Kýč a lež
Datum: Úterý, 12. srpen 2014 @ 22:35:21 CEST Téma: Zamyšlení
Z různých stran slýcháme úvahy o postdenominační současnosti
křesťanství. Může to jistě znamenat mnohé, ale jen sotva můžeme taková
slova chápat jako konstatování postupného překonání všech rozdílností,
které jednotlivé denominace po staletí udržovaly ve vzájemném napětí.
Naše současnost se ani vzdáleně nepodobá univerzálnímu ekumenickému
smíru. Za postdenominační rétorikou stojí nejspíše skutečnost, že
různice uvnitř křesťanství už obvykle nebývají určeny dobře
rozpoznatelnými hranicemi jednotlivých církví. Tyto hranice prolínají
pestré a mohutné proudy, jako je evangelikalismus či charismatické
hnutí.
I na stránkách Protestanta byl již mnohokrát z různých perspektiv
promýšlen vztah těchto velkých proudů. Ne vždy se tak děje bez emocí
a vzájemné podezřívavosti. A ne vždy je tato podezřívavost docela
bezdůvodná. Ve většině takových kritických konfrontací do popředí
vystupují podobné motivy. Odlišné tradice jsou poměřovány v otázkách své
teologické soudržnosti, věrnosti biblickému svědectví, nebo je
poukazováno na různé kontroverzní projevy v životní praxi.
Tenkým ledem, na který se málokomu chce vstoupit, ale zůstává oblast
konkrétních podob, které na sebe bere osobní zbožnost. Ta se jen zřídka
stává terčem serióznější kritiky. Navzdory velkým rozdílům
a pochybnostem, které v této oblasti panují, zůstává zbožnost jakousi
citlivou privátní sférou. Tady vládne pravidlo osobního vkusu, který, ať
už je sdílen nebo ne, zdánlivě nemůže být předmětem věcného sporu.
Tento opatrný gentlemanský přístup je jistě pochopitelný, zakládá se ale
na vážném nedorozumění. Předpokládá totiž, že sféra vkusu nemá co do
činění s otázkou pravdivosti. Že forma, kterou je zvěst evangelia
uchopována, nemá vlastně zas tak úplně co dělat s vlastním obsahem této
zvěsti. Opak je pravdou.
Projevy zbožnosti, jakkoli se to na první pohled nemusí zdát zřejmé,
představují zvláštní oblast mimoumělecké estetiky. Na rozdíl od různých
uměleckých disciplín v případě zbožnosti jistě není estetický rozměr
prvotní. To však nic nemění na tom, že je výrazně přítomný. Proto je na
místě mluvit o určitém vkusu zbožnosti. A z tohoto hlediska je také
nutné zamyslet se nad možností zbožného „kýče“.
Český estetik a filosof Tomáš Kulka, který se otázkou kýče dlouhodobě
intenzivně zabývá, ve své knize „Umění a kýč“ formuloval tři základní
charakteristiky kýče:
1. Kýč zobrazuje objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné anebo které mají jasný emocionální náboj.
2. Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné a
3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.
Už z těchto tří charakteristik je patrné, že náboženská témata jsou
bohatým polem pro různé podoby zbožného kýče. Substantivní neplodnost
kýče – jeho neschopnost obohatit asociace zobrazovaného – má ovšem
v oblasti náboženské zkušenosti hlubší dopad, než v oblasti umění.
V galerii můžeme kýč s klidem přejít jako postradatelnou veteš, která
nic nového nepřináší. V případě výpovědi víry však do popředí naléhavě
vystupuje otázka pravdy. Forma zbožnosti pokleslá na úroveň kýče nejen
že nic nového nepřináší, ale sama o sobě popírá a vylučuje novost
evangelia. Kýč jako nástroj sebe-potvrzení umlčuje slovo, které
k člověku přichází zvenčí. Prostor, který měl být evangeliu otevřen, se
před ním zabarikádovává pomocí výrazových prostředků kýče. Zbožný kýč
není jen zamlčením pravdy, ale vede proti pravdě otevřený boj.
Evangelium prohnané trychtýřem kýče se převrací ve svůj opak.
Potvrzuje sebe sama a stává se mocí, která legitimizuje bídný stav. Na
místo obrácení (methanoia) nastupuje pohodlné převalování se na
místě. Vědomí hloubky vlastní viny je zakryto emocionálním vyznáváním
všemožných pseudo-vin, které jsou ve skutečnosti jen prohřešky proti
dobré maloměstské morálce. Hloubka boží milosti v Kristu je zakryta
mělkostí citových a svépomocně navozených zážitků zbožného blaha.
Argument svobody vkusu v takové situaci není na místě. Problémem
kýčovité zbožnosti není její ošklivost a plochost, ale její aktivní boj
proti evangeliu.
Logickým důsledkem tohoto rozpoznání by mělo být opuštění falešné
tolerance a lhostejnosti ke všem projevům kýčovité zbožnosti. V prvé
řadě je potřebné sebekriticky prověřit stav své vlastní tradice. Církev
by se měla v této oblasti vědomě kultivovat a odstraňovat takové
výrazové prostředky zbožnosti, které popírají evangelium. Lhostejnost
k výtvarnému umění, která v protestantském prostředí často dosahuje
rozměrů hrdé ignorance, zpovrchnění hudebního života církve, provázené
příklonem k repetitivnímu americkému popu, nezájem o současnou
literaturu, film a divadlo – to všechno jsou nebezpečné signály, které
by církev neměla nechat bez povšimnutí. V druhé řadě je nutné zapojit
otázku kýče do seriozní polemiky s nejrůznějšími proudy uvnitř
křesťanství. Kýč má své teologické konotace, které by v kritickém
rozhovoru neměly stát stranou. Jistě je nutné, aby se tak dělo citlivě
a věcně. Povrchnost ve vzájemném rozhovoru ale k ekumenické shodě
nepovede. A i kdyby snad ano, bylo by lepší o takovou vachrlatou shodu
neusilovat.
Jáchym Gondáš
Zdroj: časopis Protestant 2011/5
|
|