry a bratři,
nejprve bych chtěl poděkovat bratru Pavlovi, za jeho odpověď na výzvu sboru v Praze 4 na Topolce. Třebaže nevybízí k dalším reakcím, chápu jeho dopis jako součást probíhajícího rozhovoru, který nám snad může pomoci lépe porozumět situaci, ve které se nacházíme.

Dovolte mi prosím připojit pár poznámek. V rámci rozumného rozsahu a struktury jednoho dopisu není možné reagovat na všechny podněty, které by si nějakou odpověď zasloužily. Pokusím se tedy dotknout bodu, který se mi jeví jako nejpodstatnější. Začněme od té části, ve kterém se dočítáme o "základních otázkách věrouky, či pohledu na duchovní život křesťana". Domnívám se, že dopis topoleckého sboru je strukturován podle "zásad a stanovisek" právě proto, že v nich - jako baptisté - nalézáme shrnutí společných východisek pro naše rozhovory. Tam, kde se težiště rozhovorů, rozhodování a jednání přesouvá jinam, ztrácíme (jak se ukazuje) jeden z důležitých základů pro vzájemné porozumění. V tom sdílím (dle mého pozorování společně se značnou částí Libereckého sboru) obavu Vsetínských a Topoleckých.

Dopisy Vsetínských i Topoleckých se pokouší poukázat na pozorování určité vnitřní proměny toho, co je pro některé sbory BJB zásadní. Zvláště pak zdůrazňují to, odkud jsme se jako BJB posunuli (tedy baptistické zásady). Obsahem tohoto dopisu je propátrávání toho, kam se některé sbory BJB posunuly. Tedy pokus naznačit dojem z toho, jaké se zdají být ony "nové zásady", ke kterým se někteří přiklání.

V těchto souvislostech je velmi zajímavé povšimnout si Pavlova vyjádření toho, jaké konkrétní problémy mu přicházejí na mysl tehdy, když zmiňuje "základní otázky věrouky, či pohledu na duchovní život křesťana". Chápu, že zde nejde o nějaké systematické pojednání, ale o spontánní vyjádření konkrétních případů, ve kterém autor zmiňuje to, co mu připadá důležité a především - živé. Je to zejména - (1) postoj k registrovanému partnerství homosexuálních dvojic, (2) vyznání, že Bible je Boží Slovo a (3) členství v evangelikální alianci (misii, kterou Pavel zmiňuje v závěru svého dopisu se budeme věnovat později (4)).

S jistou mírou nadsázky a zjednodušení by se dalo říci, že tímto výčtem jsou velmi trefně nastíněny některé z oněch jiných, nových "zásad". Právě k těmto "zásadám" se - jak se zdá - některé sbory přiklánějí. Slovo zásady píši v uvozovkách proto, že správné postoje, týkající se těchto problémů na jednu stranu nejsou zásadami ve smyslu orientačních bodů, které vznikly systematickým vytěžením Písma (jako právě například 1. příloha Ústavy BJB "zásady a stanoviska"). Na druhou stranu ale plní funkci takovýchto orientačních bodů - tedy (např.) stávají se měřítkem pravověrnosti, jednoty a zabezpečením základu možné spolupráce.

Dále se budu snažit vysvětlit, proč se nemohu s těmito novými "zásadami" ztotožnit a zároveň bych chtěl prokázat, že můj nesouhlas automaticky neznamená že usiluji o to relativizovat, vyprazdňovat a snižovat autoritu Písma.

Má hlavní výhrada se netýká ani tak obsahu těchto bodů, tedy konkrétních "správných odpovědí" (moje postoje jsou spíše konzervativní) - ale právě jejich orientující funkce, ve které prakticky nahradily původnější baptistické důrazy.

Nyní k jednotlivým bodům...

(2) Bible je Boží Slovo

Pavel (s lítostí) konstatuje, že někteří kazatelé mají problém spontánně vyjádřit, že "Bible je Boží Slovo". Rád bych doplnil to, že i naše zásady a stanoviska mají podobný "problém". Otázkou zůstává, zda je to výraz neúcty, odklonu, zpovrchnění a relativizace Písma - jak to naznačuje Pavlův dopis. Dovolím si oponovat - mám za to, že vyjádření 1. a 2. bodu zásad a stanovisek je věrnější ke svědectví Písma a uctivější k Božímu Slovu, než tvrzení "Bible je Boží Slovo". Tyto úvodní body totiž berou v potaz svědectví Písma, ve kterém čteme o "vtělení", nikoliv o "vknižení" Slova. Tak se připojují k hlasu Písma, které nás učí, že vrcholným vyjádřením Božího Slova je Ježíš Kristus.

Druhý bod, který nebudu citovat, ujasňuje roli Písma, jeho normativitu a stručně naznačuje i význam Ducha Svatého a společenství vyznávající církve pro slyšení Božího Slova. Nahrazovat toto z pohledu teologie a biblistiky poměrně precizní vyjádření větou "Bible je Boží Slovo", je podle mě - přinejmenším zjednodušující.* Zvlášť tehdy, jestliže jediným praktickým dopadem, který většinou u tohoto tvrzení pozoruji je právě jeho sociální funkce rychlého rozdělení na ty, kteří tuto větu impulsivně zopakují (a proto patří "k nám") a na ty ostatní. Mám za to, že podle Písma "k nám" patří ti, kteří vyznávají "Ježíš je Pán".

