Církve a náboženské společnosti v Československu 1918-1938
Datum: Neděle, 29. červen 2014 @ 20:33:14 CEST Téma: Studie
Při vzniku Československa bylo na území
Čech, Moravy a Slezska uznáno autoritou rakouského práva sedm
církevních organizací. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo recipováno
podle uherského právního pořádku uznaných osm církevních organizací.
V dalším období se organizačně vytvořily některé nové církve, které
v rakouském kultovém systému nebyly samostatné. Recepční norma převzala
ve věci kultu rakouské a uherské úpravy.
Krátce po vzniku
Československa však vznikla potřeba uskutečnit změny ve struktuře
některých církví a náboženských společnostech. V letech 1918-1922 se
postupně právně ustavila Českobratrská církev evangelická v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, zákonem uznaná v roce 1928 také na Slovensku a
Podkarpatské Rusi. Obce německých příslušníků bývalé celorakouské
evangelické církve vytvořily Německou evangelickou církev v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku (1922-1924). Na území Slovenska a Podkarpatské
Rusi nebyla tato církev zákonem uznána. Na územním principu se sdružili
protestanti augburského vyznání z části bývalého těšínského seniorátu
celorakouské evangelické církve, který byl územně připojen
k Československu, a založili Augsburskou evangelickou církev
evangelickou ve východního Slezsku a v Československu (1923).
Na Slovensku byla situace
mezi stoupenci protestantských vyznání odlišná. Augsburská a
helvétská konfese se vytvářely odděleně od počátku své recepce.
Evangelíci augsburského vyznání se rychle oddělili od svého ústředí
v Budapešti a vytvořili Evangelickou církev augsburského vyznání na
Slovensku s působností také na Podkarpatské Rusi. Příslušníci
reformované (kalvínské) církve neměli zájem na přerušení vztahů
s církevním ústředím v Maďarsku. Na nátlak státu sice vytvořili svou
strukturu v republice v roce 1922, ale do roku 1938 k jejímu právnímu
osamostatnění nedošlo a církev se spravovala podle předpisů, které
vydala uherská vláda.
Přechodná ztráta prestiže
katolické církve v prvních poválečných létech, která se projevovala
odchodem asi 1, 4 milionu věřících z jejích řad, přispěla k vytvoření
Československé církve, která byla státem uznaná v roce 1920 a v roce
1925 dosáhla zákonného uznání také pro území Slovenska a Podkarpatské
Rusi. Byla založena skupinou protiřímsky orientovaného nižšího
katolického kléru, který se rozešel se svou původní církví.
Vznik nových církví
komplikoval konfesijní poměry i vzájemné vztahy. Složitým vývojem
prošlo hnutí části obyvatelstva, které se hlásilo k pravoslaví, protože
po zániku monarchie zaniklo spojení s dosavadní organizační základnou
tohoto vyznání, to jest rakouskou pravoslavnou církví a
s uhersko-srbskou pravoslavnou církví. Dlouho nedocházelo k vytvoření
oficiální organizace z toho důvodu, že se na území Československa
střetávaly zájmy cařihradské, srbské a ruské pravoslavné církve, které
si nárokovaly vrchní jurisdikci nad pravoslavnými církvemi
v Československu do té doby, dokud nebude vytvořena organizace
samostatné československé pravoslavné církve. Vláda potvrdila usnesením
z 6. června 1929 ústavu pravoslavné eparchie v Čechách, na Moravě a
ve Slezsku. Eparchie byla závislá ve výlučně církevních záležitostech
na srbské pravoslavné církvi jako na své mateřské církvi. Slovensko
nebylo do tohoto uspořádání začleněno, neboť se předpokládalo, že na
jeho území bude zřízená třetí eparchie a tím splněna podmínka vzniku
právně samostatné československé pravoslavné církve. Do roku 1938 však
k tomu nedošlo.
Vyhláškou Ministerstva
školství a národní osvěty č. 110/1930 Sb. byli českoslovenští unitáři
uznáni za náboženskou společnost na území Čech, Moravy a Slezska.
Základem organizace jediné mimokřesťanské konfese – židovského vyznání –
byly její jednotlivé náboženské společnosti: vyšší administrativní
jednotky se nevytvořily. Až podle zákona č 9/1937 Sb. vznikla
organizace Židovské náboženské společnosti, neboť zákon nařizoval, aby
se židovské náboženské obce slučovaly do jednotného společenství,
případně do svazků, které se měly stát právnickými subjekty.
