Diplomatické vztahy se Svatým stolcem
Datum: Úterý, 20. leden 2015 @ 21:03:59 CET Téma: Katolicismus
Religionista Ivan Štampach přispívá do debaty Ideály a možnosti české
zahraniční politiky ohlédnutím za vývojem vztahů ČR s velmi specifickým
partnerem. Přibližuje přitom jak jeho jednotlivé fáze, tak
nejvýznamnější problémy.
Počátek aktuální etapy vztahů státu se Svatým stolcem můžeme spojovat s
dobou rozvoje absolutistické monarchie za Marie Terezie a Josefa II. V
této epoše mohla katolická církev na území Svaté říše římské včetně zemí
Koruny české udržovat kontakty se svým centrem v Římě pouze
prostřednictvím státu. Platnost papežských dekretů různého druhu byla
podmíněna tím, že byly vyhlášeny státní autoritou.
Císař a král Josef II. se pokládal za oprávněného zasahovat do vnitřních
záležitostí církve, včetně detailů obřadů. Zklamal též římskou církev
vyhlášením tolerančních patentů umožňujících v jednotlivých zemích říše
praktikování jiných vyznání.
Pro vskutku soudobou etapu vztahů
je ovšem podstatné ujasnit také formální pozici obou partnerů. Obecně
rozšířená představa, že vztahy se týkají městského státu Vatikán o území
necelého půl čtverečního kilometru obklopeného městem Římem, je totiž
zcela mylná.
Po zániku papežského státu a vzniku novodobého státu italského v 19.
století bylo sídlo papeže nominálně na italském území, ale fakticky stát
do jeho vnitřních záležitostí nezasahoval. Díky úspěšnému jednání
Svatého stolce s Mussoliniho fašistickým režimem nastalo současné
uspořádání, kdy existují dva samostatné subjekty, městský stát Vatikán a
Svatý stolec.
Technické záležitosti Vatikánu řídí Papežská
komise pro stát Vatikán. Jejím předsedou je v současnosti kardinál
Giuseppe Bertello. K vatikánské agendě patří např. měna, doprava, pošta,
veřejný pořádek, správa objektů, provoz vatikánských muzeí.
Svatý
stolec je právním subjektem, který oficiálně reprezentuje římskou
církev jako celek. Tvoří ho papež spolu s římskou kurií. Ta se skládá z
papežských kongregací (např. pro nauku víry, pro biskupy, pro
svatořečení a blahořečení, pro svátosti a bohoslužbu), papežských rad
(např. pro jednotu křesťanů, pro mezináboženský dialog, pro kulturu),
dvou tribunálů (Apoštolská signatura a Svatá rota), papežských komisí a
různých dalších úřadů.
Papež pověřuje vedením kurie kardinála,
jehož titul zní kardinál státní sekretář. V současnosti je to kardinál
Pietro Parolin. Označení „státní sekretář“ ukazuje, že nezávisle na
Vatikánu je římskokatolická církev útvarem, který má atributy státu. Je
subjektem mezinárodního práva a navazuje diplomatické styky se státy.
Jeho vedoucí diplomaté, obvykle připravení po předchozím získání
předepsaného akademického stupně v teologii na Papežské diplomatické
akademii, jsou označováni jako nunciové.
Státy mají při Svatém
stolci své velvyslance. Na základě ujednání Vídeňské konference
vítězných mocností v konfliktu s napoleonskou Francií z roku 1815 má
nuncius v zemi, kde působí, funkci doyena diplomatického sboru, tedy
osoby, která zastupuje zájmy diplomatů vůči místním úřadům.
První republika až 90. léta
Vztahy
se Svatým stolcem navázala po svém vzniku Československá republika. V
té době již liberalizované poměry umožňovaly církvi přímý kontakt s
papežem a kurií. Nunciatura plnila podobné úlohy jako v současnosti.
První nuncius odevzdal pověřovací listiny roku 1920.
Republika
však zároveň odebrala katolické církvi privilegované postavení. Zbavila
ji značné části jejího majetku (a tím i schopnosti z výnosu majetku
financovat svou činnost) pozemkovou reformou z roku 1919. Rozhodující
osobnosti státu se o římské církvi vyjadřovaly kriticky. Vztahy byly
napjaté a k určité jejich normalizaci došlo až uzavřením modu vivendi roku 1928.
Konfliktní
vztahy se státní reprezentací měl zejména druhý nuncius Francesco
Marmaggi. Pokoušel se zasahovat do státních oslav výročí upálení Mistra
Jana Husa roku 1925. Ostře protestoval proti účasti prezidenta T. G.
