Společné prohlášení k učení o ospravedlnění
Datum: Pátek, 27. březen 2015 @ 12:58:22 CET Téma: Ekumenismus
Vyhlášeno Světovým luterským svazem a
Papežskou radou pro jednotu křesťanů
Preambule
(1) Učení o ospravedlnění mělo pro luterskou reformaci 16. století
ústřední význam. Platilo za ”první a hlavní článek” a zároveň za ”řídící
a soudní instanci všech částí křesťanského učení”. Učení o
ospravedlnění - ve své reformační podobě a speciálním hodnocení - bylo
zvláště zastáváno a hájeno proti římskokatolické teologii a církvi
tehdejší doby, které zastávaly a hájily učení o ospravedlnění jiné
povahy. Z pohledu reformace právě v učení o ospravedlnění spočívalo
jádro diskuse. Tak došlo k tomu, že jak v luterských vyznavačských
spisech, tak v usneseních tridentského koncilu římskokatolické církve se
objevují odsudky učení druhé strany; ty zůstávají dodnes v platnosti a
působí rozdělení mezi církvemi.
(2) Učení o ospravedlnění si v luterské tradici uchovalo svůj
zvláštní status. Proto od počátku zaujímalo důležité místo v dialogu
luteránů s římskými katolíky.
(3) Zejména poukazujeme na tyto výsledné zprávy: Evangelium a církev (1972), Církev a ospravedlnění (1994), Ospravedlnění vírou (1983) a na studii Lehrverurteilungen - kirchentrennend?
(1986), zpracovanou pracovním kruhem evangelických a katolických
teologů v Německu. Některé z těchto výsledků ekumenických dialogů se
dočkaly oficiálního přijetí. Významným příkladem takovéto recepce je
závazné stanovisko Spojené evangelicko-luterské církve v Německu (spolu s
ostatními církvemi Evangelické církve Německa) ke studii Lehrverurteilungen, které bylo přijato nejvyšším stupněm církevního uznání r. 1994.
(4) Všechny uvedené zprávy z dialogů o ospravedlnění a stanoviska k
nim vykazují vysoký stupeň shody v přístupu i v závěrech. Je proto
načase bilancovat a shrnout výsledky dialogů způsobem, který by přesně a
stručně církve informoval o celkovém výsledku dialogů a zároveň jim
umožnil se k nim závazně vyjádřit.
(5) To je záměrem tohoto Společného prohlášení. Prohlášení
chce ukázat, že luterské církve, jež pod ně připojí svůj podpis, a
římskokatolická církev napříště jsou sto vyjádřit společné pochopení
našeho ospravedlnění Boží milostí skrze víru v Krista. Prohlášení
neobsahuje vše, co jednotlivé církve učí o ospravedlnění. Vyjadřuje však
konsensus v základních pravdách učení o ospravedlnění a ukazuje, že
trvající rozdíly v explikaci tohoto učení již netvoří důvod vzájemných
odsudků.
(6) Naše prohlášení není novým, samostatným vyjádřením vedle
dosavadních výsledků dialogů a naprosto je nemíní nahradit. Spíše
odkazuje na uvedené texty a jejich argumentaci.
(7) Samy dialogy a stejně tak i toto prohlášení jsou neseny
přesvědčením, že překonání dřívějších sporných otázek ani nezlehčuje
bývalá rozdělení a odsudky, ani neuvádí v pochybnost naši vlastní
minulost. Prohlášení je naopak určeno přesvědčením, že našim církvím se v
průběhu dějin dostalo nových pohledů a že došlo k vývoji, který církvím
nejen umožňuje,
nýbrž od nich i vyžaduje hledět na rozdělující otázky a odsudky v novém
světle.
