Hledání kořenů demokracie
Datum: Neděle, 28. říjen 2012 @ 02:03:20 CEST
Téma: Principy


Prohlášením v Ústavě, že Česká republika je demokratickým právním státem neznamená, že občané a státní orgány mohou usnout na vavřínech. Demokracie není ideologie, která má jasně daná pravidla, podle kterých se můžeme řídit, nemá rozhodně recept na šťastný a svobodný život, pokud se touha po šťastném a svobodném životě nestane úsilím každého člověka, který je o přínosu naplňování této touhy přesvědčen a dokud celá společnost o její vládu ve veřejných záležitostech neusiluje. Podívejme se do stručného historického nástinu, z jakých kořenů vzešla demokracie v Evropě a také v Americe.


Demokracie nemá závaznou formu

Pojem demokracie pochází z řečtiny a znamená „vláda“ (kratein) „lidu“ (demos). Demokracie se projevuje jako směs různých sociálních, politických a právních idejí a institucí. Jsou v ní obsaženy ideály svobody, rovnosti a bratrství, pluralismu, tolerance soukromé sféry. Vládní moc je omezená, všem přístupná a všemi volitelná. A pro demokracii je typická ústava a charta občanských a politických svobod, systém zastoupení lidu, kontroly a politické rovnováhy a zaručená procesní práva při civilních i trestních soudních procesech. Hlásí se k vládě většiny a ochraně menšin. V takovém systému se pořádají pravidelně všeobecné politické volby. Stát podporuje vzdělávání a programy sociální péče, uchyluje se i k ochraně a podpoře soukromého vlastnictví a tržního hospodářství. Přesto nemá demokracie závaznou formu. A tak, v takové rozmanitosti můžeme poznávat desítky demokracií, které přetavily elementární demokratické ideje a instituce do nejrůznějších politických forem.

Antika a středověk


Klasičtí řečtí a římští spisovatelé jako Aristoteles a Cicero stavěli demokracii do protikladu k monarchii a aristokracii. Také desítky středověkých a raně novověkých katolických autorů převzali jejich myšlenky a dále rozvíjely. Malá společenství jako řecká polis, středověký klášter, raně novověký cech či koloniální osada praktikovaly různé formy přímé demokracie. Právní dokumenty od Ediktu milánského (313) až po Petition of Right (1628) se zabývaly tématy jako svobody, práva a privilegia obyvatelstva. Avšak až do 17. století šlo v těchto případech demokracie o náhodné, jednotlivé jevy. Stát a církev na Západě byly ovládány monarchistickými a aristokratickými státními teoriemi a vládními formami. Teprve v raném novověku se demokracie stala v pravém slova smyslu teorií a formou civilní vlády a organizace společnosti.

Doba protestantské reformace

Protestantská reformace 16. století byla jedním z katalyzátorů vývoje politické demokracie na Západě v období raného novověku. V nové teologii se objevilo mnoho demokratických prvků. Vznik reformace provázelo volání po svobodě – po osvobození individuálního svědomí od katolického církevního práva a klerikální kontroly. Společným cílem rané reformace byla „Svoboda křesťana“ a povzbuzeni iniciativou Martina Luthera, který v roce 1517 vyhlásil svých 95 tezí a v roce 1520 spálil církevní zákoníky, pranýřovali vedoucí reformátoři zákony a autority středověké církve. S dosud nevídanou ostrostí a na základě nové protestantské teologie naléhali na realizaci radikálních politických reforem. A tak se dá hovořit o tom, že reformace s konečnou platností rozštěpila jednotu západního křesťanstva.

Moderní západní politický systém a občanská práva

Reformace ukončila politickou vládu klerikálních úřadů a církevního práva, a tím vybavila civilní autority a občanské právo novými pravomocemi. Ukončila primát institucionálního křesťanství a položila nový důraz na roli jednotlivce v ekonomii spásy a na individuální práva z ní vyplývající. Luteráni, novokřtěnci a kalvinisté zformovali tři nejdůležitější politické modely protestantismu, které později významně ovlivnily vývoj demokracie.

Luteráni – model křesťanské obce

Základem novodobé luteránské politické teorie byla Lutherova metafora o dvou tvářích křesťanského úřadu jako vznešeného zástupce božího a milujícího otce místní obce. Vychází z předpokladu, že politická autorita svým původem božská, avšak svým působením pozemská. Hovoří o tvrdém božím odsouzení hříchu, tak i o jeho něžném milosrdenství vůči hříšníkovi. Lutherova politická teorie tak zosobňovala jak boží zákon, tak bohatství tradice místní obce. Ve svém prorockém zaměření závisela na církvi, ale při výkonu soudní pravomoci ji zcela zastupovala. Každá z obou součástí této metafory křesťanského úřadu by sama o sobě mohla být vykládána jako recept na tyranské zneužívání nebo státní poručníkování. Ale oba předpoklady poskytovaly dva obrazy Lutherovi a jeho stoupencům ústřední prvky křesťanského republikanismu a právě vznikajícího křesťanského sociálního státu.

