Martin Luther King: Teorie a praxe občanské neposlušnosti
Datum: Úterý, 02. listopad 2010 @ 10:12:49 CET Téma: Knihovna
V sedmdesátých letech minulého století ztichla na amerických
univerzitách bouře protestů. Vyčerpaná Amerika jako by hledala mír
a smír s předchozím desetiletím. Na prostranství před univerzitní kaplí
bostonské univerzity vyrostl pomník jejímu nejslavnějšímu absolventovi,
dr. Martinu Lutheru Kingovi, kterého americká FBI vedla na seznamu
nebezpečných agitátorů až do jeho předčasné smrti.
Ten pomník jsem pak míjel několikrát denně cestou z pracovny na
přednášky a zpět – přednášeli jsme tehdy dvanáctkrát do týdne. Nikdy mi
nezevšedněl. Představuje let abstraktně pojatých ptáků vzhůru k nebi.
Mně připomínal metaforu idejí v Rádlově Útěše z filosofie. Dodnes mi ve vzpomínkách připadá úchvatný. Opravdu nic na něm není všední.
Naši afroameričtí studenti tehdy obviňovali univerzitu, že volila
abstraktní pomník jen proto, aby na podstavec v srdci univerzity
nemusela postavit sochu muže s výrazně africkými rysy. Mýlili se. Vždyť
vážený kapitulní děkan Howard Thurman byl sám Afroameričan. Bostonská
univerzita byla od svých počátků ohniskem filosofického směru
označovaného jako americký personalismus. Rasismus tu nikdy neměl místa.
Význam abstraktní plastiky byl jiný. Svým životem byl Martin Luther
King Afroameričan. Patřil intimně Americe své doby a jejím zápasům
o lidskou důstojnost. Přesto svým významem nepatřil jen Afroameričanům.
Nepatřil ani jen Američanům. Patřil utištěným všeho světa, kteří se
odvážili zdvihnout oči k nebi jako ti ptáci na pomníku. Když hovořím
o Martinu Lutheru Kingovi ve vlastech českých, myslím na naše romské
spoluobčany, na vietnamské trhovce a obyvatele našich uprchlických
táborů. Martin Luther King patří všem.
■ ■ ■
Martina Luthera Kinga nejlépe poznáte z jeho kázání. Slavné kázání na
schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu je známé jako „Mám sen“.
Začalo to vlastně v Montgomery v Alabamě 1. prosince 1955, když se
krejčovská pomocnice Rosa Parksová v autobuse veřejné dopravy odmítla
vzdát místa určeného jen pro bílé. Tehdy King, nově povolaný farář
místního černošského baptistického kostela, začal na její podporu
organizovat bojkot veřejné dopravy.
King si byl od začátku vědom, že pokud se jakýkoliv spor stane
střetem hrubé síly, vždycky zvítězí ten, kdo disponuje většími
mocenskými prostředky. To byla na americkém jihu policie. Ostatně
i v případech, kdy obě strany disponují mocenskými prostředky, střet
síly problém nevyřeší, jen zničí předpoklady smírného řešení. Proto se
rozhodl od začátku pro nenásilnou formu odporu, a v tom vytrval. Bojkot
trval déle než rok a vyžádal si nesmírnou obětavost a odhodlání
černošské komunity. Výsledekem pak nebyl masakr jedné či druhé strany,
nýbrž smírná integrace veřejné dopravy.
Ve středu Kingova nenásilného odporu byla základní, přímo biblická
úcta k lidské důstojnosti každého člověka, kterou možná posílila
i zkušenost s filosofií amerického personalismu na Bostonské univerzitě.
Mladí Afroameričané se od něho učili odmítat nedůstojné postavení
diskriminovaných. Odmítli přijmout odvěký návyk, třeba že bufety jsou
jen pro bílé. Zasedli a čekali na obsluhu. Čekali třeba šest měsíců.
Nakonec ušlý zisk přiměl podnikatele, aby diskriminační politiku
změnili.
Nebylo to nikdy snadné. Nárok rasové nadřazenosti zakrývá strach,
a ten má hluboké kořeny. Byly útoky policejními psy i vodními děly, byla
šikana, byly i vraždy, nikdy nepotrestané. V roce 1963 skončil dr. King
sám ve vězení v Birminghamu v Alabamě, kde podmínky byly daleko blíž
těm ruským než evropským. Pak v srpnu zorganizoval protestní pochod
milionu odpůrců rasismu na Washington a tam proslovil své kázání.
Jeho základem byla myšlenka, že Američané tmavé pleti nepřicházejí do
Washingtonu s prosíkem, nýbrž s neproplacenou směnkou. Tou směnkou je
příslib života, svobody a možnosti usilovat o štěstí. To slíbili
zakladatelé Spojených států ústavou všem Američanům bez rozdílu. To je
směnka, se kterou přicházejí tmaví Američané do Washingtonu a dožadují
se jejího proplacení jako směnky na plnost svobody a jistotu
spravedlnosti.