1. Biblické poselství o ospravedlnění
(8) K těmto novým pohledům nás přivedlo společné naslouchání Božímu
slovu v Písmu svatém. Společně slyšíme evangelium, že ”Bůh tak miloval
svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul,
ale měl život věčný” (J 3,16). Toto radostné poselství je vyjádřeno v
Písmu různými způsoby. Ve Starém zákoně slyšíme Boží slovo o lidské
hříšnosti (Ž 51,1-5; Dan 9,5n; Kaz 8,9n; Ezd 9,6n) a o lidské
neposlušnosti (Gn 3,1-19; Neh 9,16n.26) a také o spravedlnosti (Iz
46,13; 51,5-8 sr. 53,11; Jr 9,24) a o Božím soudu (Kaz 12,14; Ž 9,5n;
76,7-9).
(9) V Novém zákoně se setkáváme s rozličnými pojednáními o tématech
”spravedlnost” a ”ospravedlnění” - u Matouše (5,10; 6,33; 21,32), u Jana
(16,8-11), v Listu židům (5,13; 10,37n), v epištole Jakubově (2,14-26).
Také v pavlovských listech je dar spásy popisován různými způsoby, mj.
jako ”osvobození ke svobodě” (Gal 5,1-13 sr. Ř 6,7), jako ”smíření s
Bohem” (2K 5,18-21 sr. Ř 5,11), jako ”pokoj s Bohem” (Ř 5,1), jako
”nové stvoření” (2 K 5,17), jako ”život pro Boha v Kristu Ježíši” (Ř
6,11.23), jako ”posvěcení v Kristu Ježíši” (sr. 1K 1,2; 1,30; 2K 1,1).
Mezi těmito popisy vyniká pojem ”ospravedlnění” hříšníka Boží milostí
skrze víru (Ř 3,23-25); toto označení získalo v době reformace přední
místo.
(10) Pavel označuje evangelium za Boží moc k záchraně člověka,
upadlého do moci hříchu, za poselství, které ohlašuje ”spravedlnost Boží
z víry k víře” (Ř 1,16n) a které dává ”ospravedlnění” (Ř 3,21-31).
Pavel zvěstuje Krista jako ”naši spravedlnost” (1K 1,30), když na
vzkříšeného Pána vztahuje to, co Jeremiáš zvěstoval o Bohu (Jr 23,6).
Všechny dimenze Kristova díla vykoupení spočívají svými kořeny v jeho
smrti a vzkříšení, neboť on je ”naším Pánem, jenž byl vydán pro naše
přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění” (Ř 4,25). Všichni lidé
potřebují Boží spravedlnost, protože ”všichni zhřešili a jsou daleko od
Boží slávy” (Ř 3,23 sr. 1,18-3,20; 11,32; Gal 3,22). V epištole
Galatským (3,6) a Římanům (4,3a) chápe Pavel víru Abrahama (Gn 15,6)
jako víru v Boha, který ospravedlňuje hříšníka (Ř 4,5); Pavel se
dovolává svědectví Starého zákona, aby podtrhl své evangelium, že tato
spravedlnost bude přičtena všem, kdo jako Abraham důvěřují v Boží
zaslíbení. ”Spravedlivý bude živ z víry” (Abk 2,4 sr. Gal 3,11; Ř 1,17).
V pavlovských listech je Boží spravedlnost zároveň Boží mocí pro
každého věřícího (Ř 1,16n). V Kristu se Boží spravedlnost stává naší (2K
5,21). Ospravedlnění se nám dostává skrze Ježíše Krista, kterého
”ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo
věří” (Ř 3,25 sr. 3,21-28). ”Milostí tedy jste spaseni skrze víru, je
to Boží dar; není z vašich skutků” (Ef 2,8n).
(11) Ospravedlnění je odpuštění hříchů (Ř 3,23-25; Sk 13,39; L
18,14), osvobození z moci hříchu a smrti (Ř 5, 12-21) a z prokletí
zákona (Gal 3,10-14). Je to přijetí do obecenství s Bohem již nyní, v
plnosti pak v budoucím Božím království (Ř 5,1). Spojuje s Kristem, s
jeho smrtí a s jeho vzkříšením. Nastává přijetím Ducha sv. ve křtu jako v
členění do jeho těla (Ř 8,1n.9n; 1K 12,12n). To vše přichází jedině od
Boha pro Krista z milosti skrze víru v ”evangelium o jeho Synu” (Ř
1,1-3).