(1 a 3) Postoj k homosexuálnímu partnerství a ČEA

Dalším bodem který je vnímán jako "zásadní" je postoj k registrovanému partnerství homosexuálů, potažmo k homosexualitě obecně. Kladu si otázku nakolik diskuse o tomto tématu vyrůstá z konkrétních situací, na které naráží místní sbory a na kolik je implantovanou problematikou, jejíž řešení (v obou extrémech na rozmezí přijetí-odmítnutí) je diktováno postojem většinové společnosti. Nevím proč bychom právě v době, kdy jsou věřící většinovou společností vnímáni především jako ti, co jsou "proti homosexuálům", měli toto zjednodušení povtrzovat tím, že budeme o postoji k homosexualitě uvažovat právě v souvislosti se "základními otázkami věrouky". Rád bych ale zopakoval - mé postoje v této oblasti jsou spíše konzervativního rázu. Netvrdím, že rozhovor na toto téma není důležitý, nemohu se ale ztotožnit s tím, že by měl mít zásadní význam pro vnímání naší identity, nebo vymezování hranic vzájemného přijetí.

Nicméně - dle mého porozumění baptistickým zásadám je nutno zmínit ještě podstatnější výtku, která se dotýká politických důsledků našeho "vyjadřování postoje k homosexualitě", a ještě více otázky členství v ČEA. Věnujme se nyní na okamžik (v současnosti diskutované) zásadě "odluky církve od státu". Ta je - jak se mi zdá (v probíhajícím rozhovoru) vnímána většinou pouze jako jednostranný princip, který má za úkol chránit církev před státem. A vzhledem k tomu, že církvi podle převládajícího přesvědčení v našich podmínkách od státu nic závažného nehrozí, není k němu nyní nutné přihlížet. Dovoluji si ale upozornit na to, že tato zásada nás varuje také před nebezpečím které se skrývá v opačném směru tohoto vztahu - tedy před církví využívající státní moci k dosažení svých záměrů. Toto nebezpečí je snad ještě větší. Na rozdíl od situace ve které stát ovládá církvení organizaci - je situace církve požívající přízně státu a užívající politických prostředků "pro Boží království" příjemná a efektivní (nebo alespoň efektní). Právě v době císaře Konstantina vyšlo křesťanství (reformované do státního náboženství) z katakomb a získalo, dnes tolik pozitivně vnímaný, "politický vliv" a širokou členskou základnu. Jak patrně víte, radikální reformace vidí tuto událost jako jeden z největších poklesků církve a jako zpronevěru vůči Kristu, který, pokoušen, odmítl to, že by Božího království a jeho spravedlnosti mohlo být dosaženo s pomocí prostředků politické moci.

A z tohoto (velmi stručně a zkratkovitě načrtnutého) postoje pochází ona ostražitost před snahou kontrolovat "křesťanskost" legislativy a získat (politický) vliv ve společnosti. Zde bychom mohli doplnit ještě mnohé, ale pro přehlednost opakuji pouze jeden podnět, který bych rád doplnil k současné diskusi - a sice právě onu obousměrnost principu odluky církve od státu.

(4) Misie

Poslední poznámka se bude týkat důrazu na misii, který Pavel podtrhuje jako zásadní důraz baptistů. Zde nemohu jinak, než souhlasit. Jen bych doporučil místo slova "misie" užít spíše výrazu, se kterým se v Písmu setkáváme častěji - tedy "svědectví". Termín misie totiž může svádět ke zúžení pojetí svědeckého poslání pouze na oblast tzv. "osobní evangelizace". Takové zúžení snadno zapříčiní to, že přehlédneme další oblasti našeho jednání, které také nesou "svědeckou výpověď". Jednou z takových oblastí může být například postoj k "finančnímu odškodnění církví". Za sebe i za Liberecký sbor vyjadřuji překvapení nad tím, že se v této souvislosti věřejně vůbec neuvažovalo nad možností vyznavačského jednání a velmi konkrétního svědectví (jak vyznání důvěry v Hospodinovu péči, tak i svědectvím o odpuštění), která se nám nabízí v tom, že bychom si tyto peníze nenárokovali. Myslím, že takové svědectví by naší misii velmi prospělo.

Ve svém dopise jsem se snažil vyjádřit k tematům, které (jak tuším) pro některé jedince a sbory zastupují původní funkci baptistických zásad (měly-li kdy tyto zásady ve sborech nějakou reálnou funkci) - tedy dělají si nárok určovat střed a meze naší spolupráce a vzájemného přijetí v rámci BJB. Pokud jsou má pozorování lichá, nebo neúplná, prosím Vás o korekci. Děkuji za Váš čas.

B. Fajmon
(zveřejněno se souhlasem Libereckého staršovstva)

---
*) to, že pokus o preciznější vyjádření vztahu mezi Písmem a Božím Slovem není nějakým "moderním", nebo "liberálním" vynálezem, dosvědčuje i postoj staré Jednoty Bratrské. Lukáš Pražský rozděloval na věci pro spasení člověka postatné (milost Boží, spásné dílo Ježíše Krista a dary Ducha Svatého ze strany Boží a víra, láska a naděje ze strany lidské) a na věci služebné (Písmo, církev a její služebníci, kázání, křest a Večeře Páně). Písmo tedy (ač je dle Jednoty "služebností nejpotřebnější"), není v přesném slova smyslu tím podstatným (tedy Slovem Božím, kterým je dílo Boží v Kristu), ale je tomuto vtělenému Slovu služebným svědectvím.