Na území Československa
tedy došlo poměrně k velkému zvýšení počtu církví a náboženských
společností. Za první republiky patřily k uznaným církvím a
náboženským společnostem církev katolická ritu římského a
řeckovýchodního, církev evangelická vyznání augsburského a helvétského,
náboženská obec židovská, církev starokatolická, církev islámského
ritu hafenitského, českobratrská církev evangelická, církev
česko-bratrská, jednota bratrská, pravoslavná církev a náboženská
společnost unitářská. Stát neuznal na celém území republiky např. církev metodistickou, náboženskou společnost adventistů, baptisty
zahrnující bratrskou společnost Chelčického a další.
Postavení církví a náboženských společností na Slovensku a na
Podkarpatské Rusi nebylo identické se situací v českých zemích.
V Uhrách se rozlišovaly církve recipované a zákonem uznané. První byly
povoleny zvláštním zákonem, poté, co už zde dlouho před tím působily.
Církev katolická měla mezi nimi postavení dominantní státní církve.
Zákonem uznané církve a náboženské společnosti se od sebe lišily tím,
že byly uznány jen samostatným administrativním aktem, to jest právní
normou nižší právní síly, například ministerským nařízením. Toto dělení
mělo v Československu ten význam, že nerecipované církve a náboženské
společnosti na Slovensku a na Podkarpatské Rusi neměly podle staré
právní úpravy nárok na kongruu. To odstranil až zákon č. 122/1926 Sb.
Snaha o odluku
Vznik
Československé republiky a formování nového státu nastolil též
požadavek uskutečnění legislativních zásahů do převzaté právní úpravy
církevněprávních a náboženskoprávních poměrů s cílem změnit mnohé jejím
základní principy. V důsledku historického vývoje to znamenalo
především řešit vztah státu k římskokatolické církvi, která se
v českých zemích pokládala za oporu habsburského rodu a rakouské
monarchie v českých zemích. Rovněž na Slovensku zbavily nové
státoprávní poměry katolicismus spojení s uherským státem, který jej
využíval také jako prostředek národnostního útlaku, doplněného
šovinismem protislovensky orientovaného kalvinismu.
Odmítavý postoj ke
katolické církvi byl v českých zemích nadto posílený nedávnou
loajalitou špiček katolické církevní hierarchie k válečnému úsilí
rakouského státu. Většina věřících v českých zemích spatřovala
v rozpadu monarchie konečnou negaci pobělohorského náboženského vývoje,
spjatého se stoletým dominantním postavením katolické církve. Odpor
občanů se projevoval zejména v masovém vystupováním z katolické církve
v prvních letech po převratu pod heslem „Pryč od Říma“. Toto hnutí bylo
tak silné, že se mu postavily na odpor jenom katoličtí preláti.
Naproti tomu většina politických stran měla ve svém programu také
řešení otázky svobody vyznání a odluku státu od církve, s úsilím využít
proticírkevní nálady lidu k posílení svého postavení a vlivu.
První návrh československé
ústavy obsahoval také zásadu, že mezi státem a církví se má zavést
stav odluky. Avšak popřevratové komplikace v náboženských poměrech, na
Slovensku a na Podkarpatské Rusi zejména ve vztazích mezi
řeckokatolickou a pravoslavnou církví, jakož i demagogický boj proti
katolicismu vedený některými politickými stranami a vznik nové
československé církve odkláněly pozornost od důsledného řešení otázky
odluky. Proto se tento neřešený požadavek do nové ústavy v roce 1920
už nedostal a zůstal nevyřešen.
České země měly svůj
konfesijní program, který vycházel z protimonarchistického,
antiklerikálního a demokratického cítění širokých vrstev, připraven už
za existence monarchie, jak se uvádí ve Washingtonské deklaraci
představitelů československého zahraničního odboje z října roku 1918.
Tento dokument sliboval uskutečnit odluku církve od státu. Tento
politický postulát se setkal se sympatiemi velké části společnosti i
většiny politických stran. Právem se očekávalo, že právní princip vztahu
československého státu k náboženským organizacím bude obsažen také
v ústavní listině. Poměry na Slovensku a na Podkarpatské Rusi však byly
mnohem složitější v právním řádě tak i v mezikonfesijních vztazích.
