PROBLÉM SPASENÍ A SBOROVÁ PRAXE
Datum: Pátek, 16. červenec 2010 @ 20:16:00 CEST
Téma: Zamyšlení


V poslední době se setkávám s termínem „spasení“ či „nespasení“ lidé, který se vztahuje téměř výhradně na členy křesťanských sborů, nebo komunit. Protože tento termín v Bibli není, chci se dopátrat jeho smyslu. Cílem této úvahy je zjistit, zda má tento termín vůbec biblické oprávnění a pakliže ano, jaké konsekvence vyplývají z jeho užití, resp. užívání. Mám za to, že jakákoli klasifikace jednotlivého údu Kristova těla musí být prováděna velice opatrně, neboť označím-li někoho za „nespaseného“ pak tím zdůrazňuji rozdíl mezi ním a mnou, který jsem na rozdíl od něho spasený.

V Písmu svatém jsou běžné termíny jako „spasení,“ či jeho opozitum „zatracení.“ Kam však zařadit pojem (stav člověka) „nespasený“? Na obecnou kategorizaci údů kterou vnímám jako úchylku, dle mého soudu přímo navazuje úchylka další, tedy  princip „něco za něco“, kterým se zabývám v kap. 4. Zde volně navazuji na úvahy bratra prof. Hellera.

Obecně mám za to, že pro každého, zvláště pak toho, kterému se dostane poznání, že jeho bližní je na nesprávné cestě, tedy  „nespasený,“ je  permanentní kritická sebereflexe je nutná.
 
2Kor. 13:5 „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli!“

1Kor. 10:12 „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“
 
1Kor. 8:2 „Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba.“
 
I když mě Pán ujišťuje o tom, že jsem spasen, přesto bych to před nevěřícím nezdůrazňoval – abych ho získal, budu zdůrazňovat jen to co je nám společné, zvláště to, že oba!!! máme jednu a tutéž naději v Kristu. Svědectví z pozice nadřazenosti nemůže vést k pozitivnímu výsledku!!!

Hříšnost člověka a jeho jediná naděje jsou popsány v tomto textu Písma:
 
Ř. 3:23,24 „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“
 
Myslím, že spasení je možné chápat jako proces, který má svůj vznik, průběh i konec.

 
1) Vznik spasení
 
Mt. 16:24 „Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mk. 8:34; Lk. 9:23).
 
J. 14:15 „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“

2Kor. 6:2 „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“

Počátkem následování je okamžik vstupu na úzkou cestu. Z Boží strany jde o akt milosti, ze strany člověka o akt důvěry. Čas před tímto okamžikem je pro každého věřícího různě dlouhý – určuje ho Pán. Stejně tak i prostředky Boží milosti, které věřícímu umožní na úzkou cestu vstoupit. 

 
2) Průběh spasení
 
S touto otázkou souvisí i pracovní termín „jistota spasení“, který se též v Písmu nevyskytuje - jde o kráčení s Kristem na úzké cestě. Jistotu, důvěru v Krista, mít musíme – jinak by Jeho následování ztratilo smysl. Z úzké cesty lze sejít; Krista lze odmítnout, či zapřít – spasení v průběhu lidské existence lze docela dobře ztratit.

Jistota spasení je tedy podmíněná - máme ji z Boží milosti jen tehdy, nacházíme-li se na úzké cestě. Mimo Krista, naší jediné Cesty, Pravdy a Života, je iluze, zmar a smrt (J. 14:6).
 
Z úzké cesty lze sejít následkem:

hříchu
bludu
 
HŘÍCH musí být nejdříve člověkem UZNÁN, pak Bohu s lítostí VYZNÁN, a pak na základě upřímné prosby bude hřích z Boží milosti ODPUŠTĚN. Mezi hříchem a bludem existuje určitá afinita: předně v tom, že pokud v nich setrváme, směřujeme ke smrti, pak i např. v tom, že kdo bloudí, též i hřeší, což platí i naopak.

Někdy se stávám svědkem toho, že tomu, komu se v hříchu zalíbilo a nechce se ho vzdát, pociťuje potřebu, své jednání si odůvodnit biblicky tak, že deformovanou, bludnou interpretací biblických textů se snaží dokázat sám sobě, že jeho jednání je s Písmem v souladu. Jinými slovy: snaží se své jednání biblicky „posvětit.“

Ten, kdo sejde z úzké cesty nepropadne okamžitě soudu. Nachází se sice mimo úzkou cestu, ale je mu z Boží milosti darován čas milosti, který má využít k návratu na úzkou cestu. Snad je možno člověka nacházejícího se v této přechodné fázi mimo úzkou cestu označit jako „nespaseného.“ Nevyužije-li totiž čas Boží milosti k návratu, zůstane na široké cestě vedoucí k zahynutí již trvale, neboť pohrdl Kristovou obětí. 
 
