Fenomén Petr Chelčický
Datum: Středa, 18. červen 2014 @ 22:37:27 CEST Téma: Studie
Mezi význačnými osobnostmi tzv. předchůdců Husových, či jeho
současníků, objevuje se výrazná a výjimečná postava Petra Chelčického.
Ten, kromě svých originálních myšlenek a svérázného učení proslavil se i
tím, že se svými názory pronikl daleko za hranice Čech.
Nebyl obdařen vysokoškolskými grady i když se s pražskými mistry
setkával. Zůstával po celý život sedlákem a písmákem. Spřátelil se s
táborskými teology, které měl rád, i s předním ideologem Mikulášem z
Pelhřimovy (biskupcem), s nímž se sešel na hrázi rybníka k památné
disputaci, jež vešla do dějin. Rozumovali spolu o svátosti oltářní i o
přítomnosti Kristově v této svátosti. Chelčický se klonil k remanenci.
Bojuje perem a svými promyšlenými názory brojil proti nespravedlivým
řádům a úředníkům hlásaje, že ďábel prý posadil na úřady své údy, lidi
pyšné, kteří lidem neslouží a Boha se nebojí. Jeho kredem byla
poslušnost Boha více než lidí. Proto klade důraz na řády Boží. Píše:
„Kdo v Boha věří, má jeho za svého krále a Pána míti, jemu se poddati v
plném poslušenství a pokloniti všechno tělo i ducha k plnění jeho
přikázání.“
Věděl i on, jako i Matěj z Janova, že stát a společnost založená na
násilí se nedá sloučit s křesťanstvím. Proto zavrhoval každé
zotročování, násilnosti a dokonce trest smrti.
Známý je jeho názor uvedený v díle SÍŤ VÍRA – kde uvádí, že síť
Kristova byla potrhána (křesťanství pokaženo), když do ní vešly dvě ryby
veliké – papež Silvestr a císař Konstantin. Tento názor aplikuje i na
české poměry v duchu milíčovského radikalismu a obrací se proti
Zikmundovi (i Albrechtovi), kteří podle něho slouží Antikristu.
Jindy mluví o rotách, tj. o vládnoucích třídách a řádech. Zde nejdále
došel v názorech v traktátu O TROJÍM LIDU, kde uvádí a podává ostrou
kritiku křesťanské církve. Odchyluje se od současného učení o třech
stránkách církve (v souladu s tehdejším společenským nazíráním, dokonce i
Wicklefovým) kde jde o rozdělení na kněze, pány a lid. To je mu
neslučitelné s Boží láskou, neboť Bůh miluje všechny stejně. Zamítá
tehdejší zřízení a učení o státu a moci světské. Ke všemu se staví
kriticky, uznává jedinou a naprostou autoritu – KRISTA, který mluví k
nám z Nového zákona. Proto PÍSMO je mu nejspolehlivější autoritou.
Usiluje o křesťanství ryze duchovní, zbaveného světského nánosu, moci,
zla a násilí. Zavrhuje války a boje a je v tom předchůdcem všech
pozdějších snah nenásilné cesty k dosažení ideálů svobody a pravého
lidství.
Pochopitelně, že těchto originelních myšlenek Petrových musela si
všimnout i cizina. Chelčický je bezesporu evropský myslitel sui generis.
Připomeňme si alespoň 1 hlas ze západní zóny evropské kultury, hlas
přítele našeho národa za 1. svět. války a pokračovatele Františka
Palackého, historika Arnošta Denise:
Ernst Denis oceňuje, že Chelčický beze lsti, bez nároků vědeckých, bez
lichých slov, ale zasvěceně vzdělává církev – jak píše „silou čisté
duše“. V době, kdy se rodí tolik názorů a učení, dovede v této spleti
být moderní, originelní, původní, že se jeho myšlenky shodují s
nynějšími poměry tak znamenitě, že v něm poznáváme a spatřujeme
skutečného revolucionáře. A Chelčický byl náš největší revoluční duch.
Denis uvádí, že Chelčický své názory vyjadřuje jadrně, přesně a pevně.
