Biblickým a tedy společným úkolem křesťanů má být kázání evangelia podle Mat. 28,18-20:
Jděte
tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna a
Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Ale
tomuto poslání, tedy evangelizaci, rozumí každá církev po svém.
Biblické chápání evangelizace se již z mnohých denominací úplně
vytratilo a v modlitebnách a kostelech mají místo ní prostor více
koncerty, charitativní akce a různé kulturně společenské aktivity. Není
divu, že tak vymizelo kázání čistého evangelia o hříchu a soudu (Ř.
3,9-19), o nutnosti pokání a změny života (Ez.18,20 a 30-31), bez něhož
není možné získat odpuštění a smíření s Bohem (Ř. 3,23-25). A takovéto
„ostré“ biblické evangelium podobné zvěsti Jana Křtitele, se už skoro
nekáže.
Pak se názory logicky široce rozejdou a začne to být
podobné jako v politice. Všechny strany zastoupené ve sněmovně se mohou
jen těžko na něčem dohodnout. To je možné (s kompromisy) jen u subjektů s
podobným zaměřením. Ale jaké kompromisy lze uzavřít, když se to týká
Bible? Proto se mohou křesťanské denominace i v Jablonci dohodnout
vlastně jen na proklamativních akcích, majících sekulárnímu okolí
ukázat, že jsme „jedno“. Skutečnost je ale jiná.
Prvním důvodem našeho „ochlazení“ v
této oblasti, bylo zapojení Římskokatolické církve do Jablonecké
ekumeny. Jsme si vědomi, že tento postoj může být (a asi také bude)
vnímán velmi negativně, přesto si velmi přejeme, aby tato skutečnost
nebyla chápána jako útok proti členům této církve a ani snaha o revizi
tohoto rozšíření mezicírkevní spolupráce.
S lítostí musíme konstatovat, že mnohé denominace,
které vznikly na základě Božího slova, oddělením se od Římskokatolické
církve již nyní ztrácejí rozeznání co je - a co není - v souladu s
Biblí. Tato církev se totiž podle nás již dávno odklonila od Písma k
tradici, tedy k neposlušnosti a odpadlictví, jež došlo až k zatemnění
samotné cesty spásy. Je nám jasné, že v rámci denominací mohou a také
existují rozdíly v chápání detailů některých složitých teologických
doktrín – jakým je třeba výklad eschatologie, či různé způsoby církevní
praxe, které lze v rámci biblického křesťanství akceptovat. V případě
učení, církevní praxe a prohlášení koncilů ŘKC jde však o skutečnosti,
které pod zorným úhlem Písma, akceptovat již nelze!
Věříme, že spolupráce a jednota Kristovy církve je Boží vůlí.
Prosím
vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste vedli život hodný toho povolání,
které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se
navzájem snášeli v lásce a usilovali zachovat jednotu Ducha ve svazku
pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli povoláni v jedné
naději svého povolání. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a
Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás. (Ef.4,1-6)
Biblická jednota musí být založena na samotném Pánu
Ježíši Kristu, Duchu svatém a Božím slovu. Dnes se ovšem sjednocování v
rámci ekumeny dosahuje právě přehlížením, překrýváním a opouštěním pravd
Božího slova, jak je pro tuto dobu protireformace typické. Církve
přejímají filosofické myšlení a doktríny postmoderního relativismu a
nutně tak ztrácí rozeznání a staví se do pozice Piláta: „Co je vlastně
pravda?“ Každý má přece tu svoji.
Ano, mnohé se ve vztahu Katolické církve k jiným
denominacím změnilo (vstřícnost, otevřenost, tolerance), ale zároveň
NEDOŠLO k žádným změnám v jejich doktrínách. Stále platí, že Písmo je v ŘK církvi pouhým základem, který je pozdějším učením, výklady a dogmaty
„rozvinuto do celého pokladu víry“. Nevidíme podstatný rozdíl mezi
(neúspěšnými) gnostickými pokusy „rozvinout poznáním“ evangelium a
pozdějším (už úspěšným) doplňováním věrouky samotnou církví. To
rozvíjení totiž znamená, že církevní tradice, učení i praxe jsou Písmu
nadřazeny (církev je nad Písmem)1 i když jsou v naprostém rozporu s
texty Bible.