Máme-li o někom dar poznání, že je „nespasený“, máme vůči němu též „OZNAMOVACÍ POVINNOST“, o které bude pojednáno v kap. 4B. Nevěřící nebo jinak věřící je nespaseným člověkem automaticky a proto je myslím zbytečné, ho jako „nespaseného“ označovat. 

 
3) Konec spasení
 
Jde o ukončení života věřícího, který se v momentu smrti nachází na úzké cestě. Konec spasení je definitivní, tedy nelze ho již ztratit. Sám Kristus provede věřícího branou smrti k sobě do nebeské slávy.

Mt. 10:22 „ . . ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
 
Ž. 23:4 „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“

2Tm. 4:7,8 „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“

 
4) Princip něco za něco
 
Tento princip oprávněně funguje v sekulární oblasti: dítě se učí proto, aby obdrželo na vysvědčení jedničky; chodíme např. do práce proto, abych obdrželi odměnu, tedy plat; pokud pracujeme lépe a úspěšněji než druzí, můžeme pak očekávat (někdy!) i odměnu mimořádnou. Princip však nelze aplikovat v duchovní oblasti – zde jde o falešné učení, mistrný satanův blud.

Následovat Boha z čistě sobeckých důvodů, tedy proto, že něco obdržím, tedy i  spasení, neboli dostanu za svou práci dobře „zaplaceno,“ je scestné. Pro mne, je sama Boží vůle postačujícím důvodem k jejímu plnění – bez ohledu na to, co to „vynese.“
 
Mám důvod k přesvědčení, že téhož názoru byl i bratr prof. Heller, který ve své knize HLUBINNÉ VRTY (Kalich 2008) napsal, citáty označuji malým písmenem:

a) Právě na tom, kdo chodí s Bohem bez ohledu na to, co mu to vynese, kdo se odevzdává Bohu bez výhrad a bez podmínek, se dějí Boží skutky.“  (str. 26). 
 
kdo chodí s Bohem bez ohledu na to, co mu to vynese.Pro mě osobně je Boží vůle postačujícím důvodem konání. Ten, kdo věří jen proto, že bude spasen a nemá na zřeteli druhé, které má dle svých schopností a možností ke spáse přivádět, se nenachází na cestě, která vede k životu.

b) „Spasení je osvobození od sebe sama. Ba dokonce od zájmu o sebe sama. To je ostře řečeno. Možná, že střílím příliš daleko. Ten, kdo se odváží jít Kristovou cestou, to zpočátku má těžké, ale nakonec na to nikdy nedoplatí. Ale ten, kdo po ní jde, protože to vynáší, ten po ní nejde.“  (str. 292).

Zde bych se soustředil na větu poslední:
 
Ale ten, kdo po ní jde, protože to vynáší, ten po ní nejde.“ 

Tedy ten, kdo kráčí po cestě z čistě sobeckých důvodů, třebas proto, že „ví,“ že mu to vynese spasení – ten po cestě nejde. NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA NELZE ZDŮVODŇOVAT OSOBNÍM PROSPĚCHEM!!!
 
Je zřejmé, že na tento falešný princip chtěl bratr prof. Heller upozornit.

“ – myslím, že víru lze označit za dar i určitý druh vědění. Víra v Boha může být motivována i čistě  racionálně – viz Pascalův argument sázky (v Pensées). Tím nechci tvrdit, že víra v Boha je iracionální – víra je aktem důvěry (viz Abram, 1M. 15:6), kdežto v Pascalově sázce je výsledkem úvahy. Proto byly do biblického učení vloženy pojistky, které spolehlivě vyloučí jakýkoli egoismus.
 
Tím samozřejmě netvrdím, že odměna věrných je nedůležitá.

Mt. 4:19,20 „Řekl jim: Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí. Oni hned zanechali sítě a šli za ním.“
 
Mt. 19:27 „Na to mu řekl Petr: Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“
 
Je zvláštní, že při svém povolání se učedníci na nic nevyptávali – Spasitelova vůle byla postačujícím důvodem k Jeho následování. V okamžiku jejich povolání tedy byla otázka odměny nepodstatná. Teprve později se na ni zeptali. Z toho, že je Spasitel nepokáral, je zřejmé, že jejich otázka byla oprávněná. ALE ODMĚNA NEBYLA PRO UČEDNÍKY  DŮVODEM K JEHO NÁSLEDOVÁNÍ.
 
Mám za to, že sbor ve kterém se každý stará jen o vlastní spasení, lze poznat i podle „třídění“ svých členů, a dále v těchto oblastech:

 
A) Malá citlivost k potřebám těch nejslabších
 
Necítí-li úd sboru opravdový a upřímný zájem, většinou o pomoc nepožádá.