Postavení úřadů

Luteránské úřady nahradily v raně novověkém Německu a ve Skandinávii tradiční katolické církevní právo novými luteránskými občanskými právy, týkajícími se náboženského učení a bohoslužby, církevní správy a dohledu, manželského a rodinného života, vzdělání a péče o chudé, veřejné morálky a pořádku pro konkrétní místní obec. Mnohé z těchto místních luteránských reforem zákonů se konstitučně opíraly o zásadu Cuius regio, eius religio, zaručenou Mírem augsburgským (1555) a potvrzenou Mírem vestfálským (1648). Tato nová konstituční politika učinila z německé části Svaté říše římské s jejími více než 350 státy pravé eldorádo náboženského a politického pluralismu.

Novokřtěnci

Na rozdíl od luteránů se novokřtěnci jako Jakob Hutter, Peter Rideman, Menno Simons a jiní zasazovali o to, aby byla oblast vykoupená (náboženství a církev) přísně oddělována od oblasti padlé (politika a stát). Ve svém závěrečném Schleitheimském vyznání se novokřtěnci vyslovili pro novozákonní ideály pospolitosti a asketické zásady apoštolské církve. Nakonec se rozpadli na různé skupiny: Amishové, němečtí bratři, huttereři, menonité, švýcarští bratři a další. Některé z těchto odštěpených skupin – především ty, které se cítily zavázany tradici Thomase Müntzera – byly politicky radikální nebo utopistické. Avšak do konce 16. století se z většiny novokřtěneckých obcí vyvinuli křesťanští separatisté. Stát byl pro většinu novokřtěnců součástí padlého světa, kterému bylo třeba se pokud možno vyhýbat.

I když bylo boží stvoření kdysi dokonalé, nyní byl svět ovládán hříchem a neměl s dokonalostí Kristovou a denními zájmy věřících nic společného. Bůh dovolil světu přežít tím, že ustanovil státní úřady, oprávněné vykonávat nátlak a násilí, aby byl zachován alespoň minimální pořádek a klid. Proto mají křesťané poslouchat politické autority, pokud to Písmo předepisuje, jako např. při placení daní nebo registraci majetku. Ale aktivní účast na světě či interakce s ním jsou pro ně vyloučeny.

Přesto, že byli novokřtěnci z počátku neoblíbeni, nakonec se jejich teologický separatismus stal významným zdrojem argumentů pro západní politiku, prosazující odluku církve od státu a ochranu občanských a náboženských svobod. Právě tak důležité pro pozdější politický vývoj bylo nové učení o křtu dospělých. Toto učení propůjčilo novou hodnotu náboženskému volnímu rozhodnutí – na rozdíl od tradičních teorií, pro něž byla víra určena zrozením nebo predestinací.

Kalvinisté - obec má být křesťanským společenstvím

Podobně jako luteráni trvali kalvinisté na tom, že každá místní obec má být zřetelně křesťanským společenstvím, které dodržuje všeobecné zásady přirozeného práva a odvozuje z nich podrobné pozitivní zákony náboženské praxe, dodržování sabatu, veřejné morálky, manželství a rodinného života, sociální péče, veřejného vzdělávání aj. Podobně jako novokřtěnci trvali kalvinisté na zásadním oddělování církevních úřadů a činnosti od úřadů a činnosti státu a nechávali na církvi, aby se v otázkách nauky a liturgie, struktury obce a vlastnictví spravovala sama, bez jakéhokoli vměšování státu. Ale na rozdíl od obou jmenovaných skupin trvali kalvinisté na tom, že funkcionáři církve a státu mají při utváření křesťanského života obce a formování křesťanského občana pracovat ruku v ruce.

Kalvinisté zdůrazňovali výchovný přínos přirozeného a pozitivního práva. I právní roli církve při řízení křesťanské obce zdůrazňovali kalvinisté více než ostatní protestanti. Luteráni třetí generace přenechávali oblast zákona v maximální míře křesťanským úřadům. Kalvinisté naproti tomu zahrnovali hodnostáře místní církve přímo do výkonu práva pro veškerou křesťanskou obec, bez ohledu na jejich spojení s církví. V Kalvínově Ženevě příslušela tato politická odpovědnost církve do značné míry konzistoři, volenému orgánu složenému z občanských i náboženských hodnostářů, kteří byli původně právně kompetentní v oblasti manželství a rodiny, dobročinnosti a sociální péče, bohoslužby a veřejné morálky.

