K argumentům Daniela Kvasničky proti rozhodnutí baptistů o církevních penězích
Datum: Středa, 13. únor 2013 @ 19:47:53 CET Téma: Ohlasy ekumeny
Pan Daniel Kvasnička, farář Církve bratrské v Říčanech, vystoupil 12.2. ve svém blogu na serveru iDNES.cz
s obhajobou přijetí církevních peněz od státu. Přitom polemizuje s
rozhodnutím Bratrské jednoty baptistů nepřijmout církevní peníze od
státu. Dodejme na okraj, že celého procesu mezi státem a církvemi se
vůbec neúčastní Křesťanské sbory a Svědkové Jehovovi. (Možná se někdo
bude ušklíbat, že se tedy baptisté dostali do „pěkné společnosti“, ale
to bude docela od věci.)
Nyní však ke
Kvasničkově úvaze: První odstavec si stěžuje na mediální masáž. Pro
stížnost samu mám velké pochopení. Raději ale jinak zůstávám vůči médiím
chladný. Taková jsou média vždy, jsou každý den vděčná za téma, které
mohou rozmazávat, než pak zase skočí na další.
Druhý odstavec
vypadá bohužel drze: naznačuje, že baptisté jsou bezpáteřní. Což je
docela silná káva. Bylo by vhodné, kdyby se pan Kvasnička baptistům
omluvil. Zdůvodnění jeho obvinění je totiž laciné, nevím, zda v něm je
či není kousek pravdy, ale je vratké. Prý měli odmítnout církevní peníze
již dřív: „Teď to vypadá, jako že se polekali mediálního obrazu...“
Jednak nevím zcela přesně, jaké mechanismy v baptistické církvi vedly k
tomuto stanovisku (znám jen jisté obrysy) – pokud pan Kvasnička ví, ať
je do svých úvah zařadí. Proč se řídit tím, jak co „vypadá“? To je
námitka jak z Kvasničkou kritizovaných médií. Chápu, že uvažuje o tom,
jak co vypadá, ale je to příliš přímočaré. Je třeba také uvážit, že to
může být naopak kus odvahy pustit se do polemiky ve vlastních řadách a
do nesouhlasu s ekuménou. Také změna názoru po delším uvážení má svou
hodnotu. Naopak stanovisko třeba ČCE vypadá takto: „Máš nás, česká
veřejnosti, nerada? My si ty peníze přijmeme vám na truc.“ Jinak řečeno:
rozhodnutí se může a má dít nezávisle na veřejném mínění tak nebo onak.
Oproti názoru pana Kvasničky předseda Výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern, v jednom rozhovoru
zpochybňuje, že by o rozhodování baptistů rozhodovalo veřejné mínění, a
naznačuje, že rozhodnutí je záležitostí delšího vývoje. K tomu lze
doplnit, že baptisté si v Československu kdysi platili své kazatele, než
se jim roku 1949 vnutil komunistický stát. A pak sice se od roku 2000
projevovala snaha přijímat peníze od státu, ale diskuse o tom měla jen
částečný úspěch (u některých sborů). Když tedy pan Kvasnička říká, že se
baptisté ke státní podpoře „rozumně vrátili“, je třeba to trochu
upřesnit (i když celou tuto záležitost tu rozkrývat nemíním).
Třetí odstavec
přináší druhý argument, který sugeruje, že církve se budou o majetek
starat lépe než stát. Mám sice zato, že tzv. církevní restituce
diverzifikují vlastnickou strukturu v ČR, a tím oslabí možnost finanční
machinace (tu možnost ovšem mohou také prošustrovat), ale je tu otázka
právního a mravního nároku na církevní peníze, který ovšem není oním
druhým argumentem podpořen.
Čtvrtý odstavec
rozvíjí zajímavou teologickou úvahu, jejíž závažnost spočívá v momentu,
že všechno patří Bohu. Jen ta paralela finančních daní a daně ve formě
Ježíšova života mi připadá příliš odvážná.
Zbytku Kvasničkova
článku se už věnovat nebudu, protože přechází k jinému, i když
souvisejícímu tématu. Ale jak vidím, ty tři argumenty nezpůsobují právě
mocnou kanonádu.
Aby mi bylo
rozuměno. Nejsem proti tomu, aby stát podporoval církve finančně. Jsem
jen proti tomuto způsobu, jímž se z peněz dělá princip ekumény, dále pak
držústné v solidaritě s římsko-katolickými nároky, a když příslušné
peníze ve skutečnosti žádnou náhradou nejsou (odhlédneme-li od
kompenzace nevydatelného hmotného majetku, s nímž je ale obecně potíž).
Má smysl se také poohlédnout po tom, co říkají sami baptisté a nebavit se jen o nich bez nich. Milan Kern totiž říká: „V preambuli zákona je řečeno, že to má sloužit k vytvoření materiální základny pro činnost církve, a to nám není blízké.“ Tento argument má smysl – proč by stát měl jen tak vytvářet církevní materiální základny?
Kromě toho má smysl
za útisk a pronásledování odškodňovat konkrétní lidi (a vědomím, že
peníze nemohou být nikdy dostatečnou „protihodnotou“ bolesti) a ne
církve jako organizace. Ty ostatně byly za komunistického režimu
povoleny a jejich leckteří členové s režimem a jeho tajnou bezpečnostní
službou kolaborovali, takže například vyhazovali studenty teologie.
Samozřejmě třeba na úkor statečnějších souvěrců. K tomu ocitujme opět
Milana Kerna: „Navíc tam je silný důvod, že majetkové škody, které naše
církev za komunismu utrpěla, jsou oproti částce, která je nám nabízena,
téměř zanedbatelné.“
Hlavně však – církve
se nechaly vtáhnout do debat o penězích, a žádné jiné téma, které se
jich týká, tak významné v Česku není. Můžeme si stěžovat na mediální
masáže, ne neoprávněně, ale nebylo by poctivější zkoumat, jak si za to
mohou církve samy?
Jiří Hoblík
Zdroj: www.svobodne.estranky.cz/clanky/spolecnost/k-argumentum-daniela-kvasnicky-proti-rozhodnuti-baptistu-o-cirkevnich-penezich.html
|
|