 
B) Absence napomínání při poklescích jednotlivých údů
 
Pokud úd sboru hřeší, nebo bloudí, a někomu to vejde ve známost, vznikne vůči hřešícímu „OZNAMOVACÍ POVINNOST,“ tj. aby byl neodkladně a v lásce napomenut, neboť nikdo neví, kdy jeho život skončí!  Toto je velmi důležité, neboť hřešící si nemusí svůj poklesek vůbec uvědomovat. Napomínající se tak dostává do postavení proroka.
 
Ez. 3:20 „Když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví . . . Jestliže jsi ho v jeho hříchu nevaroval, zemře a nebude pamatováno na jeho spravedlnost, kterou konal, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“

Pokud ale svou povinnost nesplní, sám se stává nespaseným, neboť tak sešel z úzké cesty. Musí pak počítat i s tím, že Boží Slovo je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč (Žd. 4:12) a platí pro něj i bloudícího nebo hřešícího  stejnou měrou – tj. neomezeně!
 
O způsobu napomínání nás informuje Spasitel takto:

Mt. 18:15-17 „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan a celník.“
 
Podobně apoštol Pavel: 1Tm. 5:1; Ř. 15:14; 2Tm. 4:2.
 
Na Spasitelova slova volně navazuje apoštol Pavel:

Tt. 3:10,11Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.“
 
 
C) Absence modliteb za Izrael
 
Jako křesťan se cítím povolán k tomu, abych Jeruzalému na modlitbách vyprošoval pokoj (Ž. 122:6), prosil za jeho vytržení ze soužení (Ž. 25:22), potěšoval jeho lid (Iz. 40:1).

Izrael je zřejmě nejohroženější národ na světě a i proto mají naše modlitby za něj mimořádný význam. Jestliže jsou v našich sborech modlitby za Izrael výjimečné a to i v době nedávné krize, pokusu o prolomení blokády, pak vězme, že jsme zahleděni příliš do sebe. Nebudeme-li žehnat Izraeli, sami nebudeme požehnáni (1M. 12:3)!!!
 
Člověk odůvodňující svou víru (i skutky!) jakýmkoli prospěchem, se nachází na široké cestě, kterou následkem své iluze jako širokou již nevnímá. On sice kráčí mezi biblickými mantinely, které si však stanovil sám, a nikoli Bůh.
 
Vyluštíme-li kryptogram víry odůvodněné odměnou, tedy výroku typu „věřím, protože mi to vynese spasenízjeví se v celé své nahotě sebestřednost, egoismus spojené v principu výhodnosti, tedy NĚCO ZA NĚCO. Je třeba dát veliký pozor na to, abychom se z údů Kristova těla nestali lidé zahledění pouze do svého vlastního spasení.

Apoštol Pavel praví:
 
Ř. 9:3 „Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“
 
VŮBEC NA SEBE NEHLEDĚL - TO JE KRISTOVSKÝ POSTOJ!!!
 
Mt. 16:25 „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“

VŠE DO SEBE ÚŽASNĚ ZAPADÁ!!!
 
Jsem si jist tím, že bychom neměli zdůrazňovat to, že jsme „spaseni“, protože je to pravdy půl. Jsme spaseni z milosti – a to je rozdíl!!!

Ef. 2:8,9 „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“
 
Pokud se termínu „nespasený“ používá v procesu napomínání jednotlivce (paralela s Mt. 18:15-17), je zajisté oprávněný. Pokud však degraduje na zdůrazňování kvalitativního rozdílu, na kategorizaci, nálepkování lidí, stává se projevem duchovní pýchy – a je tedy scestný.

Mt. 7:1,2 „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
 
Měl jsem možnost pozorovat skutečnost, že když napomínající napomíná z nadřazené pozice, pak napomínání nevede k žádoucímu výsledku a může způsobit i ZATVRZENÍ napomínaného.

 
JSME POVOLÁNI:
 
k následování: Mt. 16:24; Mk. 8:34; Lk. 9:23

k hlásání evangelia
: Mk. 16:15; Kol. 1:23

k vydávání svědectví: Sk. 1:8

k uvědomování skutečnosti, že jsme duchovně naroubováni na Izrael a k realizaci všech důsledků z toho plynoucích: Ř. 11; Ž. 122:6; Ž. 25:22; Iz. 40:1; 1M. 12:3 -  
 
 - NIKOLI KE KÁDROVÁNÍ LIDÍ NA SPASENÉ A NESPASENÉ!!!
 
1Pt. 5:5 „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“  (Jk. 4:6).
 
Vzpomeňme na farizea a publikána! (Lk. 18:10-14). Nebo na to, že nepotřebují lékaře zdraví – ale nemocní (Mt. 9:12). Ale tam, kde nás spojuje láska Kristova (2Kor. 5:14), je jakákoli  kategorizace vyloučena.

BohemianAnonymus
 
 
 





Tento článek najdete na Notabene - Hydepark baptistů
http://notabene.granosalis.cz/

Adresa tohoto článku je:
http://notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=2059