(12) Ti, kdo jsou ospravedlněni, žijí z víry, vyrůstající ze slova
Kristova (Ř 10,17), a v činné lásce (Gal 5,6), jež je ovocem Ducha (Gal
5,22). Avšak protože zlá moc a žádost na věřící útočí uvnitř i vně (Ř
8,35-39; Gal 5,16-21), takže upadají do hříchu (1J 1,8.10), je potřebí,
aby i věřící znovu a znovu naslouchali Božím zaslíbením, vyznávali své
hříchy (1J 1,9), brali účast na Kristově těle a krvi a přijímali
napomenutí žít spravedlivě v souladu s Boží vůlí. Proto říká apoštol
těm, kdo byli ospravedlněni: ”S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své
spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se
mu líbí” (Fp 2,12n). Ono radostné poselství však zůstává v platnosti:
”Nyní není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši” (Ř 8,1)
a v nichž je živ Kristus (Gal 2,20). Kristův ”jediný čin spravedlnosti
přinesl všem ospravedlnění a život” (Ř 5,18).
2. Učení o ospravedlnění jako ekumenický problém
Biblické učení o ospravedlnění bylo v 16. století vykládáno a
aplikováno protilehlými způsoby; to bylo hlavním důvodem rozdělení
západní církve a vedlo k vzájemným odsudkům. Proto je společné
porozumění ospravedlnění pro překonání rozdělení tak zásadní a nezbytné.
Přijetí poznatků biblické vědy, dějin teologie a dogmatu vedlo v
ekumenickém dialogu po 2. vatikánském koncilu ke zřetelnému přiblížení
stanovisek, takže v tomto Společném prohlášení je možné formulovat
konsensus v základních pravdách učení o ospravedlnění a konstatovat, že
příslušné odsudky ze 16. století již nepostihují dnešního partnera.
3. Společné pochopení ospravedlnění
(14) Společné naslouchání evangeliu v Písmu svatém a v neposlední řadě i
teologické rozhovory mezi církvemi luterskými a církví římskokatolickou
vedly ke shodě v pochopení ospravedlnění. Ta zahrnuje konsensus v
základních pravdách; odchylné explikace v jednotlivých výpovědích jsou s
tím kompatibilní.
(15) Naší společnou vírou je přesvìdčení, že ospravedlnění je dílem
Trojjediného Boha. Otec poslal Syna na svět pro spasení hříšníků.
Inkarnace, smrt a vzkříšení Ježíše Krista jsou základem a předpokladem
ospravedlnění. Ospravedlnění tudíž znamená, že Kristus sám je naše
spravedlnost, na níž podle vůle Otcovy a skrze Ducha sv. získáváme
podíl. Společně vyznáváme: Toliko z milosti, ve víře ve spásné dílo
Ježíše Krista, nikoli pro své zásluhy jsme u Boha přijati a dostává se
nám Ducha sv., který obnovuje naše srdce a volá a vyzbrojuje nás k
dobrým skutkům.
(16) Všichni lidé jsou povoláni ke spáse v Kristu. Jsme ospravedlňováni
toliko Kristem, když tuto spásu přijímáme ve víře. Víra sama je zase
Božím darem skrze Ducha sv.; ten ve společenství věřících působí ve
Slovu a ve svátostech a zároveň věřící vede k oné obnově života, kterou
Bůh přivede k plnosti ve věčném životě.
(17) Sdílíme společné přesvìdčení, že zvěst o ospravedlnění nás
zvláštním způsobem odkazuje k centru novozákonního svědectví o Božím
spásném jednání v Kristu: Říká nám, že my jako hříšní lidé vděčíme za
svůj nový život toliko odpouštějícímu a obnovujícímu Božímu
milosrdenství, které jsme si žádným zpùsobem nezasloužili, nýbrž dostává
se nám ho jako daru, který přijímáme ve víře.
