Apokryfy neboli Deuterokanonické knihy
Datum: Pátek, 13. únor 2015 @ 11:50:52 CET
Téma: Teologie


Knihy „kanonického rozdílu“

V návaznosti na tradici Bible kralické, jejíž první, šestidílné vydání, zahrnovalo v pátém dílu starozákonní apokryfy, vychází nyní ve vydavatelství Biblion také tento svazek. Jako apokryfy se označují spisy, které nebyly všeobecnou církví přijaty do biblického kánonu. Zatímco v případě Nového zákona panuje mezi křesťanskými církvemi téměř všeobecná shoda v tom, které knihy do něho patří a které nikoli, u Starého zákona existují vedle sebe dvě tradice.

Reformační církve uznávají palestinský kánon hebrejské Bible o 39 knihách, zatímco katolická církev a východní ortodoxní církve užívají Starý zákon rozšířený o knihy publikované v tomto svazku. Texty, které zde předkládáme, tedy nejsou jakýsi zvláštní typ mimobiblické literatury. Jsou to knihy „kanonického rozdílu“, knihy, které zbudou z Bible katolické církve, vyjmeme-li všechny knihy uznávané v reformačních církvích.


V dnešní katolické církvi jsou pokládány za kanonické, v protestantských církvích za zcela nekanonické. Vzhledem k této jejich pozici se v katolickém prostředí od 16. stol. a v dnešní době někdy také v akademických kruzích tyto knihy označují jako „deuterokanonické“.

Nicméně v katolických překladech Písma se nijak neodlišují. Nestojí pohromadě a neumisťují se jako zvláštní oddíl. Kladou se tam, kde stojí ve starověkých biblických kodexech: Tobiáš, Judita a obě knihy Makabejské stojí za protokanonickou knihou Nehemiáš, kniha Moudrosti a Sirachovec se klade za Píseň písní, Baruch mezi Pláč a Ezechiele.

Křesťané ve starověku, a to většinou i křesťané ze Židů, používali zpočátku téměř všeobecně řecký překlad Písma zvaný „Septuaginta“, což je latinsky „sedmdesát“ (cituje se zkráceně římskou číslicí LXX). Tento název vychází z legendární tradice, podle které na překladu pracovalo 70 židovských učenců. Rozsah Septuaginty je znám až na základě křesťanských biblických kodexů ze 4. – 5. stol. a tři nejstarší z nich, které jsou nejvýznamnějšími doklady biblického textu, obsahují většinu apokryfů, což dokládá, že se tyto knihy tehdy těšily široké oblibě.

Proč číst apokryfy?

Starověcí zastánci užšího kánonu jako Jeroným nebo Athanasios, přiznávali apokryfům hodnotu pro „budování Božího lidu“ a doporučovali je k soukromé četbě. Také Martin Luther, který vycházel z Jeronýmova principu hebraica veritas, v předmluvě ke svému překladu Písma označil tyto knihy za apokryfy, které se sice nerovnají svatým Písmům, ale jsou užitečné a dobré ke čtení. Na reformační praxi označovat tyto spisy jako apokryfy a nepřiznávat jim hodnotu Písma potom zareagovala katolická církev na protireformačním tridentském koncilu (1545–1563) a definovala širší biblický kánon jako závazný článek víry.

Neznamená to, že by do té doby používala jiný kánon. Doklady o preferenci širšího kánonu se objevují už dříve, počínaje vydáním Vulgáty a Augustinem a konče florentským koncilem (1431–1445). Teprve na tridentském koncilu však katolická církev připsala kánonu Písma nejvyšší věroučnou závaznost.

Apokryfy nicméně zprvu z protestantských biblí nezmizely. Byly součástí Lutherovy wittenbergské Bible (1534), kde byly umístěny jako zvláštní oddíl mezi Starým a Novým zákonem. Také Ženevská Bible od prvního vydání (1560) obsahovala apokryfy ve zvláštní sekci mezi Starým a Novým zákonem a uváděla je jako knihy pocházející od zbožných mužů.
Podobně anglikánská Bible krále Jakuba počínaje prvním vydáním (1611) následovala protestantské Bible 16. stol. a dle luterského zvyku umísťovala apokryfy do zvláštního oddílu mezi Starý a Nový zákon. Oddíly apokryfů bývaly v těchto Biblích vynechávány teprve od poloviny 17. stol. Nicméně nová revize Bible krále Jakuba z roku 1998 (Third Millenium Bible, neboli New Authorized Version) znovu obsahuje apokryfy tak jako první vydání z roku 1611.

Apokryfy měly svou tradici i v českých zemích. Byly dozajista součástí Starého zákona staroslověnské cyrilometodějské Bible. Ta se sice jako celek nedochovala, ale její podobu můžeme dovodit ze zmínky v Životě Metodějově (15. kap.), kde se dočítáme, že Metoděj dopřeložil celý Starý zákon s výjimkou knih Makabejských.

Také bratrská Bible kralická, která poprvé vyšla v letech 1579–1594 v šesti dílech (tzv. Šestidílka), obsahovala apokryfy, a to v pátém díle (1588). Apokryfy byly obsaženy také v jednosvazkovém třetím vydání Bible kralické z roku 1613, které se stalo výchozím pro její pozdější edice a Bible kralická se tiskla s apokryfy až do vydání z roku 1813. Následující edice Bible kralické z roku 1830–31 už apokryfy neobsahuje.

Negativní vliv na vydávání překladu apokryfů totiž mělo rozhodnutí Britské a zahraniční biblické společnosti, ve které převážili odpůrci apokryfů. Společnost jako tehdejší téměř monopolní vydavatel Písma adresovala dne 10. 2. 1826 z Londýna okružní dopis zahraničním biblickým společnostem, ve kterém uvádí, že zdroje společnosti jsou určeny pouze na tisk a šíření kanonických knih Písma, a vydávání apokryfů proto nepodporuje.

Toto rozhodnutí bylo revokováno poté, co Spojené biblické společnosti uzavřely v roce 1968 dohodu s vatikánským Sekretariátem pro jednotu křesťanů o pravidlech mezikonfesních překladů (Guiding Principles for Interconfessional Cooperation in Translating the Bible).

Do roku 1987, kdy byla vydána revidovaná verze této dohody, tak bylo vydáno minimálně 161 mezikonfesních překladů obsahujících apokryfy jako třetí díl mezi Starým a Novým zákonem. Viděli jsme, že v počátcích reformace byla doporučována četba apokryfů i některými reformátory. Zatímco tedy katolická církev podobně jako jiné církve zastávající širší kánon čte tyto knihy dále jako Písmo, zastánci užšího kánonu je čítávali jako knihy užitečné pro soukromou četbu a poučení.

Ať už však čtenář stojí v otázce kanonicity těchto knih na jedné, nebo druhé pozici, zůstávají pro něho jedinečným a těžko nahraditelným zdrojem poznání dějin či myšlenkového světa judaismu v období blízkém době Ježíšově a zdrojem pochopení přechodu od judaismu starozákonní doby k judaismu doby Ježíšovy.

Předmluva PhDr. Jiřího Pavlíka, Ph.D. k českému překladu Deuterokanonických knih Starého zákona, který vydalo v roce 2014 vydavatelství Biblion

Zdroj: www.krestandnes.cz







Tento článek najdete na Notabene - Hydepark baptistů
http://notabene.granosalis.cz/

Adresa tohoto článku je:
http://notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=3651