Příčin, proč nebyla odluka
v Ústavě Československa z roku 1920 zakotvena, je několik. V době
vzniku Československa bylo devět desetin obyvatelstva zapsáno do
katolických matrik a tím byli i příslušníky této církve. Nebylo možné
odhadnout, kolik je skutečných věřících a kolik jenom formálních
příslušníků církví nebylo možné. Uskutečnění odluky mohlo mít spolu
s pozitivními také negativní následky, například v tom, že ztráta vlivu
státu na jmenování vyšších církevních hodnostářů by umožnila jmenování
promaďarsky orientovaných biskupů na Slovensku a na Podkarpatské Rusi,
což by výrazně posílilo separatismus. Podobné nebezpečí hrozilo i na
územích s německým obyvatelstvem. Pro stát nepříznivá by mohla být také
výchova kněžského dorostu bez státního dohledu.
Text ústavy, který
předložila vláda v únoru 1920 parlamentu k projednání, obsahoval v §
121 tuto formulaci: „Mezi státem a církví nechť vznikne stav odluky“.
To měl být imperativ, který se měl uskutečnit dalším zákonodárstvím.
Proti znění tohoto paragrafu vystoupili všichni slovenští poslanci bez
ohledu na svou náboženskou příslušnost. Podle jejich názoru nebylo
jasné, zda na Slovensku není náboženské cítění silnější než cítění
národní. Proto klub slovenských poslanců požadoval, aby znění § 121
bylo jinak formulováno anebo vynecháno. Jednotný postup poslanců ze
Slovenska byl výsledkem vzájemných porad mezi stoupenci jednotlivých
směrů. Poslanci, kteří byli příslušníky Slovenské lidové strany, se
zavázali, že nebudou na odplátku požadovat zakotvení autonomie
Slovenska v ústave a že nebudou hlasovat proti župnímu zřízení.
Vláda vzhledem k tomu
přehodnotila své stanovisko k odluce a oznámila ústavnímu výboru
parlamentu novou formulaci: „Vztah mezi církvemi a státem se upraví na
základě církevní samosprávy se zřetelem ke státním zájmům zvláštními
zákony.“ Proto takovéto formulaci vystoupili zastánci odluky - socialistické strany. V jednáních, které vedl ministr Švehla, se
dosáhlo souhlasu s vypuštěním § 121 z ústavní listiny. Dokument, který
byl schválen, proto neobsahoval žádnou formulaci o vztahu státi a
církví. Klíčový význam tak nabyl § 124 ústavní listiny: „Všechna
náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.“ Otevřenou otázkou
zůstávalo, zda rovnost vyznání se vztahuje také právní rovnosti církví a
náboženských společností.
O zavedení odluky cestou
běžného zákona se uvažovalo několikrát i po přijetí ústavní listiny.
Socialistické strany v nově zvoleném Národním shromáždění předložily
v roce 1920 návrh zákona o odluce podle vzoru Francie z roku 1905.
Podle něj s k církvím přistupovalo jako k nepříteli, státu se
zakazovalo udržovat diplomatické styky s Vatikánem, náboženské úkony
měly být pod přímým dohledem státu, obnovovalo se Placetum regium,
církevní majetek měl být zabaven atd. Odezva byla negativní, když se
slovenští poslanci opět postavili proti a nezájem projevili i
představitelé jiných politických stran, a tak se návrh zákona nedostal
ani na jednání parlamentních výborů. Uskutečnění odluky církví od státu
se odkládalo, i když ještě v polovině dvacátých let byla v programech
některých politických stran. Zachoval se systém takzvaných recipovaných
a uznaných církví a jejich privilegovaného postavení proti jiným
vyznáním víry.
Oficiální navázání
diplomatických styků s Vatikánem v roce 1920 umožnilo vést jednání,
která významně přispěla k uspořádání vztahů státu a církví. Slibovaná
odluka se neuskutečnila. Místo ní došlo jenom k úpravě vzájemných
vztahů jednotlivých církví a náboženských vyznání.
Rovnost všech vyznání
Ústavní
listina Československé republiky z roku 1920 obsahovala úpravu svobody
vyznání a svědomí v §§ 106, 121-125, 130 a 132. Rozšířila právo
náboženského sebeurčení jednotlivce a volnost jeho veřejného projevu,
dovolila veřejné bohoslužby všech vyznání, také těch, které nebyly
uznány státem. Ústava určila rovnost vyznání před zákonem a zaručila
ochranu před nátlakem na výkon náboženských úkonů, kromě práv, které
vyplývaly z otcovské anebo poručnické moci. Významnou změnu přinesla
ústava v zakotvení zásady rovnosti všech vyznání před zákonem, kterou
rakouské právo nepoznalo.