(18) Proto učení o ospravedlnění, které toto poselství přijímá a
rozvíjí, není jen jedním z dílčích kusů křesťanské věrouky. Stojí v
bytostném vztahu ke všem pravdám víry, na níž je třeba pohlížet v jejich
vnitřní souvislosti. Učení o ospravedlnění je kritériem, jehož se nelze
vzdát a které chce veškeré učení i praxi církve ustavičně orientovat na
Krista. Když luteráni zdůrazňují jedinečný význam tohoto kritéria,
nepopírají vzájemnou souvislost a význam všech pravd víry. Když se
katolíci cítí vázáni několika kritérii, nepopírají speciální funkci
zvěsti o ospravedlnění. Luteráni i katolíci mají společný cíl ve všem
vyznávat Krista, jemuž je třeba nade vše důvěřovat jako jedinému
Prostředníku (1Tm 2,5n), skrze kterého se v Duchu sv. dává Bůh sám a
vylévá své obnovující dary.
4. Explikace společného pochopení ospravedlnění
4.1. Lidská bezmoc a hřích ve vztahu k ospravedlnění
(19) Společně vyznáváme, že člověk je ve věci svého spasení zcela
odkázán na zachraňující Boží milost. Svoboda, kterou má vůči lidem a
věcem tohoto světa, není svobodou ve vztahu k jeho spasení. To znamená,
že stojí jako hříšník pod Božím soudem a není schopen sám od sebe se
obrátit k Bohu o záchranu, ani si své ospravedlnìní před Bohem
zasloužit, ani dosáhnout spasení z vlastních sil. Ospravedlnìní se
uskutečňuje toliko z milosti. Protože katolíci a luteráni toto společně
vyznávají, mùže být platně řečeno:
(20) Když katolíci řeknou, že člověk v přípravě na ospravedlnění a jeho
přijetí ”spolupůsobí” svým souhlasem s Božím ospravedlňujícím jednáním,
pak již v takovém osobním souhlasu spatřují působení milosti, a ne
jednání člověka z jeho vlastních sil.
(21) Podle luterského pojetí je člověk neschopen spolupůsobit při své
záchraně, protože se jako hříšník Bohu a jeho záchrannému jednání
aktivně vzpírá. Luteráni nepopírají, že člověk může působení milosti
odmítnout. Když zdůrazňují, že člověk může ospravedlnění jenom přijmout (mere passive),
popírají tím každou možnost vlastního přispění člověka k jeho
ospravedlnění, ne však jeho osobní zúčastněnost ve víře, působené
Božím slovem.
4.2. Ospravedlnění forensní (odpuštění hříchů) a efektivní (člověk je spravedlivým učiněn)
(22) Společně vyznáváme, že Bůh z milosti člověku odpouští hříchy a
zároveň jej osvobozuje od zotročující moci hříchu a dává mu nový život v
Kristu. Když člověk má vírou podíl v Kristu, nepočítá mu Bůh jeho hřích
a působí v něm Duchem sv. činnou lásku. Oba aspekty jednání milostivého
Boha od sebe nesmí být oddělovány. Patří dohromady tak, že člověk je ve
víře spojen s Kristem, který svou osobou je naše spravedlnost (1K
1,30): jak odpuštění hříchů, tak spásná a posvěcující přítomnost Boha.
Protože luteráni a katolíci toto společně vyznávají, může být platně
řečeno:
(23) Když luteráni zdůrazňují, že spravedlnost Kristova je naší
spravedlností, chtějí především zastávat to, že hříšník ve slovu
odpuštění dostává v Kristu spravedlnost před Bohem jako dar a že jeho
život se obnovuje jen ve spojení s Kristem. Když říkají, že Boží milost
je odpouštějící láskou (Boží přízeň), nepopírají tím obnovení života
křesťana, nýbrž chtějí vyjádřit, že ospravedlnění není závislé na lidské
součinnosti, ani na obnově života působením milosti v člověku.