Masaryka na oslavách. Brzy poté opustil Československo a diplomatické
záležitosti na obou stranách zastupovali diplomaté pouze ve stupni
chargé d’affaires. Teprve po postupném zlepšení situace se nuncius
vrátil.
Třetí nuncius Pietro Ciriaci se zase dostal do konfliktu s
tehdejším pražským arcibiskupem Františkem Kordačem, který kritizoval
jeho rozmařilý život a odmítl financovat z církevních peněz stavbu
nunciova letního sídla v Karlových Varech. Poukazoval na to, že jako
důležitější vidí stavbu nového semináře (a dnešního sídla též Katolické
teologické fakulty UK a České biskupské konference) v Praze Dejvicích.
Jako
důvod konfliktu se uvádí rovněž Kordačův zásadní odpor vůči liberální,
demokratické státní ideologii první republiky, reprezentované
prezidentem Masarykem. Jednalo se o odpor tradiční, jenž byl však ve své
době již v rozporu s liberálnější politikou tehdejšího papeže Pia XI.,
který – kromě jiného – odmítal diktátorské manýry tehdejšího italského
fašismu.
Za nacistické okupace se Svatý stolec přizpůsobil
situaci a na naše území se vztahovali jeho diplomaté ve Velkoněmecké
říši. Po II. světové válce se nakrátko obnovily diplomatické styky na
nižší úrovni ze strany Svatého stolce zvané internunciatura. To skončilo
teoreticky v roce 1950, prakticky již po únorových událostech roku
1948.
Komunistický režim příležitostně jednal se zástupci
ústředí římské církve, zastupitelské úřady ani stálá smlouva mezi oběma
subjekty však nebyly. Roli doyena tehdy plnil nejstarší velvyslanec.
Po
změně režimu na konci roku 1989 se obnovily diplomatické styky. Prvním
nunciem se stal Giovanni Coppa. Byl ve funkci neobvykle dlouho, v letech
1990–2001, zřejmě vzhledem k tomu, že římská církev byla ve špatné
kondici a platil pro ni odlišný statut. Její záležitosti byly spravovány
z Říma přímo státním sekretariátem.
Z veřejně známých kauz té doby nutno připomenout teologickou fakultu v
Praze, jejíhož ultrakonzervativního děkana Václava Wolfa ovlivňovali dva
akademičtí pracovníci, o nichž novináři zjistili, že byli
spolupracovníky StB. Toto spojení sil se nedařilo prolomit tehdejšímu
kancléři fakulty, kardinálu Vlkovi, ani rektorátu Karlovy univerzity.
Podle
dostupných informací chránil příslušné akademiky právě nuncius a nikdo
si proti němu netroufl vystoupit. Českým velvyslancem při Svatém stolci
(a zároveň při maltézském řádu, který je rovněž kvazistátním útvarem, a u
republiky San Marino) byl František X. Halas, syn básníka Františka
Halase.
Problematická smlouva
V
roce 2002 skončila jednání, která vedla k formulaci smlouvy mezi Českou
republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů. Žádné z vlád od
té doby, ani vládám pravicovým s koaliční účastí KDU ČSL, se nepodařilo
připravenou smlouvu uvést v život ratifikací v parlamentu a podpisem
prezidenta.
Tehdejší prezident Václav Klaus se původně utajeným,
avšak prozrazeným dopisem ministrovi zahraničí Cyrilu Svobodovi,
vyjádřil k dojednané smlouvě odmítavě. Z dopisu bylo zřejmé, že by ji
vetoval. K nekonzistenci jeho politiky patří i to, že v posledních
letech svého působení přistoupil na politiku kardinála Dominika Duky
směřující k prolínání státu a římskokatolické církve, například
promlouval od oltáře na tzv. národních poutích ve Staré Boleslavi.
Klaus píše Svobodovi mimo jiné toto: Jsem
přesvědčen, že by smlouva v této podobě v žádném případě neměla být
uzavřena. Ve smluvním právu je logické, že důvod k uzavření smlouvy je
jen tehdy, kdy si obě strany navzájem něco poskytují. V textu této
smlouvy je však pouze výčet toho, co Česká republika jako suverénní stát
poskytuje Svaté stolici, zatímco Česká republika od Svaté stolice nic
nežádá ani nedostává.