Proto nemůžeme jinak, než s Martinem Lutherem, který
řekl: „Zde stojím a jinak nemohu. Bůh mi pomáhej“ vyznat, že spasení JE z
pouhé víry a bez jakýchkoli skutků tělesné zbožnosti (Ř. 3,28 a Ef.
2,8-9); a toto vyznání je v učení katolické církve průběžně od
Tridentského koncilu dodnes prokleto2. Proto jako následovníci
reformátorů Chelčického, Komenského a jejich odkazu, musíme zaujmout i
stejné stanovisko; totiž, že Římskokatolická církev svým učením i praxí
zastiňuje Krista a tudíž patří mezi antikristovská zřízení. Ani
„antikristé“v době apoštolů jméno Krista neškrtali, jen cestu spasení
doplňovali (Gal. 3,2) skutky zákona a uctíváním dalších objektů (Gal.
4,8-9) a popíráním vtělení snižovali Ježíšovu roli Spasitele (2J.7).
Snižování Krista a jediného způsobu spasení se děje dodnes, i když
jinými způsoby – viz: získávání odpustků3, uctívání obrazů a soch4
(Pražské Jezulátko), modliteb k svatým5, uctívání Marie jako
spoluspasitelky6, klanění se lidským ostatkům (lebka sv. Václava) a jiné
formy modloslužby (relikvie apod.). Písmo to shrnuje jednoznačně – před
Bohem to jsou ohavnosti, podobné těm, které kdysi prováděl Izraelský
lid. I zhotovení zlatých býčků na Sinaji a později v Izraeli mělo údajně
Hospodina a jeho moc jen znázorňovat7; ale v Božích očích tyto sochy
byly modlami, které Hospodina nahrazovaly. My jako sbor rozhodně
nepřijmeme římského biskupa jako „služebníka bdícího nad svorností mezi
bratry a sestrami“8 - jak nám to nabídl představený hnutí Taize na
letošním Novoročním ekumenickém setkání v chrámě sv. Víta - kde nadřadil
lidské vztahy nad pravdy Písma. U Boha jsou ale láska a pravda
nerozdělitelné!
V první kapitole listu Galatským (v. 6-9) čteme:
Divím
se, že se od toho, který vás povolal Kristovou milostí tak rychle
odvracíte k jinému evangeliu. Není ovšem jiné evangelium, ale jsou jen
někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí Kristovo evangelium
překroutit. Ale i kdybychom vám my, nebo sám anděl z nebe zvěstovat něco
jiného, než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Opravdu
musíme spolu s apoštolem Pavlem žasnout, jak rychle se dnešní
protestantské církve odchylují od kdysi poznané pravdy. Věříme, že ještě
vnímáme, že se tu nejedná o nějaké bezvýznamné doktrinální detaily, ale
že zde jde o otázku spasení, tedy věčného života nebo věčného
zatracení. A nemělo by být potřeba připomínat, že pro toto vyznání mnozí
věrní bratři a sestry v minulosti opouštěli vlast a také žel, pokládali
v nepředstavitelných bolestech své životy.
Druhým, důvodem, proč nevidíme
možnost skutečné spolupráce, jsou však už výše zmíněné rozdílné pohledy
na to, jak rozumíme Božímu slovu - Bibli. My celé Bibli rozumíme jako
neomylnému a bezchybnému Božímu slovu, ke kterému se nesmí nic přidávat
(ani tradice, ani učení církevních otců a koncilů, ani věroučné doplňky
nebo nová zjevení), ale ani se z ní nesmí nic ubírat (tedy zařazovat
části Písma mezi pouhé alegorie a mýty, nebo jinak zpochybňovat
pravdivost Písma nejrůznějším liberálním učením). Protože to, čím pro
nás Bible opravdu je, se pak ukáže v praktických projevech v našich
životech.
A tak se už dnes křesťané „netřesou před Božím
slovem“ (Iz.66,2b). Písmo pro ně už není Boží řečí, o které se
nediskutuje, ale zvěst Bible je už dnes možné pozměnit a přizpůsobit,
protože žijeme v jiné době, jsme obklopeni jinou kulturou a daleko
větším vědeckým poznáním. A logickým důsledkem tohoto odklonu od
neomylných pravd Písma jsou skutečnosti, v některých církvích již zcela
běžné, jako: ženy farářky a kazatelky, tolerance k praktikované
homosexualitě, akceptování různých nekřesťanských učení a náboženství,
ale i zjevné hříchy členů církví jako jsou nevěra, rozvody,
předmanželský sex, život dvojic mimo manželský svazek, opilství a
podobné skutečnosti, aniž by byla uplatňována sborová kázeň podle Mat.