(24) Když katolíci zdůrazňují, že věřícímu se skrze přijetí milosti
dostává daru vnitřního obnovení, chtějí zastávat to, že Boží
odpouštějící milost je vždycky spojena s darem nového života,
projevujícího se v činné lásce v Duchu sv.; tím však nepopírají, že Boží
dar milosti zůstává nezávislý na lidské součinnosti.
4.3. Ospravedlnění skrze víru a z milosti
(25) Společně vyznáváme, že hříšník je ospravedlňován skrze víru ve
spásné Boží jednání v Kristu; tato spása je mu darována Duchem sv. ve
křtu jako základ jeho celého křesťanského života. Člověk v
ospravedlňující víře důvěřuje v Boží milostivé zaslíbení; tato víra
zahrnuje naději v Bohu a lásku k Bohu. Tato víra je činná v lásce; proto
křesťan nemůže a nesmí zůstat bez skutků. Ale vše, co v člověku
svobodnému daru víry předchází a po něm následuje, nezakládá
ospravedlnění ani nevytváří zásluhu.
(26) Podle luterského chápání Bůh ospravedlňuje hříšníka v pouhé víře (sola fide).
Ve víře člověk zcela důvěřuje Stvořiteli a Vykupiteli a je tak v
obecenství s ním. Víru působí sám Bůh tím, že svým tvůrčím slovem
takovou důvěru vyvolá. Protože tento Boží čin je nové stvoření, týká se
všech rozměrů osoby a vede k životu v naději a lásce. V učení o
”ospravedlnění pouhou vírou” se odlišuje ospravedlnění a obnova života,
která z ospravedlnění nutně vyplývá a bez níž víra nemůže být, avšak
obojí se navzájem neodlučuje. Je tím dána základna, z níž ona obnova
vychází. Z Boží lásky, která je člověku v ospravedlnění darována,
vyrůstá obnova života. Ospravedlnění a obnova jsou spojeny skrze Krista,
ve víře přítomného.
(27) Také v katolickém chápání je pro ospravedlnění víra základem; bez
ní není ospravedlnění. Člověk je jako posluchač Slova a jako věřící
ospravedlněn skrze křest. Ospravedlněním hříšníka je to, že jsou mu
odpuštěny hříchy; to, že se stal spravedlivým skrze ospravedlňující
milost, která nás činí Božími dětmi. V ospravedlnění přijímají ti, jimž
se ho dostalo, od Krista víru, lásku a naději a tak jsou přijati do
obecenství s ním. Tento nový osobní vztah k Bohu je založen zcela a
úplně v Boží milosti a zůstává trvale závislý na spásném a tvůrčím
působení milostivého Boha, který je věrný sám sobě a na nějž se člověk
může spolehnout. Proto se ospravedlňující milost nikdy nemůže stát
majetkem člověka, na nějž by se před Bohem mohl odvolávat. Když se v
katolickém pojetí zdůrazňuje obnova života působením ospravedlňující
milosti, pak je tato obnova ve víře, naději a lásce trvale odkázána na
bezednou Boží milost a nepřispívá k ospravedlnění ničím, čím bychom se
před Bohem mohli chlubit (Ř 3,27).
4.4. Hříšnost ospravedlněných
(28) Společně vyznáváme, že Duch sv. ve křtu připojuje člověka ke
Kristu, ospravedlňuje jej a skutečně obnovuje. Člověk však přesto
zůstává po celý život stále odkázán na nepodmínìnì ospravedlòující Boží
milost. Je vystaven útočící moci a náporu hříchu (sr. Ř 6,12-14). Není
vyjmut z celoživotního zápasu proti sobecké žádostivosti starého
člověka, která Bohu odporuje (sr. Gal 5,16; Ř 7,7.10). Také
ospravedlněný musí v Modlitbě Páně denně prosit o odpuštění (Mt 6,12; 1J
1,9), je znovu a znovu volán k obrácení a pokání a znovu a znovu se mu
odpuštění dostává.