Prozkoumáme-li text smlouvy,
zjistíme mimo jiné, že v článku 4 se Svatý stolec vyslovuje, že v České
republice je respektována náboženská svoboda. Znamená to, že ČR pokládá
tento subjekt mezinárodního práva za kompetentní posuzovat úroveň
respektování občanských svobod a lidských práv. To je v dvoustranné
mezistátní smlouvě nanejvýš nezvyklé.
V článcích 11, 14, 15 a 16
se dále deklaruje právo katolické církve na zřizování různých institucí
a vykonávání různých aktivit ve vztahu ke státu, např. právo vykonávat
duchovenskou a pastorační službu ve věznicích, právo působit i při
poskytování probačních, mediačních a obdobných služeb souvisejících s
trestním řízením a výkonem trestu či opatřeních na to navazujících, a
dále se této církvi přiznává právo zajišťovat duchovenskou službu pro
příslušníky ozbrojených sil, kteří o to požádají.
Ani kdyby se
jednostranná deklarace práva Svatého stolce nahradila diplomatičtější
formulací, např. že Česká republika zaručuje katolické církvi možnost
vykonávat to či ono, nebylo by to řešení přijatelné. Této církvi se
totiž smluvně přiznávají zvláštní práva, jichž se uvedené články týkají,
pro jejich přiznání však musí podle zákona o církvích číslo 3/2002
náboženské subjekty splňovat podmínky.
Je suverénním právem
státu registraci a tato zvláštní práva, která se dotýkají např.
bezpečnosti státu a jeho občanů, kterékoli církvi či jiné náboženské
společnosti odebrat, pokud nesplňuje zákonné podmínky veřejného působení
popsané např. v paragrafu 5 tohoto zákona. O některých z těchto
podmínek lze v případě římské církve vznést pochybnosti. Na tuto církev
by však nebylo možno zákon uplatnit, pokud by podmínky nesplňovala,
protože mezistátní smlouva má vyšší právní moc.
Není konečně jasné, jak by Česká republika jako smluvní partner měla zaručit, že obsah a metodika vyučování katolického náboženství podle odstavce 6 musí být v souladu s učením a zásadami katolické církve, i když bude respektovat, že směrnice, programy a učebnice pro toto vyučování vyžadují schválení příslušnou církevní autoritou.
Vztahy v současnosti
Vztahy
mezi Českou republikou za dalších nunciů po Coppovi, se vyvíjejí
standardně, profesionální diplomaté působí v obvyklém krátkém období.
Nutno ocenit, že hned po odchodu prvního nuncia se podařilo ve shodě
zúčastněných stran vytvořit na Katolické teologické fakultě UK podmínky
odpovídající vysokoškolskému zákonu. Fakulta se rovněž zapojila do
obvyklého vnitrouniverzitního mezifakultního dění a navázala spolupráci s
významnými teologickými pracovišti v zahraničí.
Věrohodnost
nunciatury narušila kauza s MUDr. Jaroslavem Bartákem v roce 2013
pravomocně odsouzeným k čtrnácti letům odnětí svobody za znásilňování a
zneužívání svých asistentek, a v současnosti stíhaným za přípravu na
vraždy tří osob, jež z vězení organizoval jako pomstu za roli těchto
osob ve své první kauze.
Barták měl volný přístup do prostor
nunciatury a roku 2011 tato diplomatická instituce vydala poněkud
nevěrohodné oficiální stanovisko, že nevěděla o tom, že dotyčný
organizuje v jejím sídle ve Voršilské ulici natáčení pornografického
filmu.
Letos v říjnu byla uveřejněna zpráva, podle které se chce ministr
zahraničí Lubomír Zaorálek vrátit k tématu smlouvy České republiky a
Svatého stolce. Chce se pokusit o nové jednání a lze doufat, že
dosavadní jednostranné závazky České republiky podvazující její platný
právní řád již v novém textu nebudou.
Ministr v říjnu navštívil
Řím a setkal se tam s papežem a dalšími církevními představiteli. Snad
se uvažuje i o návštěvě papeže v České republice. Není zatím veřejně
známo, že by se jednání rozběhla.
Není snadné propojit
pragmatické uznání významného a vlivného subjektu mezinárodního práva se
sekulárním charakterem našeho státu a s rovnoprávností všech
náboženských subjektů podle ústavních principů a českého konfesního
práva. Doufejme, že se současné vládě podaří postoupit v jednáních zase o
kousek dále, a přitom neobětovat nic podstatného z toho, co má za
povinnost obhajovat.
Zdroj: http://denikreferendum.cz
|
|