Notabene - Hydepark baptistů - Papež kriticky vůči vysokým církevním činitelům

Tři dny před slavností Narození Páně se papež František sešel se svými spolupracovníky z římské kurie na tradičním předvánočním setkání. Tentokrát to však nebyla obvyklá formální výměna blahopřání k nadcházejícím svátkům. Papež využil setkání ke kritickému hodnocení jednání těchto vysokých činitelů církve.

Struktura římské kurie

Asi je třeba připomenout, že římská kurie je mohutný soubor úřadů a orgánů, který má papeži pomáhat plnit jeho poslání vůči římskokatolickému celku. Pro řízení centralizovaného útvaru s asi miliardou členů je nutná mohutná administrativa. Moderováním kurie papež pověřuje kardinála státního sekretáře a pod jeho působnost bezprostředně patří diplomatické vztahy se státy. Dále se kurie skládá z takřečených dikasterií, což je devět kongregací, dvanáct papežských rad, tři tribunály a další úřady a komise. Dále k tomuto celku patří Vatikánský tajný archiv, Papežská akademie věd, Centrální statistický úřad církve, a taky cosi jako miniaturní armáda pod názvem Švýcarská garda.

V čele jednotlivých dikasterií stojí kardinálové, členy významnějších jsou jen biskupové a arcibiskupové (tzv. kuriální, sídlící trvale v Římě a formálně pověření vedením neexistujících diecézí, a pak skuteční biskupové v různé službě lokálním církvím, jak se říká, v terénu), v některých méně významných institucích jsou mezi členy i kněží, ba i laici, občas dokonce i ženy.

Charakter církve

Římskokatolická církev o sobě předpokládá, že je totožná s Církví Kristovou, s Božím lidem Nové smlouvy, s mystickým tělem Kristovým. Jako taková by podle kréda měla být nejen jedna, ale i svatá, a také všeobecná a apoštolská. Někdy se toto ostré konstatování umírňuje formulací, že římská církev (tak ji budu pro stručnost dále označovat) má plnost církve Kristovy, jiné církve a různá církevní společenství mají mít na Církvi Kristově nedokonalou účast. Ani teologové, kteří tuto odvážnou konstrukci přijímají, však nepřepokládají, že znaky církve, jakými jsou její jednota či jedinost, svatost, její katolicita a apoštoslkost jsou plně uskutečněny. To je možné až v eschatologickém naplnění ve věčnosti.

Příkladem může být svatost církve, druhý z jejích znaků podle nikájsko-konstantinopolského symbolu víry. Tato církev sama ve své liturgii o nedělích (mimo advent a půst) a v dalších slavnostních dnech vyznává: ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste. Svatost Božího lidu Nové smlouvy je posvěcování tímto jediným svatým. Je to svatost na cestě, svatost jednou provždy darovaná, avšak uskutečňovaná v čase. Někdy se to vyjadřuje zkratkovitým paradoxním rčením: už ano a ještě ne.

Církev Kristova má svou božskou stránku, ale je i lidská. Analogicky k Ježíši Kristu, který je její Hlavou, i u ní můžeme mluvit o boholidském spojení. Ježíšovo lidství však je dokonalé. Lidství v církvi je nedokonalé. My, členové církve, jsme hříšníci. Jsme ospravedlnění hříšníci. Každý o sobě může říct, že je simul iustus, simul peccator. Že je zároveň spravedlivý i hříšný, spravedlivý v Božích očích a zárodečně v tom, co v nitru vytváří milost, a hříšný v každodenní časoprostorové realitě. A lidský hřích má rozměr jak individuální, tak sociální. Existuje, přinejmenším analogicky i strukturální hřích. Hříchy jednotlivců se promítají do sociálních struktur, ale také jsou (aniž by to odnímalo člověku osobní odpovědnost) projevem strukturálního hříchu, tedy vlastně narušenosti tvorstva v jeho sociálním rozměru.

Hříšnost v Církvi Kristově, nejen čistě soukromá, ale hříšnost vedoucích činitelů církví se promítá do jednání a rozhodování církevních struktur, církevních institucí. Svatost církve je tak permanentně ohrožována a církev vyžaduje obnovu. V dlouhých dosavadních dějinách římské církve se přes formálně ortodoxní nauku uplatňoval v praxi vůči církevní struktuře omyl. Opomíjela se lidská nedokonalost církve. Hříchy církevní struktury nebyly jasně pojmenovány. Chyběl kritický pohled, který by přinesl obnovu.