Opírá se o evangelium a v době evropských zápasů, jichž se zúčastňovala i
církev, v žádném případě nepřipouští utíkat se k násilí proto, aby
pravdě bylo zabezpečeno vítězství.
Denis soudí, že Chelčický je větším křesťanem než teologem.
Poznamenává, že: ...jen srdce zbožné a život čistý se líbí Hospodinu,
nikoli učená kasuistika. Tím se stává Chelčický pokračovatelem
Milíčovým, Matěje z Janova, Štítného i M. Jana Husa.
Zdá se ovšem, že daleko většího vlivu dosáhl na východě Evropy, v
oblasti byzantské a zvláště pak v zemích pravoslavných. Pochopitelně
nejznámějším stoupencem jeho učení o přípustnosti násilí je L. N.
Tolstoj.
Připomíná Chelčického požadavek, že pravý křesťan nemůže užívat násilí a
nemůže být ani majitelem pomíjejících hodnot hmotných, nesmí žíti
rozmařile, nemravně, nesmí trestati (soud náleží jen Bohu) a už se
naprosto nemůže zúčastňovat bojů se zbraní, válek a násilí. Tolstoj ví,
že Chelčický předstihl svou dobu, teprve v tomto století na jeho odkaz
navazuje sám Tolstoj, ale i Gándhí a Dr. M. L. King. Ti pak vytvářejí
čtveřici myslitelů, kteří modernímu člověku dokazují, že cesta usmíření,
dohody, porozumění a lásky je daleko víc, než nenávist a lidská zloba.
Ovšem Tolstoj není jediný, jak někdy lidé soudí, který se učením našeho
Petra na širé Rusi zabýval. Na univerzitách v Moskvě a zvláště v
Petrohradě najdeme celou plejádu učenců, filosofů i bohoslovců, kteří se
Chelčickým zabývali, viděli v něm velikého Slovana, zejména pak i tzv.
slavjanofilové dokonce našli v jeho zásadách i prvky, odpovídající
jejich pravoslavnému myšlení.
Když Tolstoj, koncem osmdesátých let 19. století pročítal Chelčického
Síť víry, našel u něho řadu obdobných názorů i na poměr církve a státu.
Tolstoj zamítal podstatu ruského cézaropapismu (stát – a řecké
pravoslavné církve). S Chelčickým je spojovala i idea selství. Nejvíce
byl však překvapen, jak zjistil Masaryk během své jasno-poljanské
návštěvy, že někdo už v 15. století přišel se stejnou thezí –
neodporování zlému. Ovšem nechápal, že celý duševní stav toho, kdo útočí
je jiný než toho, kdo se brání. (Emil Ludwig, Duch a čin, str. 75, 108,
135)
Z vynikajících myslitelů ruských, kteří se Chelčickým vážně zabývali
možno připomenout několik jmen: Anněnkov (1883), Jagič, N. V. Jastrebov
(1885) a oba Kirejevští (Ivan a Pjotr).
Chelčický dal podnět k utvoření též onoho zvláštního seskupení křesťanů, které známe pod pojmem ČEŠTÍ BRATŘÍ. Zprvu chtěli jeho ideály
uskutečnit beze zbytku, ale později se jeho myšlenkám vzdálili, splynuli
s kulturní společností a zůstali Chelčickému věrni jen v důrazu na Boží
lásku, která zná odpuštění a spásu lidské duše. Teprve na počátku 18.
století P. J. Šafařík znovu objevuje myšlenkové bohatství tohoto Písmáka
a po něm Palacký mu opět zjednává místo, které mu v našich dějinách
náleží.
Takže my Chelčického znovu objevujeme. Již básník Zeyer říká: „O
Chelčickém se mnoho neví... a je mi líto, když se dívám od svého stolku z
oken Paláčíku ve Vodňanech a vidím tu bílou vísku v polích dřímat, ty
lidi, kteří na tom místě bydlí, kde on žil.“
Žije v našem národě, pokud bude žít touhou po míru a pokoji a hledat
lidi, pokud pracují na boží hroudě, nebť právě Chelčický, který se sám
nazývá sedlákem – o tom sám podal vysvětlení:
Když ve druhé části Sítě víry probírá lidské stavy (roty) odsuzuje
šlechtu světskou i duchovní, kritizuje stav městský, toleruje pouze
některá řemesla zabývající se výrobou věcí člověku skutečně potřebných,
tu jmenuje především stav rolnický.