Martin Luther King zdůrazňoval ve svém kázání u Lincolnova památníku,
že tentokrát nepostačí, aby si tmaví Američané ulevili protestem
a vrátili se do navyklých podmínek. Nepostačí nic menšího než plné,
rovnoprávné občanství. Dokud k tomu nedojde, nepokoje budou pokračovat.
Taková byla skutečnost. Avšak věren svému přesvědčení, dr. King varoval
své stoupence tóny biblických proroků: Nepokoušejme se uhasit svou žízeň
po svobodě z kalichu hořkosti a nenávisti. Pamatujme, že naše svoboda
je nerozlučně spjata se svobodou našich bílých bratří. Nemůžeme jít její
cestou sami.
Proto dr. King zakončil výzvou, aby se jeho posluchači vrátili do
života a prosazovali v nedůstojných podmínkách lidskou důstojnost.
Nebude to snadné, varoval, ale nezasloužené utrpení vykupuje. Vede nás
sen o Americe, kde rovnoprávnost bude samozřejmostí, kde potomci otroků
a otrokářů usednou u jednoho stolu jako sestry a bratří, kde děti černé
i bílé si podají ruce bratrství. Vede nás sen. Uzavřel citátem
z tradiční písně dosud bílých Američanů, „Rozezvučte svobody zvon!“
■ ■ ■
Bylo to kázání na úrovni Lincolnova projevu na Gettysburgském
hřbitově či Kucinichovy Modlitby za Ameriku. Účastníci v něm prožili sen
svobody a spravedlnosti. Něco se v nich změnilo. Stali se z posluchačů
spoluúčastníky zápasu za rovná práva – a King vystoupil před celou zemí
jako jejich kazatel.
Měnil se i Martin Luther King. Od svých prvopočátků zápasil za práva
všech Američanů ve jménu amerických ideálů. Věřil v Ameriku.
Jenže
v roce 1967 právě tato Amerika vedla v Indočíně krutou, bezohlednou
koloniální válku. Ve Vietnamu umíraly desetitisíce Vietnamců a tisíce
mladých Američanů, z velké části chudých Afroameričanů, kteří se nemohli
vyhnout odvodu vysokoškolským studiem. Americké vládní kruhy válku
bezohledně prosazovaly. Na válkách se vydělává. Pranýřovaly jako zrádce
a přisluhovače nepřítele každého, kdo je kritizoval. Jenže King nikdy
nebyl člověkem vybíravého svědomí. Byl si vědom, jak řekl 30. dubna 1967
v kázání „Why I am against the war in Vietnam“ v kostele Riverside v New Yorku, že někdy nadejdou doby, kdy mlčet je zrada.
Promluvil, a vystoupil otevřeně proti válce. Překvapil pravicové
kruhy, které ho začínaly tolerovat, pokud se staral jen o rovnoprávnost
svých černochů. Prý mír a občanská práva jsou něčím odlišným. Jenže King
prokázal jejich propojenost. Válečné výlohy si vynucují odbourání
sociálních programů. Zabít jednoho protivníka přicházelo tehdy Ameriku
na půl milionu dolarů. Na podporu v hmotné nouzi vydávala Amerika na
jednoho příjemce všeho všudy padesát tři dolarů. Něco tu neklape.
A nejen to. Válka vyžaduje daleko vyšší cenu ve zhroucení morálky.
Posílá mladé Američany tmavé pleti tisíce mil údajně vyvážet svými
samopaly svobodu, která pro ně neexistovala ani v Georgii či v Harlemu.
Učí mladé lidi násilí jako přijatelnému nástroji sociální změny. Martin
Luther King se snažil učit je nenásilnému obcování, Amerika je učí
pravému opaku. King si byl vědom rozporu, když ho vládci amerického
tisku chválili, dokud zastával nenásilný postoj vůči brutálnímu šerifovi
Bull Connorovi v Selmě, ale začali ho proklínat, když zastával tentýž
nenásilný postoj k malým snědým vietnamským dětem. Amerika se stala
největším šiřitelem násilí na světě – ve jménu svobody! Celá společnost
zešílela válkou.
King vždy ve jménu lidské důstojnosti vládnoucích i ovládaných
napadal pokrytectví společnosti, která káže svobodu a spravedlnost,
avšak zároveň ochraňuje diskriminaci a bezpráví. Teď stejným způsobem
napadl pokrytectví společnosti, která šíří násilí pod rouškou mýtů
o svobodě. Tak jako otevřeně říkal pravdu o americkém rasismu, tak teď
prohlašoval pravdu o koloniální válce, kterou Ame¬rika ve Vietnamu
převzala od Francouzů. Došel k jednoznačnému závěru: proti trojhlavé
hydře rasismu, militarismu a vykořisťování Amerika nevystačí s reformou.