Pokusy o reformy

Doposud všechny pokusy církev reformovat, tedy vracet ji k původní formě, jakou jí dal její Zakladatel Ježíš Kristus, skončily tím, že římská církev se od těchto svých reformujících se větví odloučila. Někdy však odpovídala i mírnými snahami o vlastní reformu a to bylo svítání na časy. Hluboký kritický pohled do své struktury, do svých rozhodovacích procedur a do svého jednání od nejnižších po nejvyšší patra bohužel dlouho nepřipouštěla.

Změnu přinesl II. vatikánský koncil, který probíhal v létech 1962 – 1965 za papežů Jana XXIII., který silně připomínal svým stylem nynějšího papeže a který sněm svolal, a za Pavla VI., který rozhodl o pokračování sněmu a potvrdil většinu jeho rozhodnutí. Koncil se z historických důvodů vyhnul formulaci, že by církev reformoval, nemluvil také o její modernizaci, protože ne dlouho před koncilem takovou snahu vedení církve ostře odmítlo. Použila se obsahově podobná, slovně však jiná formulace, že koncil církev „zdnešnil“, učinil ji církví pro dnešek, církví pro tuto dobu. Vžilo se pro to italské slovo aggiornamento.

Jednu část obnovy či reformy tvoří kritický pohled na minulost. Prozatím jsme slyšeli velmi opatrné formulace, které připouštěly, že ne vždy někteří lidé jménem církve jednali v plném souladu s duchem evangelia. V oficiálních prohlášeních dosud zločiny nebyly nazvány zločiny.

Jiný směr snahy o obnovu je hodnocení současnosti. Teologové a lidé obdaření prorockým charismatem se dnes už nebojí mluvit o chybách rozhodovacích církevních struktur. Vzácně se objevuje ochota ke kritické sebereflexi i v episkopátu, výjimečně i mezi kardinály, kteří tvoří jakýsi papežův senát, nejbližší okruh poradců a spolupracovníků.

Přelomový proslov papeže Františka

Loňský proslov papeže Františka k nejvyšším činitelům církevní struktury byl přelomový. Neváhal mluvit o patologii moci, komplexu vyvolených, o duchovním Alzheimerovi, hašteřivosti a prázdné slávě, kariérismu, oportunismu, o lidech nevrlých a sveřepých, o chorobném hromadění majetku, o exhibicionismu a hledání profitu a dokonce o terorismu klevet.

Kdyby takto o kardinálech a dalších významných činitelích celosvětového vedení římské církve promluvil kdokoli jiný, pokládalo by se to za pomlouvání, mluvilo by se o útocích na církev, o nepřátelství a snaze církvi poškodit.

Když takto promluvil papež, byla to kritika do vlastních řad, byla to vzhledem k papežově pozici církevní sebekritika, bylo to výjimečně jasné a jednoznačné slovo, kterého se dosud žádný novodobý papež neodvážil. Byl to svým způsobem krok pokání církve, které pochopitelně nenahrazuje osobní pokání těch, kteří jednají tak, jak papež popsal ve své úderné promluvě.

Potřeba pravdivé sebereflexe

Někdo by si mohl myslet, že ostrá kritika do vlastních řad může církvi škodit. Že si o ní budou lidi myslet něco špatného a že to poškodí hlavní zájem církve a tím je zvěstování evangelia. Je to obava, že evangelium nebude věrohodné, když církev sama, prostřednictvím svého nejvyššího představitele dá o sobě vědět, že se v ní na nejvyšších místech jedná právě takto.

Pravý opak je pravdou. Lidské chyby a omyly, lidská provinění, to je nikoli snad nutná, ale přece jen trvalá součást našeho života. Říká to nakonec i Nový zákon: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není (1 Jn 1,8). Církev, která by klamala sama sebe a ve které by nebyla pravda, to by znamenalo, že ji přemohly temné mocnosti. Sám její zakladatel, zrovna tam, kde mluví o jejím budoucím založení, přislibuje, že když bude stát na skále víry, již vyznal apoštol Šimon nazvaný proto Petrem: brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). A apoštol Jan v následujícím verši téhož listu říká: Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti (1 Jn 1,9). Svatost není bezhříšnost, svatost začíná přiznáním hříchů, a to i těch institučních. Slovo svatý, je-li v Novém zákoně použito o nás obyčejných smrtelnících, znamená vlastně kající hříšník.

Papež po dlouhé době učinil svou ostrou kritikou do řad kurie římskou církev věrohodnou. Bude-li schopna pravdivé sebereflexe, ukáže, že má účast na pravé církvi Kristově.

Ivan Štamapach

http://ivan-stampach.bloger.cz