Sedláků se zastává ohnivě proti válečným zbohatlíkům a vidí, že stav
selský bývá vždy nejvíce postižen. Vypálené vesnice, kontribuce válečné,
násilí všeho druhu.
Je zajímavé, jak blízký krajan Chelčického, rodák z nedalekých Stožic,
jihočeský spisovatel, myslitel a slavjanofil Josef Holeček, vystihl ve
svém vynikajícím díle Našich, typ člověka odpovídajícího základním
požadavkům lidskosti, pokory, snášenlivosti a mírného láskyplného
jednání v hlavní postavě knihy sedláku Kojanovi. To co Kojana odlišuje
od všech sousedů a pro co ho mají za blázna, je jeho bezelstná
opravdovost, s níž Kojan chápal biblická přikázání. Přímo v duchu
Chelčického Holeček ukazuje, že přehlížený a těžký život na venkově ve
skutečnosti vysoko vyniká nad soudobou městskou civilisací, že všechna
chytrost měšťanů stojí hluboko pod „hloupostí“ sedláků.
Při tom Holečkovi nejde o návrat k přírodě v rousseauském pojetí, ale o
návrat k hodnotám pravého selství, jako je láska k půdě a k tradicím
venkova. Kojan – podle Holečka – se ve své dobrotě, tichosti a pokoře
stává bezbranným vůči vychytralosti a zlobě. Ale i to je Chelčického
pojetí, podrobení se zákonům jha, posměchu, či oběti. Je přesvědčen, že
nekonečná dobrota potírá zlo právě nejúčiněji. A tak Kojan (a mnozí jiní
hrdinové románů, například sedlák Cimbura u Baara) je při své měkkosti
velký sedlák. Tam ten měl rád lidi i koně (Cimbura), Kojan má rád
člověka takového jaký je i s jeho nedostatky.
Nemůže být většího ideálu, než milování člověka a země, na které žil a pracoval.
Ostatně – právě takhle chápal Chelčického i jasnopoljanský sedlák,
který si šil sám boty a ač šlechtic, vzdával se všech výhod světa,
nalézaje největší radost v pouhém bytí, v lásce a v neodporování zlému. I
když selství bylo Chelčickému ideálem, nezapomínal na ducha, neboť Bůh
dal člověku obojí.
Příkladů z dějin, či z literatury nalezli bychom více, možno si
připomenout Dostojevského, který ač odsouzen k smrti, jíž unikl za
zvláštních okolností, nepřestal ve svém obsáhlém díle nikdy zdůrazňovat
nejvyšší principy lásky ke všem a ke všemu, nic nad láskou nemohlo
zvítězit.
Také u nás ve století 19., ale i později někteří spisovatelé se vraceli
k motivu neodplácení zla zlem, i když mnozí si kladli otázku, jak
takový ideál lze vůbec v životě uskutečňovat do všech důsledků.
Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), představitel dekadentismu, ve svém díle – Gotické duše (str. 42) píše:
„Ovšem, Chelčický byl veliký duch. Vyšel ze své doby a předešel ji
daleko do budoucna, ale ani dnes není oceněn. Zatracoval veškerou „moc
mečovou“, všechno prolévání krve jak ve válce, tak za poprav. Zatracoval
všechnu nadřazenost člověka nad člověkem, konšele, hejtmany i krále,
dokonce upíral oprávněnost soudcovu a zavrhoval přísahu. Sžíravá kritika
jeho pronikla snad do stavů, kromě rolnické činnosti. Dosvědčuje, že je
největší český filosof.“
Chelčický svými radikálními thesemi a požadavky mluví ke každé
společnosti, zvláště té, která je na kraji nebezpečí, že spravedlnost se
v ní promění v ničivou nenávist.
Vladimír Valíček
Zdroj: www.janhus.cz
|
|