(29) Luteráni tomu rozumějí v tom smyslu, že křesťan je ”zároveň
spravedlivý, zároveň hříšník”. Je spravedlivý zcela, protože Bůh mu
skrze Slovo a svátost hřích odpouští a dává mu spravedlnost Kristovu,
kterou on si přivlastňuje vírou, a tak jej v Kristu činí před sebou
spravedlivým. Hledí-li však na sebe, poznává skrze Zákon, že zároveň
zůstává zcela hříšným, že hřích v něm ještě má příbytek (1J 1,8; Ř
7,17.20); stále znovu skládá důvěru ve falešné bohy a Boha nemiluje onou
celistvou láskou, kterou od něj Stvořitel vyžaduje (Dt 6,5; Mt 22,36-40
par.). Toto protivení se Bohu je skutečným hříchem. Zotročující moc
hříchu však je přece zásluhou Kristovou zlomena: Není to již hřích,
který člověka opanuje, protože byl opanován Kristem, s nímž je
ospravedlněný ve víře spojen. Tak křesťan, pokud žije na zemi, může
alespoň zčásti žít životem ve spravedlnosti. Navzdory hříchu není již
oddělen od Boha, protože mu, křtem a Duchem sv. znovuzrozenému, je v
každodenním návratu ke křtu hřích odpouštěn. Jeho hřích mu již nepřináší
zatracení a věčnou smrt. Když tedy luteráni říkají, že ospravedlněný
člověk je také hříšníkem a že jeho odpor vůči Bohu je opravdu hříchem,
pak nepopírají, že je, navzdory svému hříchu, v Kristu spojen s Bohem a
že jeho hřích je hřích opanovaný. V tom jsou zajedno s římskokatolickou
stranou, přes rozdílné pochopení hříchu ospravedlněných.
(30) Katolíci zastávají pojetí, že milost Ježíše Krista, propůjčená ve
křtu, smývá vše, co je ”vskutku” hříchem a co zasluhuje zatracení (Ř
8,1), že však v člověku zůstává ”concupiscentia”, žádostivý sklon
z hříchu vyvěrající a k hříchu nutící. Ježto však podle katolického
pojetí patří k tomu, aby se hřích aktuálně uskutečnil, určitý osobní
prvek, nepovažují tento sklon za hřích ve vlastním slova smyslu. Tím
nemíní popírat, že tento sklon neodpovídá původnímu Božímu záměru pro
člověka, ani to, že tento sklon je objektivní odporem vůči Bohu a
předmětem celoživotního zápasu. Ve vděčnosti za vykoupení Kristem chtějí
zdůraznit, že tento Božímu záměru odporující sklon nezasluhuje trest
věčné smrti a ospravedlněného člověka neodděluje od Boha. Když však se
ospravedlněný z vlastní vůle odděluje od Boha, nepostačí návrat k
zachovávání přikázání, nýbrž je potřebí, aby ve svátosti smíření přijal
odpuštění a smír skrze slovo odpuštění, kterého se mu dostává díky
Božímu dílu smíření v Kristu.
4.5. Zákon a evangelium
(31) Společně vyznáváme, že člověk je ospravedlňován vírou v evangelium
”bez skutků Zákona” (Ř 3,28). Kristus zákon naplnil a jako cestu spasení
překonal svou smrtí a svým vzkříšením. Zároveň vyznáváme, že Boží
přikázání zůstávají pro ospravedlněného v platnosti a že Kristus svým
slovem a životem vyjádřil Boží vůli, která je normou i pro jednání
ospravedlněného člověka.
(32) Luteráni upozorňují, že pro pochopení ospravedlnění je podstatné
Zákon a evangelium odlišovat a řádnì navzájem přiřazovat. Zákon v
teologickém užití je požadavek a obžaloba, pod níž stojí po celý život
každý člověk, také křesťan; odhaluje jeho hřích, aby se ve víře v
evangelium zcela upnul k Božímu milosrdenství v Kristu, jež jediné jej
ospravedlňuje.
