Radikalismus a Fundamentalismus
Datum: Neděle, 02. únor 2014 @ 00:01:40 CET Téma: Teologie
Příspěvek k analýze podstaty sporu, jež se vyhrotil v Jižní baptistické konvenci (SBC) v USA, je však obecnější povahy
Zvolil
jsem tyto výrazy, abych se na nich pokusil charakterizovat, v čem je
podle mého problém současného baptismu. Oba jsou svým kořenem velmi
obecné a odkazují k něčemu v zásadě velmi podobnému: radikalismus (radix - kořen) je původně snaha jít ke kořenům věci; fundamentalismus (fundament - základ) se (tam, kde si tu nálepku jeho nositelé osvojují) pokouší poukázat na základní věci.
Historicky
(a zejména v kontextu náboženství a náboženských snah nebo hnutí)
dostaly oba výrazy ovšem specifičtější význam. Fundamentalismus je (pro
ty, kdo se k němu nehlásí) vysloveně pejorativní označení (podobně jako
dogmatismus) - jako hlásání a nesmlouvavé prosazování určitých pravd. V
případě „radikalismu“ je v našem povědomí odkaz k tzv. radikální
reformaci. (Mimo náboženský kontext je však označení „radikální“ synonymem pro „rázný, důrazný, nekompromisní, takže se můžeme klidně setkat i s označením „radikální fundamentalismus“!).
Ve
specifickém kontextu koncepčního rozlišení teologických směrů (zejména -
nikoliv však výlučně - v protestantismu) se oba výrazy objevují ještě v
sousedství jiných označení:
„konzervativismus“ jako protiklad
„liberalismu“ (i tyto výrazy jsou svým kořenem velmi obecné a nepejorativní), případně „evangelikalismu“, který je pak alternativou fundamentalismu (v protikladu k ekumenickému liberalismu), takže
se někdy uvádí stupnice fundamentalismus - konzervativismus
(evangelikalismus) - liberalismus. (V případě SBC je to:
fundamentalismus - konzervativismus - pozice označovaná za „umírněnou“, angl. „moderate“ . Odpůrci této pozice ji nerozlišují od „liberalismu“, její představitelé naopak ano.)
V případě „evangelikalismu“ (teologicky konzervativního křesťanství) jde opět o nesnadno definovatelný termín. Jde o pokus zastávat jakýsi střed, který ovšem může mít mnoho podob. (V publikaci s názvem Jsou Jižní baptisté evangelikálové?, měli všichni tři autoři na věc jiný názor: ano - ne - není to jednoznačné). Kořen odkazuje k evangeliu, možná i k evangelizaci: nic konkrétně ale nevypovídá. O „evangelium“ jde i v evangelictví, které je třeba od „evangelikalismu“ odlišovat (což je ovšem v angličtině problém!).
Všechno
jsou to jen pomocná označení, jakési viněty či nálepky, někdy
programové, jindy nechtěné, které je třeba brát s rezervou. Mají
orientovat, ale mohou svou mnohoznačností také zavádět. Proto je vždy
třeba ještě zkoumat a ověřovat skutečnou podstatu jevu (hnutí, pozice),
které označují (nebo které se jimi samy označují).
Moje téma vychází z toho, že baptistický fundamentalismus je podle mého přesvědčení špatně aplikovaný (zkreslený, pobloudilý) radikalismus
ve smyslu jakéhosi navazování na radikální reformaci, případně na
radikalismus prvních baptistických sborů. (V pozadí tohoto širšího
výměru toho, na co se konkrétně navazuje, je skutečnost, že pro některé
baptisty, resp. baptistické historiky, je pořád otázkou, zda baptisté
navazují na anabaptisty nebo ne. Někteří angličtí i někteří američtí
historikové tuto návaznost (ovlivněnost) popírají. Podle mě je toto
popírání do značné míry spojeno s tím, že v tradiční protestantské
(hlavně luterské) historiografii se „anabaptismem“ nazývalo kdeco, zpravidla každá
úchylka od pozice, kterou vytyčovali hlavní reformátoři 16. století.
Podstatné je, že teoretikové baptistického fundamentalismu se k
radikální reformaci často hlásí a domnívají se, že na ni navazují.
Oba výrazy - radikalismus a fundamentalismus - spojuje i určité „politikum“, které je v postojích, jež jsou jimi vyznačeny, obsaženo, a zde je podle mého hlavní kámen úrazu. Proč?
