Druhá část “Světem Petrova díla” nás přehledně provází nejdůležitějšími díly Petra Chelčického a jeho názory např. na sociální rozvrstvení společnosti (trojí lid), institucionalizovanou církev, církevní a světskou moc, duchovní boj, svátosti či s jeho polemikami s pražským a táborským kněžstvem.

V části třetí “Z Petrových myšlenek” si kromě charakteristky vztahu Boha a člověka v Chelčického díle, můžeme přečíst i skvělou studii týkající se dodnes aktuálního tématu – trestu smrti.

Část čtvrtá “Cesta k nesmrtelnosti?” je věnována stručnému popisu Petrova vlivu na vznikající Jednotu bratrskou a zejména jeho tzv. druhému životu, který se poměrně čile rozvíjí od 19.století . Zde nás jistě zaujme naznačená myšlenková souvislost Chelčický – L.N.Tolstoj – M.Gándí – M.L.King nebo upozornění na zařazení Chelčického do dějin “separatistického křesťanství” a akceptování jeho souvislosti s evropským anabaptismem.

Možná nejsem sám, kdo si nad těžkopádným stylem a podivně šroubovanými souvětími mnohých historiků často povzdechne: “Vždyť se to nedá číst.” Každopádně kniha Jaroslava Boubína je pravým opakem. Svěže a velice čtivě napsaná jistě potěší každého, kdo se zajímá o radikální odkaz české reformace. Zejména čeští baptisté, kteří se kdysi hlásili svým názvem k Chelčickému, by neměli váhat a měli by si rozšířit svůj obzor.

Závěrem se podívejme, co se v doporučené knize píše o křtu:

“ Křest… dovršuje obrácení člověka, který se seznámil s božím slovem, uvěřil v Krista a rozhodl se zachovávat boží vůli . Je uvědomělým výrazem zrození nového, duchovního člověka, jenž ve svém těle ukřižoval svůj starý život a podrobil se moci Kristově. Je dokonce oním druhým zrozením, neboť jedině duchovní člověk, který se při něm zrodil a jemuž se dostalo světla boží milosti, může “dostatečně božie věci činiti”.

Již ve své základní charakteristice křtu tak Petr odmítá ustálenou praxi vysluhování této svátosti. Jeho polemika se obrací zejména proti obecnému křtění dětí, především nemluvňat. Zde nemůže být ani řeči o nějakém vědomém obrácení. Výkladům, že se při křtu v dětech rodí nový život skrytě, se pouze vysmívá. “A dějie-li se v nich takové věci, jediné tehdy skrytě. A potom jedné počnú se hýbati na nohy a učie se mluviti, až ihned nemóž poznáno v nich býti nižádné světlo ani který byt boží. A čím déle po vsi běhajie, tiem ještě lépe to pozná na nich, že toho nic do sebe nemajie. Protož divné by to bylo držeti, někaké veliké dary přijímajie skrytě na křtu, a potom k nižádnému prospěchu aby se na nich neukázaly.”

Chelčický se dovolává domnělé praxe prvotní církve, jak se s ní seznámil u Pseudo-Dionýsia Areopagity, údajného žáka apoštola Pavla. Křest má být prováděn pouze u dospělých lidí, kteří se vědomě obrátili ke Kristu, a u dětí jenom tehdy, pokud zbožnost jejich rodičů a kmotrů dává dostatečnou záruku toho, že budou své dítě či svého kmotřence opravdu vychovávat k lásce k Bohu. Tento postup však kněží opustili a začali křtít “všecky napořád”, a navíc ne v dospělém věku, jak by bylo vhodné, ale již “v tom věku člověka, když rozumu o tomto o ničemž nemuož mieti”. Hlavním důvodem jejich počínání není snaha přivést lidi k Bohu, ale touha po penězích: čím více lidí pokřtí, tím více jim lidé zaplatí. Není proto divu, že kněží, “křtiece veliké množstvie, a nemohú jednoho ukázati, ani starého ani mladého, by poznal Boha a věřil jeho čtení”. Obvyklou námitku, že časný křest žádají rodiče pro své dítě z toho důvodu, aby mu pro případ brzké smrti zajistili spasení, odmítá Chelčický jako pokryteckou. Jestliže rodiče opravdu touží po spáse svých dětí, proč je vychovávají tak, aby pečovaly o všechno světské a stavěly se k Bohu zády, a tak naději na spásu rychle ztratily?”

Jan Bistranin