Politická radikalizace protestantismu

Východiskem pro vznikající protestantské teorie demokratické revoluce byla všeobecná protestantská antropologie, podle níž je člověk svatý a hříšný zároveň – simul iustus et peccator, řečeno Lutherovou formulí. Na jedné straně jsou všichni lidé stvořeni k obrazu božímu a mají stejný přístup k Bohu. Každá osoba má zvláštní povolání od Boha, které však je svou důstojností rovno povoláním jiných osob. Každý je prorok, kněz a král a ve společenství je jeho odpovědností napomínat, sloužit i vést. Každý je tudíž vybaven svobodou žít, věřit a sloužit Bohu i bližnímu.

Na druhé straně jsou všichni lidé od přírody hříšníci. Z tohoto pohledu potřebují omezení morálního a občanského zákona, která je mají odvádět od neřesti a vést ke ctnosti. Potřebují společenství druhých, kteří je napomínají, slouží jim a pomocí zákona je s láskou řídí. A tak jsou lidé od přírody bytosti společenské, včleněné do rodin, církví, škol a jiných sdružení. Taková sdružení – Bohem chtěná a lidskou úmluvou zřízená a přísahou Bohu stvrzená – jsou zásadně důležitá, aby mohl jednotlivec prospívat a stát fungovat.

Z protestantské teologie demokratická teorie

Protestantská teologie svazku bratrstev (Bundesgenossenschaften) byla přetavena do teorie demokratické ústavy. Podle ní musí být splněn předpoklad, že společnosti a státy se musejí opírat o záměrně sepsané pakty, smlouvy či konstituce, přičemž smluvní strany přísahají na takový oboustranný pakt před Bohem a jedna před druhou. Tyto zakládací dokumenty popisují ideály a hodnoty společenství, definují práva a odpovědnosti občanů a stanoví moc a výsady nositelů úřadu.

Protestantská teologie hříchu byla přetavena do teorie demokratické politiky. Politický úřad musí být chráněn proti vrozené hříšnosti politického hodnostáře. Moc musí být rozdělena na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, které se vzájemně kontrolují. Nositelé úřadu musejí být do svých úřadů voleni na omezenou dobu. Zákony musejí být jednoznačně kodifikovány, jejich spravedlnost a prostor pro výklad důkladně zkoumány. Kdyby držitelé úřadu svůj úřad zneužívali, je třeba jim odmítnout poslušnost; kdyby ve zneužívání úřadu pokračovali, musejí být svého úřadu zbaveni, v nejhorším případě za použití ozbrojené síly.

Vytvoření ústředních konstitučních forem federalismu

V Americe 19. století se četní protestanti spojili s jinými, aby vypracovali a rozšířili ústřední konstituční formy federalismu a rozdělení moci a aby prostřednictvím ústavy zaručili principy právního státu a stejné ochrany všech před zákonem. Zasazovali se také za zrušení otroctví, zřizování veřejných škol, reformu zákonů o manželství a rodině, za prohibici, umírněnost a jiné morální reformy, jakož i za rozšíření politických práv – i když každá z těchto reformních snah natrvalo rozštěpila presbyteriány, luterány, novokřtěnce a jiné konfese na dva tábory: jeden spíše konzervativní a druhý spíše progresivní. Některé z těchto protestantských demokratických reforem se odrazily v sociálně evangelijním hnutí, které založili Walter Rauschenbusch a jeho spolupracovníci na začátku století na obou pobřežích Atlantiku.

K pozdějším představitelům protestantské demokratické teorie patří osobnosti jako H. Richard a Reinhold Niebuhr v Americe a Karl Barth a Dietrich Bonhoeffer v Evropě. K výraznému omlazení a reformě demokratické teorie došlo bezprostředně po první i druhé světové válce.
 
Bibliografie
 
Nichols, James H., Democracy and the Churches, Philadelphia, PA 1951
Niebuhr, H. Richard, The Kingdom of God in America, New York 1959
Klaasen, Walter, Anabaptism in Outline: Selected Primary Sources, Scottdale, PA 1981
Noll, Mark A., One Nation Under God? Christian Faith and Political Action in America, New York 1988
Walzer, Michael, The Revolution of the Saints: A Study in the Origins of Radical Politics, Cambridge 196
Hatch, Nathan O., The Democratization of American Christianity, New Haven, CT 1989
Kingdon, Robert M. a Robert D. Linder (eds.), Calvin and Calvinism: Sources of Democracy?, Lexington, MA 1970

Irena Maura Aghová

zveřejněno se souhlasem autorky








Tento článek najdete na Notabene - Hydepark baptistů
http://notabene.granosalis.cz/

Adresa tohoto článku je:
http://notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=2778