Radikální
reformace, jak ji představovali především tzv. švýcarští bratří a v
druhé generaci asi především holandští mennonité či některé menší
skupinky jinde, pochopila, že namísto pouhých reforem, ve smyslu „náprav“ hlavních nešvarů středověké církve (jak byly prováděny tam, kde se reformace prosadila), je třeba se vrátit k podobě církve jako nové společenské praxi, jako budování nového společenství a obecenství (nového polis - obec), které poslouchá jiné svrchované povely než jeho okolí (má jiného Pána, přitom Pána, kterému je dána všeliká moc, před nímž se budou muset všechna království sklonit - to všechno je politická terminologie!), a to přesto, že toto okolí je formálně křesťanské ve svém celku. To znamenalo pochopit
1)
že změnu nelze prosazovat stejnými metodami, jimiž se moc prosazuje v
okolním světě (v tomto případě konkrétně pomocí světského ramena, pomocí
úřadů - církevních či světských, které něco nařídí a budou to za cenu
sankcí vyžadovat; tak si to představovala ve své první vlně ještě i
česká reformace, až na Chelčického!). Změnu nelze přivodit násilím,
manipulací (k níž je potřeba uchopit určité pozice a určité mocenské
nástroje);
2)
že autorita Božího slova pro církev spočívá především v autoritě
Ježíšova povolání na určitou životní cestu: Je třeba přijmout jeho výzvu
k následování a vstoupit do jeho příběhu, příběhu učedníků, kteří se
všemu učí u svého Mistra, a pokračovat v něm. Jde o pochopení pro to, že
Bible neobsahuje nějaké nadčasové pravdy, ale pravdivý příběh tohoto světa.
V něm jde o „Boží království a spravedlnost“ jeho a - jenom v tomto
kontextu! - také o spásu, o záchranu lidského života. To byla „radikální reformace“. Byli někteří jednotlivci či skupinky horlivců, kteří si to pletli a chtěli království Boží přivodit násilím (prostřednictvím „staré cesty“), ale většina
radikálů si vydala na Ježíšovu cestu, „cestu kříže“, cestu nového
společenství lásky, kde ani legitimní cíle (pravdu) nelze prosazovat
jinou strategií než je strategie Boží lásky, která respektuje důstojnost
a svobodu druhého člověka.
Fundamentalismus
se naproti tomu orientoval na tom, že jde o záchranu jakési ohrožené
základní věci a v domněle prorocky spravedlivém hněvu argumentoval
„Božím majestátem“. Ten údajně propůjčuje autoritu tomu, kdo v jeho
jménu vystupuje. Ta příznačně přechází na již uznávané autority -
kazatele, o jejichž prvenství se nepochybuje, a ty, kdo se dostanou do
čela jednotlivých struktur v baptistické denominaci prostřednictvím
jejích volebních konvencí. Fundamentalisté se vůbec se nestarali o to,
že to Boží (Boží majestát a Boží království) je v Novém zákoně především věcí určité cesty. Proto neváhali
1) použít taktiky tohoto světa na ovládnutí církve a dokonce se (inspirováni svými „úspěchy“
na úrovni denominace) pokoušejí prosadit svou vizi do programu a
zákonodárství světského státu. To je z hlediska radikální reformace (ale
i původního baptismu) návrat k tzv. konstantinismu (sňatku církve a
státu), proti němuž byla v dějinách baptismu proklamována důsledná
odluka církve od státu: Nikdo jiný se tolik nezasloužil o prosazení této
pozice do americké ústavy, jako právě američtí baptisté. V tom našel
baptistický fundamentalismus spojence ve fundamentalistech jiných
denominací a také si v tom nezadá s fundamentalismem jakéhokoli druhu
(viz snaha „islamistů“ prosadit principy založené na Koránu do
legislativy civilního státu).
2) Místo „narativního čtení Bible“ (kde autorita slova je respektována skrze nastoupení určité nové cesty, cesty kříže, vstup do onoho jedinečného příběhu, o kterém Bible svědčí), následovali fundamentalisté praxi „zákoníků a farizeů“, strážců pravověří, chytajících Ježíše za slovo, a „saduceů“ (kněžské kasty) hledajících svědky jeho „rouhavých“ výroků. Místo pravé cesty a věrnosti této cestě nastupuje „pravé učení“, věroučné články, „pravda“, kterou lze zkoumat v abstrakci, kterou lze hlásat a střežit ve starém typu lidských vztahů, prostřednictvím síly a denunciace vnitřní integrity protivníka…
Je
to samozřejmě jen schéma. Jistě existuje i jakési liberalistické
scestí, které se nedovolává autority Písma, autority evangelia a
orientuje se na něčem víře nevlastním. Většinou jde však jen o jinou
interpretaci Písma. Když Ježíš odporoval farizeům a zákoníkům, šlo o
jinou interpretaci tradice. „Satanem“ však nazval svého učedníka, který
ho chtěl svést na jinou cestu než je cesta kříže.
Odpůrci
fundamentalismu se dovolávají zásady svobody svědomí a v postupech
fundamentalistů vidí jen jakousi politickou hru. Svoboda svědomí je
samozřejmě (tak, jako odluka církve od státu) důležitá a nezastupitelná
(a reformační radikálové i baptisté ve svých dějinách pro ni hodně
udělali), ale je to v podstatě jen obecně lidská otázka, která se netýká
pouze náboženství nebo víry. Tímto principem však porazit fundamentalismus nelze. To lze jen jinou politikou (budováním nového společenství, nového řádu lidských věcí) a jinou teologií, kde věřené je žito, kde víra je věrností vlastní Boží cestě mezi námi.
Petr Macek
Zdroj: www.bjb.cz
|
|