Stát usiloval o to, aby
právní úpravou minimalizoval vznik a projevy konfliktů mezi stoupenci
různých vyznání. Na ústavní zákony navazovaly právní předpisy o
vzájemných vztazích všech vyznání. Zákon č. 277/1920 Sb., takzvaná
mezikonfesijní norma, přinesl závažnou novinku odstraněním omezení
rodičů při určování konfese dětí. Platil ale jenom pro české země.
Zákon č.96/1925 Sb. o vzájemných vztazích náboženských vyznání přispěl
k vyjasnění mezikonfesijních vztahů na Slovensku a na Podkarpatské
Rusi. V těchto částech republiky byly dosud velmi komplikovamé předpisy o
přestupech z jednoho vyznání ke druhému, respektive o takřka nemožném
vystoupení, které relativizovaly význam ústavních předpisů o svobodě
vyznání. Zákon stanovil, že až do konce patnáctého roku stanovují
náboženskou příslušnost dětí rodiče (zákonní zástupci) a že teprve po
dosažení šestnáctého roku se může každý rozhodnout svobodně o svém
vyznání anebo o bezkonfesijnosti. Prohlášení o tom bylo nutno učinit
před příslušným okresním politickým úřadem s okamžitým právním účinkem.
Oprávnění o výstupu oznamoval opuštěné církvi státní orgán. Pokud
chtěl někdo přestoupit k jiné konfesi, musel tak učinit sám u místně
příslušného duchovního správce.
Svoboda svědomí a
vyznání umožňovala úplnou náboženskou svobodu, to jest také svobodu být
bez vyznání. Ústava v § 121 zaručovala kromě svobody vyznání také
svobodu vnějšího projevu mimonáboženského vnitřního přesvědčení, ale
nestanovila rovnost příslušnosti k vyznání se stavem bez vyznání. Podle
sčítání lidu z roku 1921 bylo skoro 725 000 občanů bez vyznání a této
skutečností zůstaly ústava i další právní normy mnoho dlužné. Ústavní
listina se vyčerpávala absolutizací práva na svobodu vyznání a
nedoceněním právních záruk na svobodu svědomí. Příslušnost k jakékoliv
církvi anebo bezkonfesijnost občana nezvýhodňovaly. Zakotvením rovnosti
všech vyznání byla odstraněna dosavadní převaha římskokatolické
církve.
Kongruový zákon
V roce
1926 v souvislosti s přípravou nového platového pořádku státních
zaměstnanců vznikl též problém řešení otázky platů duchovenstva církví a
náboženských společností. V rozporu s odporem široké veřejnosti byl
přijat takzvaný kongruový zákon č. 122/1926 Sb.. Tento zákon
rozeznával církve a náboženské společnosti kongruové a subvencované.
Mezi kongruovými byla v Čechách a na Moravě katolická církev (všech tří
obřadů) a církev pravoslavná a na Slovensku a na Podkarpatské Rusi
takzvané církve recipované – to jest katolická církev (všech tří
obřadů), evangelická církev augsburského vyznání, evangelická
reformovaná církev, církev pravoslavná a židovské náboženské
společnosti. Nejnižší kongrua byla stanovena na 9000 Kč ročně, která se
zvyšovala vždy po třech letech o 972 Kč, nejvíc však desetkrát.
Celkově dostávaly státem uznávané církve od státu ročně průměrně 130 až
150 milionů Kč, z toho dvě třetiny katolická církev. V § 5 kongruového
zákona byl zakotven právní nárok subvencovaných církví na každoroční
dotace.
Modus vivendi
Se
vznikem Československa bylo nutno řešit a právně ošetřit také vztahy
k papežské kurii. Hranice státu mohly být jedině vzájemnou součinností
uvedeny do souladu s hranicemi diecéz, což mělo nemalý význam pro
suverenitu Československa. V roce 1920 byly navázány oficiální
diplomatické styky s Vatikánem, což umožnilo zahájit jednání o
uspořádání vztahu státu a církve. Politiku vlády o odluce nahradila
politika sblížení s Vatikánem navenek a užší spolupráce
s římskokatolickou církví a katolickou Československo lidovou stranou
uvnitř státu.