Teď potřebuje nenásilnou revoluci – u nás bychom řekli revoluci hlav
a srdcí –, která by jasně uznala hloubku a šířku zla a vypořádala se
s ním.
King ve svém kázání na Riverside rozšířil biblickou metaforu příběhu
o milosrdném Samaritánovi. Když na cestě z Jeruzaléma do Jericha
opětovně dochází k neštěstím, nestačí poskytovat první pomoc. Je třeba
se obrátit k příčinám – k rasismu, militarismu a sociálnímu bezpráví.
Národ, který rok co rok vydává víc na zbrojení než na sociální programy,
se přibližuje duchovní smrti, řekl svým věrným. Teď potřebujeme
opravdovou revoluci hodnot, odmítnout trojí zlo rasismu, militarismu
a ekonomického vykořisťování a obrátit se s láskou a úctou ke všemu
lidstvu.
To už bylo slovo do pranice. Rasismus, militarismus a vykořisťování
nebyly jen nešvary. Byly to tři pilíře amerického konzervatismu. King tu
už nevolal jen po nápravě určitých křivd, nýbrž po zásadních změnách –
a dovedl získat podporu širokých vrstev Ameriky, menšin, mladých, lidí
práce. Potřeba byla zjevná. Teď se našel i charismatický kazatel, který
by ji mohl prosadit. O Martina Luthera Kinga se vždy zajímal Federální
pátrací úřad FBI. Jeho ředitel označil Kinga a Roberta Kennedyho,
ministra spravedlnosti a nověji nadějného prezidentského kandidáta, za
nebezpečné jedince, které by bylo záhodné odstranit. Po kázání na
Riverside se o něj podle zprávy senátního Výboru pro právnost začala
zajímat i 116. skupina americké Vojenské rozvědky.
■ ■ ■
Martin Luther King jako by cítil nebezpečí. Promluvil o něm otevřeně
ve svém posledním kázání 3. dubna 1968 v Memphisu ve státě Tennesee,
které známe pod názvem „Stál jsem na vrcholu hory“ (I’ve been to the
mountaintop). King přijel do Memphisu, aby podpořil stávku
memphiských sanitárních dělníků. Ve stávce nešlo jen o mzdové požadavky,
ale také o bezpečnost a lidskou důstojnost, a nezúčastnili se jí jen
afroameričtí dělníci, nýbrž celá odborová organizace. Nebyla to už akce
za rasovou rovnoprávnost. Tak jako hlavním bodem kázání na Riverside byl
odpor k militarismu, zde šlo o odpor k ekonomickému vykořisťování,
o třetí hlavu trojhlavé saně rasismu, militarismu a vykořisťování.
Snad proto, že chtěl oslovit silně nábožensky založené dělníky
v nejméně uznávaném povolání, či snad proto, že po okázalé ochraně během
letu do Memphisu cítil hrozbu, sáhl King ještě výrazněji než obvykle
k náboženské metafoře. Připomíná Mojžíše na hoře Nebó na prahu zaslíbené
země či snad horu Ježíšova pokoušení, ale také výstup učedlníků
s Ježíšem na horu Proměnění. King si představuje, že by mu z vrcholu
hory Bůh ukázal všechny věky světa a dal mu vybrat. Na tuto nabídku
odpovídá, že by volil dobu, ve které skutečně žil i se vším zlem,
protože právě když je noc nejtemnější, je vidět hvězdy.
Naše temná doba, kázal King, je dobou velikých proměn, kdy lidstvo
jako by stálo na pokraji nového věku. Solidaritou může překonat jedované
květy sobectví. Překoná válku: otázka už není – násilí, nebo nenásilí,
nýbrž nenásilí, nebo neexistence. Překoná bídu trváním na lidské
důstojnosti, rozhodnutím žít jako lidé. Překoná rasismus láskou – cituje
proroka Amose – ať povalí se jako voda soud a spravedlnost jako potok
silný.
V Kingově posledním kázání se ozývají všechny tři náměty jeho života,
zápas s rasismem, odpor k násilí v mezilidských i mezinárodních
vztazích a odpor k ekonomickému bezpráví, k rozporu nesmyslného nadbytku
a beznadějné bídy. Napomíná své stoupence: Nikdo vám nemůže jezdit na
hřbetě, pokud není ohnutý. Volá po nebezpečném nesobectví. Neptejte se,
radí svým stoupencům, co bude s vámi, když se zapojíte do zápasu. Ptejte
se, co se stane s trpícími, když se nezapojíte.
Erazim Kohák
Článek je zkrácenou verzí textu, který právě vychází v knize Marek
Hrubec a kol., „Martin Luther King proti nespravedlnosti“. Praha,
nakladatelství Filosofia, září 2010.
Zdroj: www.blisty.cz
|
|