(33) Protože Zákon jako cesta spásy byl evangeliem naplněn a překonán,
mohou katolíci říci, že Kristus není Zákonodárce po způsobu Mojžíše.
Když katolíci zdůrazňují, že ospravedlněný člověk je vázán poslušností
Božích přikázání, pak tím nepopírají, že milost věčného života je Božím
dětem zaslíbena z Božího slitování skrze Ježíše Krista.
4.6. Jistota spásy
(34) Společně vyznáváme, že věřící se mohou svěřit Božímu milosrdenství a
jeho zaslíbení. Navzdory vlastní slabosti a četným ohrožením své víry
mohou díky smrti a vzkříšení Krista stavět na účinném slibu Boží milosti
ve Slovu a svátosti a být si touto milostí jisti.
(35) To podtrhli zvláště reformátoři: V pokušeních nemá hledět víra sama
na sebe, nýbrž pouze na Krista a k němu samému mít důvěru. Věřící jsou
si v této důvěře v Boží zaslíbení spásy jisti, třebaže v pohledu na sebe
nikdy.
(36) Katolíci sdílejí tento záměr reformátorů založit víru na objektivní
skutečnosti Kristových zaslíbení, odhlížet od vlastních zkušeností a
spolehnout se jen na slovo Kristova zaslíbení (sr. Mt 16,19; 18,18). Na
Druhém vatikánském koncilu vyhlašují, že víra znamená, že se celý člověk
svobodně odevzdává Bohu, který nás vysvobozuje z temnot hříchu a smrti a
křísí k věčnému životu. V tomto smyslu není možno věřit v Boha a
zároveň pokládat jeho slova za nespolehlivá. Nikdo nesmí pochybovat o
Božím milosrdenství a o Kristově zásluze. Ale každý může mít starost o
své spasení, když hledí na své slabosti a nedostatečnosti. Věřící, i
když ví o svých selháních, smí mít jistotu, že Bůh si přeje jeho
spasení.
4.7. Dobré skutky ospravedlněných
(37) Společně vyznáváme, že dobré skutky, tj. křesťanský život ve víře,
naději a lásce, přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody. Když
ospravedlněný člověk žije v Kristu a jedná v přijaté milosti, přináší -
biblicky řečeno - dobré ovoce. Tento důsledek ospravedlnění je pro
křesťana, který po celý život zápasí proti hříchu, zároveň závazkem,
který má uskutečnit. Proto Ježíš a apoštolské spisy nabádají křesťany,
aby činili skutky lásky.
(38) Podle katolického pojetí dobré skutky, naplněné milostí a Duchem
sv., přispívají k růstu v milosti natolik, že spravedlnost od Boha
přijatá je uchovávána a společenství s Kristem prohlubováno. Když
katolíci trvají na ”zásluhovosti” dobrých skutků, pak tím chtějí říci,
že těmto skutkům je podle biblického svědectví zaslíbena odplata v
nebesích. Chtějí zdůraznit odpovědnost člověka za jeho jednání, ne však
popřít, že dobré skutky jsou svou podstatou darem; a už vůbec ne tvrdit,
že ospravedlnění samo není nezaslouženým darem Boží milosti.
(39) Také mezi luterány existuje myšlenka zachování milosti a růstu v
milosti a víře. Zdůrazňují ovšem, že spravedlnost jakožto přijetí u Boha
a účastenství ve spravedlnosti Kristovì je vždy dokonalá; říkají však
zároveň, že její působení v křesťanském životě může růst. Když pohlížejí
na dobré skutky křesťana jako na ”plody” a ”známky” ospravedlnění, ne
jako na vlastní ”zásluhy”, pak chápou věčný život podle Nového zákona
jako ”odměnu” nezaslouženou, jako naplnění Božího slibu věřícím.
přeložil prof. Pavel Filipi
Zdroj: www.christnet.cz
|
|