Jednání
byla zdlouhavá. Československá vláda hodlala řešit současně otázku
rozhraničení diecézí i otázku rozdělení církevního majetku. Papežská
kurie kladla na první místo otázku církevního majetku bez vztahu
k hranicím diecézí. Dále šlo o nominační práva k nejdůležitějším
církevním úřadům, jejichž vykonavatelem byl dříve rakouskouherský
císař. Na řešení vzájemných problémů formou konkordátu mělo vliv i
vnitropolitické klima. Přijatelná byla jenom taková forma řešení, která
ponechávala otevřené dveře pro případnou odluku. Vyústěním
dlouholetého vyjednávání bylo přijetí modu vivendi (MV) parafováním
textu v Římě, který vstoupil v platnost v únoru 1928.
Dohoda se týkala zejména nominačního práva státu na úřady
církevních hodnostářů, církevní jurisdikce nad řeholníky a otázek
rozhraničení diecézí. Problém sjednocení státních hranic Československa
s hranicemi jednotlivých diecézí byl naléhavý, protože některé diecéze
měly své sídlo v cizině, a naopak českoslovenští ordináři zasahovali
svou pravomocí také do zahraničí. Článek 1 MN stanovil, že žádná část
Československa nebude podřízena ordináři se sídlem v zahraničí a rovněž
žádná československá diecéze nebude přesahovat státní hranice
Československa. Vláda považovala tuto část dohody za svůj úspěch,
protože jí velice záleželo na posílení pozicí zejména vůči maďarskému
revizionismu, který se stále odvolával na to, že na rozsáhlé území
Slovenska se vztahuje pravomoc ostřihomského a jágerského
arcibiskupství.
Důležitou otázkou bylo jmenovací právo vůči vyšším církevním
hodnostářům. Jmenovací právo bylo vždy atributem vládní moci panovníka.
V alokaci z 21. listopadu 1921 papež prohlásil, že privilegia, které
apoštolská stolice v minulosti smlouvami a dohodami udělila státům, si
nemohou přisvojit nové státy, případně osobní privilegia panovníků
nemohou přejít na vlády nástupnických států. Vláda uznala v Modu
vivendi jmenovací právo papežovo a vyhradila si jenom podmínku, že
jmenovaná osoba bude mít československou státní příslušnost a že kurie
oznámí předem vládě jméno kandidáta, aby se vláda mohla přesvědčit, že
nemá politické výhrady proti navrhované osobě. Článek V MV obsahoval
ustanovení o složení přísahy věrnosti československému státu, kterou
měli ordináři vykonat po jmenování Svatou stolicí a před nastoupením do
úřadu.
Svatá stolice vydala po
dohodě s československou vládou 2. září 1937 bulu Pia XI. Ad
ecclesiastici regiis incrementum, kterou se hranice československých
diecézí uvedly do souladu se státními hranicemi s výjimkou jejich
severovýchodních částí. Vydání této buly bylo ze zahraničně politického
hlediska pro Československo úspěchem, protože nejvyšší katolická
autorita tím potvrdila mírové smlouvy, které zabezpečovaly státní
hranice. Maďarsko se dlouho bránilo změnám církevních obvodů na
Slovensku a na Podkarpatské Rusi, protože teprve tato změna pro ně
znamenala potvrzení skutečnosti rozkladu Rakousko-Uherska. Slovenští
biskupi už v otázkách kanonického práva nepodléhali ostřihomskému nebo
jágerskému arcibiskupovi, ale přímo Svaté stolici. V další etapě mělo
dojít k ustavení samostatné římskokatolické provincie na Slovensku
v čele s metropolitou a řeckokatolické provincie pro celé území
Československa se sídle na Podkarpatské Rusi. Tentýž den, co byla
v Římě vyhlášena cirkumskripční smlouva, vydala československá vláda
nařízení, kterým zrušila omezení církevního majetku a veřejných fondů,
jakož i dozor nad církevním majetkem, který byl nařízen dokonce ještě
11. srpna 1937 ministrem zplnomocněným pro správu Slovenska.
Události koncem
třicátých let nedovolili pokračovat v realizaci druhé etapy státní
církevní politiky. Mnoho otázek zůstalo bez řešení.
Ladislav Hubenák
Prometheus – Časopis pre občiansku
spoločnosť a humanizmus; vydává Spoločnosť Prometheus Bratislava,
združenie svetských humanistov, roč. III. (2007, č.4, s.23-25.) Překlad
jh
|
|