18,15-17 a 1Kor. 5,6-12. A proto podle nás z takto nefungujících sborů a
formálních křesťanských rodin odchází tolik dětí narozených „v církvi“
do „světa".
Třetím důvodem, proč se na mezicírkevní
spolupráci nedíváme optimisticky je to, že zrovna v Jablonci, kde se
aliančně a ekumenicky některé církve scházejí, už možná skoro šedesát
let (!), přesto ke společné biblické spolupráci (tedy evangelizaci) v
podstatě nikdy nedošlo. Byly tu sice dva mezidenominační pokusy sloužit
zpěvem, ale i to byla spíše záliba nebo služba dovnitř církví než
evangelizace. Za tuto dobu také nedošlo (a asi ani dojít nemohlo) k
žádnému sblížení teologických pohledů.
Slovo závěrem: Současné ekumenické aktivity jako
např. modlitby u hrobů sudetských Němců (o žádném modlení u hrobů v
kanonických knihách Písma nečteme) považujeme za snahy ovlivnit veřejné
mínění, které však podle nás nemohou nikoho přivést ke Kristu. A protože
vidíme, že jsme se kvůli různým pohledům na Bibli nepřiblížili a ani
neblížíme k tomu, co by měli dělat křesťané individuálně i společně,
jsme dnes v této otázce tam, kde jsme. Neznamená to však, že se chceme
vrátit do dob náboženských válek a vzájemné nevraživosti. Také to
neznamená, že chceme „spálit“ všechny vztahy s věřícími z jiných
společenství.
Neznamená to také, že budeme členům našeho sboru
zakazovat a bránit v účasti na společných ekumenických akcích. Je ale
pravdou, že je nebudeme ani doporučovat. Neznamená to ani snahu ukázat
naši „baptistickou“ nadřazenost; protože výše zmíněné liberální postoje
vůči Bibli a důsledky z toho vyplývající pozorujeme, žel, již i v naší
denominaci.Je naším přáním, aby toto naše vysvětlení nebylo vnímáno jako
projev povýšenosti či nelásky vůči ostatním. Je to reakce na základě
našeho současného poznání a jsme ochotní ho na základě Božího slova
měnit. Víme, že tento postoj nás nečiní ani svatějšími ani lepšími, než
ostatní. Jsme jen hříšníci omilostnění a znovuzrození z Boží milosti a
uvědomujeme si se zahanbením, kolik nám toho chybí ke Kristově
dokonalosti; a že bez Boží lásky jsme jen zvučící kov a dunící zvon.
Náš sbor před nikým nezavře dveře a jsme připraveni
společně nad Božím slovem přemýšlet a mluvit s každým, kdo by byl těmito
řádky - ať už pozitivně, nebo negativně - dotčen. Jsme si také vědomi
závažností všech témat, které zde byly předloženy.Toto naše stanovisko
je adresováno nejen představitelům církevních společenství, ale pokud to
je možné, i všem členům jednotlivých sborů a farností.
Toto stanovisko bylo jednomyslně schváleno na výroční
sborové hodině dne 1.3.2015. Tento dokument je volně přístupný i na
webových stránkách
www.bjbjablonec.cz
Za BJB v Jablonci n/N
Kazatel a starší sboru
Poznámky:
- Katechismus katolické církve, (oddíl Písmo Svaté, str. 35, čl. 94)
- Tridentský koncil (6), část 1-2, (Kánony o ospravedlnění 12 a 24)
- Katechismus katolické církve, (Jak získat odpustky, str. 264, čl. 1479)
- Katechismus katolické církve, (Jak je Boží Syn člověkem, str. 93, čl. 477)
- Katechismus katolické církve, (Společenství svatých, str. 181, čl. 956 a 962)
- Katechismus katolické církve, (narodil se z Marie panny, - citáty sv. Ireneje a dalších svatých, str. 98, čl. 494)
- Katechismus katolické církve, (První přikázání, str. 364, čl. 2132)
- http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10719546270-novorocni-ekumenicka-slavnost-ve-znameni-taize