Notabene - Hydepark baptistů - Letnice

Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden (Sk 2,1-3).

Izrael má tři hlavní sváteční období – Velikonoce, Letnice a Svátek stánků, jemuž předchází den troubení (roš hašana) a den smíření (jom kippur). Všechny tyto svátky byly ustanoveny až po vyjití (exodu) z Egypta. Jsem přesvědčen, že každý z těchto tří hlavních svátků je spjat s určitou historickou událostí.

Velikonoce byly původně připomínkou vysvobození z egyptského otroctví – a v tomto smyslu je židé slaví dodnes. My křesťané tento význam Velikonoc přijímáme rovněž – víra v historický exodus je pro nás stejně důležitá jako víra v Kristovo historické vzkříšení – jsou to dvě události, kdy se mýtus protíná s dějinami a které jsou realitou jak na rovině historické, tak na rovině mýtické. Nicméně důležitější než vysvobození z Egypta je pro nás vysvobození z hříchu. Vysvobození z Egypta se týkalo Izraele a neznamenalo nutně změnu lidského srdce; Kristova výkupná smrt a jeho vzkříšení otvírá cestu k Bohu lidem všech národů a na této cestě jde především o změnu nitra.

Druhý velký svátek, jak jej slavili Izraelité, byl spjat se závěrem sklizně, tedy se zemědělským cyklem, nikoli s historickou událostí. Padesát dní po Velikonocích, o kterých byl Ježíš ukřižován, pohřben a vzkříšen, se ale něco stalo. Zvuk z nebe, prudký vítr, ohnivé jazyky... Nic z toho nebylo v této podobě prorokováno! A od té doby křesťané slaví Letnice jako připomínku vylití Ducha svatého. Svátek, slavený Izraelity po staletí, nabyl svého pravého smyslu, stejně jako Kristovou smrtí a vzkříšením nabyly pravého smyslu starozákonní Velikonoce. Ten nový smysl nijak neruší ten původní, nicméně přesahuje jej. A Letnice se podobně jako Velikonoce už netýkají jen Izraele, ale všech národů. Když byl vylit Duch svatý, došel tento svátek svého historického naplnění.

A pak je zde ještě onen třetí hlavní svátek – Svátek stánků, jemuž předchází Den troubení a Den smíření. Tento svátek na své historické naplnění teprve čeká. Jednou zazní Boží polnice (troubení; 1Te 4,16) a Ježíš se vrátí ve své slávě. Slovo Boží, které mezi námi přebývalo (doslova: „stanovalo“ – Jan 1,14), s námi zůstane na věky: „Hle, Boží stánek s lidmi; bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a sám Bůh bude s nimi a bude jejich Bohem“ (Zj 21,3).

První z těchto dvou svátků – Velikonoce a Letnice – můžeme zakusit na osobní rovině, a to bez ohledu na datum v kalendáři. Můžeme zakusit osobní exodus ze starého života, z otroctví hříchu, z beznaděje, ze sebestřednosti, z duchovní slepoty… Můžeme vírou přijmout, že jsou nám hříchy odpuštěny a že pro nás začíná nový život v milosti a v pravdě.

A můžeme zakusit i osobní letnice, naplnění Duchem svatým. Může pro nás být stejným překvapením, jakým asi bylo sestoupení Ducha na shromážděné apoštoly a ostatní Kristovy následovníky. A může být zcela originální – vždyť ten Duch, který na Ježíše sestoupil v podobě holubice, sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků. Apoštol Petr vysvětloval: „Toto je to, co je řečeno skrze proroka Jóela: ‚I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou mívat sny. I na své otroky a na své otrokyně v oněch dnech vyleji ze svého Ducha, a budou prorokovat“ (Sk 2,16-18). „Biblicky věrní“ křesťané by mohli namítat: „Jak to? Jóel přece mluvil o vidění a snech, ale my tady slyšíme lidi mluvit cizími jazyky?!“ Lidé se nad projevy Ducha pohoršovali vždy. Kdykoli se Duch svatý viditelně a slyšitelně projevil, vyvolal celou škálu reakcí – od posměšků a protestů („jsou opilí“ – Sk 2,13) po nadšené přijetí (Sk 2,41). Nejinak tomu bylo se všemi velkými historickými probuzeními v dějinách Božího lidu. Duch svatý potěšuje a povzbuzuje zkroušené srdcem, ale náboženské lidi chodí někdy strašit.

Nevím, zda je vůbec možno Letnice nějak slavit. Vždyť přece nejde o nějaký obřad, rituál, vzpomínku… Církev potřebuje realitu Ducha svatého! A potřebuje ji i každý z nás jednotlivě. Jsem si jist, že o Ducha svatého můžeme prosit. A jsem si jist, že Bůh ho rád dá. Ale pozor! Tato prosba může být nebezpečná: Duch svatý může přijít způsobem, jehož jsme se nenadáli. Udělal to tehdy o Letnicích – a pak v církevních dějinách nesčetněkrát. Blaze tomu, kdo se nad jeho působením nepohorší!

Dan Drápal

Zdroj: http://dan-drapal.cz