Notabene - Hydepark baptistů - Jak se arcibiskupsky vykecat z problému

Arcibiskup Jan Graubner poskytl rozhovor deníku Právo a výňatek z něho vyšel 24.6. na serveru Novinky.cz. Parlament projednává církevní restituce, a tak jsou představitelé Římsko-katolické církve předmětem intenzivního interviewování. Vláda se snaží prosadit svůj návrh, levice protestuje a pořádá obstrukce, nekřesťanská veřejnost se rozčiluje - a římsko-katoličtí představitelé zaujímají defenzivní postoje. Za této konstelace čteme však rozovor, v němž se Jan Graubner dopouští řady pochybení. Z nich pak bych rád upozornili na čtyři, z nichž dvě mají neekumenický charakter.

1) V jedné otázce redaktor poukazuje na názory, podle nichž Římsko-katolická církev příšla k majetku do značné míry v době pobělohorské, kdy prý páchala zločiny proti lidskosti.

Arcibiskup odpovídá: "Pokud chcete jít do středověku, pak musíme řešit i to, co husité vzali katolíkům. Ale nic takového my nechceme. Společenský souhlas pro nápravu křivd je na hranici roku 1948 a to respektujeme."

Nemusím být zvláštní obhájce husitských válek, aby mi tato slova připadala podivná. Totiž vágní, protože do značné míry byl spor husitství a katolictví vnitřním sporem katolictví, za něhož neexistovaly zvláštní konfese. A mluvit o době husitství tímto způsobem nedává ani smysl, protože husité představovali jen jeden z tehdejších proudů. A bylo by třeba dopovědět otázku majetku farnosti, která se celá přidala například k utrakvistům - byl tento majetek "odcizen"?

Nelze ani popřít, že husitské války přinesly značné škody na životech a na majetku. Kde by se však tyto války vzaly, kdyby do Čech neproudila křižácká vojska? Spíše by bylo možné husitům vytýkat, že bránili legitimnímu výkonu královské moci, ne však to, že se postavili na odpor vnějšímu násilí. (Omlouvám se samozřejmě za zjednodušení.)

2) V jiné otázce se redaktor ptá: "Je pro vás Jan Hus arcikacířem?"

Arcibiskup odpovídá: "Ani z dnešního pohledu nelze akceptovat některé jeho názory jak ze strany katolíků, tak protestantů, ale v řadě věcí není přijatelný ani pro nevěřící. Je pravda, že tehdejší společnost byla v morální krizi, ale husitské války ji neřešily, naopak prohloubily."

Morální krize patří do každé doby. Ale rozvoj literatury a vzdělanosti v době předbělohorské, vláda Jiřího z Poděbrad, nástup Jednoty bratrské s jejími osobnostmi, působení Jana Ámose Komenského - to jsou doklady prohloubení krize?

Pan arcibiskup si počíná velmi nevěcně a neekumenicky. A to jen proto, aby obhájil legitimitu církevních restitucí. Zajímavé přitom je, že si do úst bere husitství sám. To téma mu nenadnesl redaktor. Jako by říkal: vy nám předhazujete historické katolické nepravosti - a přitom máte sympatie k problematickému Husovi a k ještě problematičtějším husitům.

Právě včera jsem ale narazil na praktiky, které vojáci v pobělohorské době uplatňovali proti kacířům na Roudnicku, jak jsou uvedeny v rakouských archivních pramenech ze 17. stol.:

"Všichni, kdož se zdráhali přijímat pod jednou, byli tak dlouho tlučeni do hlavy a do obličeje, až jim hojně tekla krev i slzy přes obličej, pak položila se hostie na ústí pistole neb jiné střelné zbraně do úst nebožáka, takže jemu večeři páně pod obojí způsobou podávali, totiž že k hostii pil svou vlastní krev."

Doporučuji čtenářům takové zmínky neobracet proti panu Graubnerovi nebo jiným biskupům. Šlo o počínání světské moci, pro niž se náboženství stávalo ideologií, podněcující a legitimující její mocenské choutky. Jak duchovní a světská moc spolu korespondovaly, je pak složitější a mnohoznačnější záležitostí (v níž ovšem odpovědost "duchovní" vrchnosti zaniknout nemohla, ale o to teď nejde). A to také komoplikuje veškeré úvahy o "církevním majetku".

3) Jinou odpověď končí pan Arcigraubner slovy: "Katolický podíl je dohodnut na 80 procent. Zbytek dáváme nekatolíkům, kteří by jinak měli nárok jen asi na dvě procenta. Tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům."

Kdyby evangelické církve byly co čemu, odpoví na takovou nabídku ve vší slušnosti: "Trhněte si, prosím, nohou! Nechtějte nám zacpat ústa penězi." Vždyť to je římsko-katolickým tradičním zvykem se s vinou vypořádávat finančně. Ale duchovní cesta vede přes pokání, odpuštění a smíření, ne? A pokud to nechápou evangelíci, jsou na tom stejně nešťastně jako pan arcibiskup. A měli by začít znovu studovat Martina Luthera a Wittemberské teze se učit nazpaměť.

4) Redaktor se ptá: "...Slyšel jste názor, že by místo souhlasu s restitucemi stačilo, kdyby se český stát omluvil církvím za nemorální činy, kterých se v minulosti vůči nim dopustil?"

Arcibiskup na otázku, jak je položena, neodpovídá, takže nevíme, zda by omluva stačila nebo nestačila. A místo toho začne mluvit o něčem jiném: "...Církev restitucí nezbohatne, jen jí přibude starostí. Stát z dlouhodobého hlediska ušetří."

To, že stát z dlouhodobého hlediska ušetří, je velmi pravděpodobné. To, že církvi přibudou starosti, je jisté. Ale že církev - nakoli k církvi patří farnosti a biskupství - nezbohatne, je nepravda jako věž. Nezíská snad spoustu majetku?

A tak co ještě dodat ke zmíněnému rozhovoru? Místo zpovídání (arci)biskupů by bylo na místě zpovídat historiky a znalce dějin práva. A (arci)biskupové by se zase neměli utíkat do historie tak, aby její relativizací naivně relativizovali námitky nekřesťanských současníků, kteří si mohou snadno najít své protikatolické střelivo. Válčení nepřeji ani jedné ani druhé straně.

Jiří Hoblík

Zdroj: Svobodné protestantské stránky