Umírněný islám - realita či fikce?
Datum: Čtvrtek, 16. říjen 2014 @ 16:26:25 CEST Téma: Zamyšlení
Radikální islamisté nás nenechávají na pochybách ohledně svých cílů:
Chtějí zničit naši civilizaci. Západní civilizace prožívá svou „éru
prázdnoty“ (Gilles Lipovetski) a nechce se jí bojovat ani o své přežití.
Na jednu stranu nelze než uvítat, že celá velká civilizace nechce
problémy řešit likvidací protivníka či nějaké skupiny vlastního
obyvatelstva, na druhou stranu nelze nevidět, jak nebezpečné je strkat
hlavu do písku před vlastním ohrožením.
Strkání hlavy do písku se projevuje mnoha různými způsoby.
Jedním z nich je snaha nepřiznávat si, že islamisté na nás opravdu
útočí. Spojené státy zažily v poslední dekádě několik útoků; v některých
případech se jednalo o muslimského příslušníka amerických ozbrojených
sil, který postřílel několik svých kolegů. Oficiální místa oddalovala na
nejzazší možnou mez přiznání, co tyto vrahy motivovalo: Často to musela
přiznat, až když útočník naprosto jednoznačně potvrdil, že jeho
motivací je džihád, svatá válka proti nevěřícím.
Snad nejhorší formou tohoto strkání hlavy do písku je
ponechání celých oblastí neoficiální vládě islamistů. To se děje zejména
ve Velké Británii, ale částečně i ve Francii a v poslední době
zaznamenáváme podobné pokusy i v Německu.
Toto strkání hlavy do písku pochopitelně vyžaduje i vytvoření a
prosazení určité ideologie, která nějakým způsobem vysvětluje, co se
děje. Politicky korektní ideologie je ta, která hlásá, že teroristické
činy jsou dílem jen nepočetné vrstvy radikálních islamistů, vedle nichž
existuje umírněná mlčící většina, která si žádnou brutalitu a
civilizační válku nepřeje. Projevy této umírněné mlčící většiny pak mají
dokládat prohlášení umírněných západoevropských muslimů, kteří odsuzují
brutalitu Islámského státu. Dále bývá zmíněno, že existují demokratické
muslimské státy, konkrétně Malajsie a Indonésie.
Nelze nevidět, že mezi Malajsií a Afghánistánem nebo mezi
Indonésií a Saudskou Arábií je nebetyčný rozdíl. Nicméně nelze říci, že
by v těchto zemích byli křesťané rovnoprávní s muslimy. Buď jsou
nerovnoprávní přímo ze zákona (např. malajsijská vláda nedávno zakázala
křesťanům pro Boha používat název „Alláh“), nebo de facto (V
Indonésii je každoročně vypáleno několik kostelů a čas od času dojde
k masovému masakrování křesťanů). O skutečném stavu lidských práv a
ochrany menšin v Malajsii či Indonésii se příliš nemluví, aby se udržela
fikce o „demokratičnosti“ těchto muslimských zemí.
V tomto článku chci ale upozornit na ten způsob strkání
hlavu do písku, který považuji za nejnebezpečnější. Je to vytváření
fikce umírněné islámské většiny.
Ne, nechci tvrdit, že většina muslimů si libuje
v podřezávání krků a prodávání žen do otroctví. Tvrdím však, že
v současné době nemají umírnění muslimové na Blízkém východě žádnou
šanci. Nemají žádnou smysluplnou reprezentaci a na bojištích
nepředstavují žádnou relevantní sílu. Proto je spoléhání na existenci
této „umírněné“ většiny velmi nebezpečné.
Západní politici (zejména prezident Obama, ale zdaleka ne
jen on) občas tvrdí, že Islámský stát „není ve skutečnosti islámský“.
Totéž se někdy říká o jiných teroristických uskupeních. Aby člověk mohl
něco takového tvrdit, musí mít naprostou jistotu v tom, že má
spolehlivou normu, podle níž odliší, co je „islámské“ a co „neislámské“.
Domnívám se, že taková vyjádření nám nepřísluší. Jen muslimové sami
mohou rozhodovat o tom, co je „islámské“ a „neislámské“.
Co je cílem těchto tvrzení? Snaha namluvit sobě samému i
nám, že nebezpečný není islám jako takový, a že ti, kdo nás ohrožují,
žádní „pořádní“ muslimové nejsou.
Bill Warner, Američan, který se islámem dlouhodobě zabývá,
na své nedávné přednášce v Praze upozorňoval, že místo o „umírněných“
muslimech bychom měli hovořit o „desetiprocentních“ či
„dvacetiprocentních“ muslimech. Problém je totiž ve svatých textech
muslimů. K nim patří nejen Korán, ale i Hadíthy (tradované výroky
Mohamedovy) a Mohamedův životopis, tzv. sírat. Všechny tyto texty
obsahují pasáže doporučující zabíjení „vlažných“ muslimů a těch, kdo
islám odmítají. Islám jistě lze interpretovat různě. Ovšem ti, kteří
hlásají nesnášenlivou a brutální formu islámu, mohou právem říkat, že
nacházejí oporu ve svatých textech svého náboženství.
V tom je právě problém. Půjde-li muslim skutečně „ke kořenům“, bude se radikalizovat.
To, co zakoušíme dnes, je skutečně „muslimské probuzení“. Je
to návrat ke svatým textům, nikoli odklon od nich. Představa, že ten,
kdo se hlouběji ponoří do svatých textů, se umírní, je naprosto scestná.
Západní politici potřebují opustit ideologii politické korektnosti, která jim brání vidět realitu.
Jaký postup tedy zvolit? Rozhodně neradím k plošnému zákazu
islámu. Zákony musí vycházet z obecných principů, nikoli z odporu vůči
určitému náboženství či určité ideologii. Jakkoli považuji šíření islámu
za neblahé, lidé by neměli být odsuzováni za to, co si myslí, ale za
to, co dělají. Radím, abychom islám studovali a zcela otevřeně hovořili o
tom, co považujeme za problematické. Rozhodně bychom ale neměli
připouštět, aby pro muslimy platila jiná pravidla než pro nemuslimy.
Islamizace často začínala od nějaké maličkosti, od nějaké drobné výjimky
– třeba od těch šátků…
Dan Drápal
9. října 2014
Zdroj: http://dan-drapal.cz
|
|